Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Uděláme všechno, co můžeme, abychom jim (Svobodné Evropě) dali šanci pokračovat v této důležité roli,“ prohlásil letos v březnu pro deník Financial Times premiér Petr Fiala (ODS). Bylo to krátce poté, co americká vláda škrtla financování Rádiu Svobodná Evropa/Rádiu Svoboda (RFE/RL) a vysílání do 23 zemí světa bylo ohroženo.
Petr Fiala se tehdy vyznal, že v mládí Svobodnou Evropu rád poslouchal a bylo to pro něj důležité. „Jsem velmi hrdý, že tato rozhlasová stanice v Česku sídlí, a doufám, že v Praze, kde je od roku 1995, zůstane,“ dodal šéf vlády.
O šest měsíců později můžeme pozorovat, jak „uděláme všechno, co můžeme“ vypadá v praxi.
Česká vláda lobbovala u spojenců za pomoc Svobodné Evropě a spolu s další desítkou zemí prosadila, aby EU poskytla stanici ad hoc 5,5 milionu eur. Washingtonský soud se pak v létě rádia zastal a nařídil jeho financování do konce fiskálního roku, tedy do konce září.
Sama Svobodná Evropa ušetřila na provozu, a tak může obsluhovat svých 47 milionů posluchačů týdně - často obyvatele brutálních autokracií, pro které představuje jediný zdroj nezávislých informací - až do letošního prosince. Co bude dál, a jestli nějaké dál vůbec bude, je ve hvězdách.
Ptáte se, jaký byl český příspěvek rádiu, o jehož přítomnost tak stál Václav Havel, které kdysi hlídaly tanky na ulici, jeho sedm stovek zaměstnanců pražské centrály tu žije, utrácí peníze, platí daně a stanici patří čestné místo ve výkladní skříni zdejší zahraniční politiky?
Nula. Český státní rozpočet neuvolnil pro „Svobodku“ žádné prostředky a ani se to neplánuje.
„Otázka případného finančního příspěvku ze strany české vlády je předčasná. Jednání o tom, zda a v jakém formátu by RFE/RL pokračovalo, ještě nebyla ukončena,“ potvrdil pro SZ mluvčí Ministerstva zahraničních věcí s odkazem na probíhající debatu o budoucnosti Svobodné Evropy na půdě EU.
Jistě, peníze z evropského rozpočtu jsou případně řešením. Česko si tím každopádně umylo nad RFE/RL ruce. Švédové a Nizozemci, na jejichž území stanice nesídlí, nabídli kromě politické podpory v EU také peníze ze svých rozpočtů. Nám burcování v Bruselu stačilo.
Vy platíte, my slavíme
Vláda Petra Fialy se oprávněně dožaduje kreditu za to, jak principiálně - v souladu s mezinárodním právem a hodnotami, na které se odvolává - se postavila k ruské invazi na Ukrajinu. Fialova cesta do ostřelovaného Kyjeva za Volodymyrem Zelenským, dodávka desítek tanků na počátku války, kdy se západní vlády obávaly takového kroku, to všechno zapadalo.
S postupem času a se stoupajícími náklady „hodnotové politiky“ se ale česká podpora stále víc odehrávala především v rétorické rovině.
Česko je na chvostu zemí ve vojenské pomoci Ukrajině dle srovnání, které pravidelně dělá Kielský institut. Ukrajině dáváme zhruba stejně jako malé Slovinsko a výrazně méně než ostrovní Island ležící čtyři tisíce kilometrů daleko od místa konfliktu. Že bychom mohli a měli dávat víc, řekl i bezpečnostní poradce premiéra Tomáš Pojar v rozhovoru pro Novinky.
Muniční iniciativa byl strategický majstrštyk, protože Ukrajině zajistila dělostřelecké náboje ve chvíli, kdy je napadená země nutně potřebovala. Česko za ni oprávněně posbíralo vavříny. Figurujeme tu ale hlavně jako zprostředkovatel. Ze svého vydala země řádově stovky milionů korun, k loňskému roku to bylo podle vyjádření premiéra zhruba 800 milionů korun. Klíčové miliardy eur zaplatili jiní - Dánové, Nizozemci a další.
Fialova koalice opakuje, že „Ukrajině bude pomáhat tak dlouho, dokud si to situace bude žádat“. Když je ale potřeba nakoupit pro bránící se zemi moderní - a drahé - americké zbraně za peníze států NATO, my „pomáháme jinak“.
Ministerstvo financí sedm měsíců bez zjevného důvodu blokovalo rekonstrukční Program Ukrajina, další vlajkovou loď české pomoci Ukrajině. Škrtá se celková rozvojová pomoc státu - navzdory tomu, že už teď dáváme jen třetinu dohodnutých prostředků v rámci zemí EU -, o Svobodné Evropě už byla řeč.
Oblíbeným výdajem státu v zahraniční politice jakoby se stala nula. Zástupci vlády sázejí na to, že o hodnotách a principech stačí hlavně mluvit. Platit - tedy něco dělat, možná i obětovat, riskovat -, to ať dělají jiní. Zdůvodnění pro to se vždycky najde. Jednou je to konsolidace veřejných financí, podruhé nesouhlas občanů podle průzkumů veřejného mínění, potřetí volební rok.
Jenže to se vztahuje na všechny státy stejně. Kontext pro vynakládání peněz venku, na ty „druhé“ spíš než na domácí, je málokdy a málokde ideální.
Velmoci si můžou z podstaty věci dovolit vrtochy a selhání, jsou to velmoci. Stát velikosti Česka, pokud nejde o izolovanou diktaturu, musí vést srozumitelnou, předvídatelnou a důvěryhodnou politiku vůči okolnímu světu, aby ho okolní svět - jak ten spojenecký, tak ten nepřátelský - bral vážně.
A důvěryhodnou znamená hlavně takovou, v níž jsou prohlášení v souladu s reálnými kroky a výdaji, přesně podle rčení „Put your money where your mouth is…“. Materiálně vyprázdněná hodnotová politika je v konečném důsledku vyprázdněná hodnotová politika. Nepomůže tam, kde pomoci má, a nepřinese ani to uznání.
