Anděl Páně a Tři oříšky pro Popelku mají společnou věc, díky níž je milujeme

Česká televize od roku 1993 každý rok na Štědrý den uvádí v televizní premiéře novou pohádku. Rekord ve sledovanosti drží Klíč svatého Petra z roku 2023, mezi českými pohádkovými filmy tohoto století ale rozhodně nedrží rekord co do oblíbenosti. V ní válí nešikovný anděl a jeho parťák čert v pohádce Anděl Páně, jejíž druhý díl dosáhl i suverénně největší návštěvnosti v kinech.

Jaroslav Otčenášek, který se věnuje tradičnímu slovesnému folkloru, je ale vůči její plné adoraci lehce skeptický. „Musím říct, že je tam možná až moc postav, pozornost diváků se tak tříští,“ uvádí jeden z příkladů, co by tvůrcům vytkl. S ohlédnutím od toho ale pořád řadí Anděla Páně mezi nejlepší štědrovečerní pohádky, které byly za posledních více než 30 let natočeny.

Proč patří Anděl Páně k nejoblíbenějším pohádkám?

Velkou roli hraje určitě zimní prostředí. Bylo to vidět už u Tří oříšků pro Popelku. Kdyby se točila v létě, také by byla oblíbená, ale zasněžená krajina dodá příběhu správný romantický háv.

Takže letní Popelka by dnes nebyla takovým fenoménem?

To se nedá odhadnout. Asi by byla působivá pořád, ale zimní krajina ji vystřelila o kus výš. Možná by byla méně populární v zahraničí, ale to si jen domýšlím.

Ovlivňuje oblíbenost Anděla Páně i fakt, že tam vystupuje čert? Mám dojem, že pohádky s pekelníky bývají u lidí oblíbenější.

Velice důležitý je i výběr herců. A to se u Anděla Páně opravdu povedlo. Když chcete někoho, kdo zahraje čerta, musí mít specifické charisma a dát postavě ještě něco navíc. To tady skvěle funguje. A povedlo se to třeba i Ondřeji Vetchému v pohádce S čerty nejsou žerty, která vznikla na motivy Čertova švagra od Boženy Němcové.

Co musí správný čert mít?

Chce to špetku drzosti, třeba i neposlušnost vůči Luciferovi. V Andělu Páně se čert k andělovi chová ale trochu netypicky. Ve folkloru anděl a čert vystupují jako protipóly, které se nesnášejí, ale v téhle pohádce je čert trochu zkrotlý, dokonce se s andělem kamarádí. To není klasické pohádkové schéma.

Zároveň ani anděl Petronel není typickým pohádkovým andělem. Má lidské vlastnosti, včetně těch negativních.

Ukazuje to, že nic není černobílé. V lidových předlohách to původně nebyl anděl, kdo měl tyto problémy, ale svatý Petr, který býval člověkem. Tento příběh spadá to klasických pohádkových narativů, kdy svatý Petr vystupuje ze všech svatých nejčastěji, ještě spolu s Ježíšem. Putují po světě, Ježíš je ten, kdo ví, co se bude dít. Svatý Petr funguje spíše jako nahrávač, takový nedůvtipný, někdy si naběhne a dokonce Ježíšovi lže, což je úsměvné.

V Andělu Páně se objevují přitom i Ježíš a svatý Petr. A dokonce i Bůh.

Musím říct, že postav je tam možná až moc a pozornost diváků se může tříštit. Působí humorně, když Petronel žádá někoho ze svatých o pomoc, ten ji vykoná, což je takříkajíc v popisu jeho práce. Je fajn, že se svatí alespoň připomenou, ale je toho trochu moc.

Anděl a čert jsou vlastně ztělesněním dobra a zla. Je jejich spolupráce běžná?

Ne, nikde ve folkloru, nejen českém, nemáte spolupracující obě říše nebe a pekla. To je až věcí autorských textů a filmů. Takže v Andělu Páně je to oproti folklorní tvorbě posun. Ale je to logické, protože to není adaptace jedné pohádky, ale mix dvou, které jsou obohaceny o další vedlejší linie.

Pohádky dříve bývaly ve své podstatě vulgární. Třeba ta o muži, který chtěl zvětšit přirození kvůli své ženě, pořídil si kouzelný prsten, který to dokázal, ale ukradli mu ho… Kdy se z pohádek pro dospělé staly pohádky pro děti?

V našem prostředí začala proměna v 19. století. Panovala myšlenka, že duše národa dlí ve folkloru. Prvními sběrateli pohádek byli často faráři, kteří, když jim místní opilec vyprávěl velice vulgární historku, přepsali ji a až pak publikovali, anebo ji nepublikovali vůbec. To se ale dělo všude. Akorát že zatímco třeba jihoslovanské erotické příběhy byly oficiálně publikované už v dobách socialistické Jugoslávie, u nás ke smíření s tím, jak vypadá národ, za komunismu nedošlo.

Proč?

Bylo to nemorální a kazilo to socialistickou idylku venkovského trpícího lidu. Najednou by se ukázalo, že národ vůbec netrpěl, ale výborně se bavil od rána do večera. Samozřejmě ne vždycky.

Takže pohádka, jak ji dnes vnímáme, vlastně není pohádka. Můžete to rozklíčovat?

Z odborného hlediska vnímáme pohádku jako příběh, který má jednoznačnou výstavbu. Pokud tam je, příběh označíme za pohádku, byť se vám to nemusí zdát. Takhle je to bráno naší optikou. Pak je pohled laické veřejnosti, pro kterou je pohádka cokoli, co se odehrává ve starší době, jsou tam princezny, lítá tam drak, je tam třeba i vodník. A v obecném povědomí se to už dále neřeší.

Jak vypadá správná výstavba pohádky?

Klasická pohádka musí mít pět stavebních fází. Krátkou úvodní, které se říká výchozí situace. Je to uvedení do rámce, kde se bude příběh odehrávat. Může to být klidně jedna věta. Na tu navazuje přípravná fáze, kde se dozvíte detaily a musí se v ní objevit hlavní hrdina. Pak přichází expozice - vlastní děj, kdy hrdina řeší hlavní konflikt s nepřítelem v jakékoli podobě. Může to být třeba jen naštvaný soused, nemusí to být vždycky drak. A to je většina pohádky, klidně 80 procent příběhu. Končí to tím, že hrdina problém vyřeší, to je vyvrcholení, po kterém přichází šťastný konec. Tuhle výstavbu musí mít každá lidová pohádka.

Hledali lidé v pohádkách dříve poučení podobně jako v bajkách?

Ano, ale nemůžeme říct, že by to byla základní funkce. Tou byla zábava. Některé pohádky měly didaktický rozměr, některé se používaly při vzdělávání malých dětí. Ale že by tam bylo explicitně vysloveno poučení jako v bajkách, to ne. Na druhou stranu, z pohádek je to evidentní, i když vám to vypravěč nesdělí natvrdo, vyplyne vám z toho poučení samo, pokud není člověk úplně natvrdlý.

V posledních letech se čím dál tím častěji hovoří o tom, že pohádkám chybí progresivita a rovnoprávnost. Tvůrci na společenské změny někdy reagují, ale třeba vloni se to u pohádky Tři princezny nesetkalo příliš s úspěchem. Jak se mohou původní příběhy vyrovnat s touhou po modernizaci?

V podstatně není nutné je modernizovat vůbec. Cokoli chcete, si v pohádkách najdete, pokrývají totiž všechna témata. Chcete-li příběh, kde je hlavní hrdinkou mladá dívka, která vyrazí do světa, třeba aby se stala velitelkou armády, není problém. Je naivní představa, že pohádky odráží patriarchální mužský svět.

Někteří lidé to tak vnímají. Princezny jsou často vyobrazované jako nesoběstačné ženy, které potřebují zachránit mužem.

Mně přijde, že většina lidí to vůbec neprožívá, řeší v pohádkách jiné věci. Ta loňská o třech princeznách měla hned několik problémů, které zarazily i naprosté laiky. Byly tam tři princezny - proč ne -, ale když to měly být tři sestry, tak přece nemůže každá vypadat jako z jiné planety. Charaktery dvou princezen byly navíc vykradeny ze socialistické pohádky Ať přiletí čáp, královno. Dost lidí si toho všimlo. Koneckonců, tohle vykrádání se děje docela často. A také výběr hlavních představitelek nebyl úplně přesvědčivý.

Česká televize je možná každoročně trochu pod tlakem, s jakou vánoční pohádkou přijde.

Jenže ona ten tlak na sebe vytvořila sama. Tradice točit každoročně novou pohádku pochází z roku 1993. Navíc kdyby se točila jedna - ale oni dělají už dvě, k tomu si přidejte soukromé televize, které tu a tam také něco natočí. Všeho moc škodí, kdyby Česká televize natočila pohádku jednou za pět let, nic by se nestalo. Naopak.

Více času by tvůrcům asi prospělo.

Ano, a není to jenom o penězích. Mohlo by to přinést poctivější přístup k výběru námětů. Problém je, že když se řekne česká pohádka, mnoho lidí si vybaví Boženu Němcovou, Karla Jaromíra Erbena nebo Františka Bartoše a jejich pohádky, dalších 90 procent textů nikdo neřeší. Nemusíme přitom využívat jenom tyto tři.

Pro koho vlastně dnešní tvůrci píšou pohádky?

Obávám se, že převládl pocit, že to má být pro všechny. Jenže jakmile děláte něco pro všechny, nezavděčíte se nikomu. Jsou samozřejmě výjimky, jako třeba Tři bratři, to bylo jasně určeno pro malé děti. Tak mě potom zarazilo, že ji poprvé uváděli v poměrně pozdní hodinu. Čekal bych to spíše dopoledne.

Co je, podle vás, pro pohádku podstatné, aby fungovala?

Neměla by být překombinovaná. Divák se chce ztotožnit s pozitivní postavou. Ale když je tam pozitivních postav moc, pozornost je rozbitá a může vám třeba i něco uniknout. To je vlastně trochu problém i u toho Anděla Páně, kde není zcela jasně patrná hlavní dějová linka.

Kterou za tu hlavní považujete vy?

To právě nevím. Původní předloha se jmenuje Svatý Petr na jeden den na místě Boha a vychází z příběhu, kdy svatý Petr prosil Boha, zda by si to mohl na jeden den zkusit. A tak dlouho ho otravoval, až Bohu došla trpělivost a svolil. Svatý Petr na co sáhl, to se mu nepovedlo. To je základ i pohádky Anděl Páně.

Asi to vypadalo moc jednoduše, tak přidali další příběhy. Máte tu linii anděla, který za trest musí na zem a má čtyřiadvacet hodin na to napravit hříšníka. To by samo o sobě bylo v pohodě, ale anděl má kamaráda čerta, který tam, upřímně řečeno, nemusel být. Další rovinou je opilecký majitel panství, který se plácá v problémech. Pak je tam rovina Dorotky, která byla neprávem nařčena z krádeže.

A takhle se to celé kombinuje, až pohádka končí, a vy si vlastně nejste jistí, kdo byl hlavní hrdina. Aby byla pohádka pohádkou, musíte mít jasného hlavního hrdinu, který prochází celým příběhem. Může to mít boční linie, může to mít vložené drobné příběhy, ale ta hlavní linie musí být zřetelná.

Možná chtěli dát andělovi nahrávače. A kdo by byl lepší než čert?

Možná ano, takový opoziční parťák je ve filmech tohoto typu častý, vzpomeňte si třeba na Shreka a jeho oslíka. Asi aby bylo více humoru. Ten je důležitý a české pohádky ho obvykle mají na dobré úrovni. Ale není třeba, aby ho bylo tolik. Všeho moc škodí.

Zanechala některá z pohádek za těch více než 30 let ve vás hlubší stopu, ať už pozitivní či negativní? Já osobně si jich většinu už nevybavím.

To je problém všeho inflačního - neuvázne vám to v hlavě. Další problém je, že se výrazně zúžila oblast režisérů, kteří se pohádkám věnují. To také není ku prospěchu. Ale jestli si mám vybavit nějakou pohádku, tak je to Řachanda od režisérky Marty Ferencové, u které jsem se neplánovaně, ale ohromně pobavil.

Pohádka použila vykradené postavy z Pána prstenů a z Hobita. Bohužel v českém prostředí velice levně. Ale když jsem to viděl podruhé, potřetí, říkal jsem si, že to lze vnímat v lehké parodické poloze. Třeba když tam Vilma Cibulková jako postava podobná Galadriel běhá po lese a dělá kouzla, je to nesmírně vtipné.

A nějaká, kterou byste nevnímal jako parodii a rád se na ni podíváte?

To se obávám, že asi není. Naposledy to byla asi Čertova nevěsta od Zdeňka Trošky. (Byla natočena v roce 2011, pozn. red.)

Kterou ze starších máte rád?

O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Jde o velice málo známý motiv příběhu o princi, který si sestrojí létající stroj. V Česku je to doloženo jen zhruba ve dvou, třech zpracováních. Myslím, že to diváky tehdy překvapilo, protože zlo v příběhu bylo opravdu zlem. Takhle nějak si ho naši předci představovali.

A pak samozřejmě S čerty nejsou žerty. Mám rád chytrý humor, zároveň srozumitelný všem, včetně parodické roviny. Například macecha je naprosto geniálně vyobrazená, přesně v duchu lidového vyprávění.