Pomoc Ukrajině: Česko dokázalo zazářit, ale samo se moc nepředalo

„Ukrajina si může být jista tím, že Česká republika stojí pevně po jejím boku. Podporujeme a budeme dál podporovat Ukrajinu všemi silami.“

Jeden z mnoha výroků českého premiéra Petra Fialy, který staví Prahu mezi neochvějné a obětavé podpůrce Ukrajiny bránící se ruské agresi.

Jak moc ale výrok odpovídá realitě?

Přímočará odpověď neexistuje, ale z celkového přehledu veškeré zveřejněné pomoci napadené zemi vyplývá, že zatímco v některých oblastech Česko udělalo ještě víc, než by se od země jeho velikosti čekalo, jinde má značné rezervy.

Začněme tím, o čem už se v českých médiích nějakou dobu mluví. Když se veškerá zveřejněná česká pomoc Ukrajiny sečte a přepočte na podíl HDP státu, je docela malá. V žebříčku Kielského institutu Česku v tomto ohledu mezi evropskými zeměmi patří až 24. místo ze všech a překvapivě je před ním třeba i Slovensko, které momentálně spolu s Maďarskem patří k největším evropským odpůrcům podpory Ukrajiny.

Premiér toto nelichotivé umístění v žebříčku vysvětluje tím, že seznam podpory v datech není úplný a ve skutečnosti je česká podpora vyšší (prohlásil to rozhovoru s novinářem Čestmírem Strakatým).

Zatímco v prvním bodě má určitě pravdu, ve druhém už to zdaleka tak jisté není.

Kielský institut sice skutečně pracuje jen s veřejnými a oficiálními informacemi a připouští, že jeho seznam není úplný. Aby ale tento metodický postup Česko v žebříčku výrazněji „poškodil“, musela by Praha svou podporu Ukrajině tajit zaprvé víc než všichni ostatní a zadruhé opravdu masivně, dokonce z většiny.

Mezi státy jsou totiž poměrně velké rozdíly, které by se daly těžko smazat vynecháním několika málo nezveřejněných dodávek. Kdyby se Česko chtělo v přepočtu na HDP vyrovnat například Německu, musela by být česká skutečná bilaterální podpora dokonce více než trojnásobná oproti oficiálně reportované pomoci.

Takový scénář nelze vyloučit, ale je při nejmenším nepravděpodobný.

Z bezpečnostního hlediska je sice jasně pochopitelné, že se některé informace zveřejní se zpožděním, nebo se z nich vypustí detaily o přesné povaze dodávek. Těžko ale říct, jaké bezpečnostní riziko by mohlo držet vládu zpět v tom, aby uvedla alespoň skutečnou celkovou částku vojenské pomoci bez citlivých podrobností.

Celkovou cifru součtu české vojenské pomoci naposledy zmiňovala ministryně obrany Jana Černochová, která mluvila o 7,7 miliardách korun, což je víceméně v souladu i se staršími výroky ministerstva, v nichž mimochodem přímo stálo, že částka představuje „celkovou účetní hodnotu vojenského materiálu v hospodaření ministerstva“ darovaného Ukrajině.

Kielský institut přitom českou vojenskou pomoc momentálně vyčísluje dokonce na 338 milionů eur, což je v přepočtu víc jak 8 miliard korun.

Určitě to tedy není tak, že by Kielský institut jen nemohl dohledat některé dodávky, které ministerstvo nezmínilo přímo, ale eviduje je. Pokud je pravda, že Česko je v žebříčku institutu tak nízko kvůli tomu, že institut nemá dost informací, pak by to muselo znamenat, že vláda zcela vynechává zásadní část své pomoci i ze statistik o celkové výši podpory.

Dodejme, že vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný v rozhovoru pro Český rozhlas Plus řekl, že žádná zásadní částka zatajena nebyla. „Tohle je realita,“ okomentoval českou pozici v žebříčku Kielského institutu a dodal, že určitá část pomoci „byla schválena v rámci utajených usnesení vlády“, ale nebyla „definující“.

Vysoce postavený anonymní zdroj Hospodářských novin zase uvedl, že čísla o podpoře nastiňují „zásadní deficit české zahraniční politiky“, která je „více povídací než materiální“.

Samotní autoři Kielského žebříčku připouští, že Česko je sice obzvlášť striktní ve zveřejňování údajů, ale z jejich odpovědi se nezdá, že by se domnívali, že by v jejich žebříčku mohly nějaké zásadní částky úplně chybět.

„Data o vojenské pomoci se většinou zveřejňují jednou za rok po schválení oficiálního usnesení vlády, které poskytuje souhrnné počty zbraní dodaných za loňský rok. To znamená, že podrobnější informace (třeba vývoj v jednotlivých měsících) většinou chybí stejně jako nejčerstvější čísla. Proto upozorňujeme, že vytvoření grafu časového vývoje je v případě Česka obzvlášť náročné,“ odpověděl SZ Taro Nishikawa z Kielského institutu na otázku, jak moc toho může v oficiálních datech scházet.

Několik indicií tedy nasvědčuje spíše scénáři, že ve skutečnosti pozice Česka v žebříčku vesměs odpovídá realitě a zmínky o neúplnosti dat jsou jen mlžením.

Variantu B, ve které česká vláda přispívá o hodně víc, než říká žebříček, ale tají to tak dobře, že za tři a půl roku konfliktu nedošlo k jedinému úniku do médií, nebo třeba jen rozeznání neoznámených českých zbraní na záběrech z bojiště, nicméně bez přístupu k tajným informacím na sto procent vyloučit nemůžeme.

K číslům Kielského institutu je však potřeba dodat ještě několik věcí, které můžou vnímání velikosti podpory zkreslovat.

První z nich je skutečnost, že finanční hodnota zbraňového systému nemusí být vždycky dokonalým odrazem toho, jak moc byl užitečný.

Dobře se to ukazuje třeba na příkladu srovnání s již zmiňovaným Slovenskem. To je v žebříčku Kielského institutu vysoko nad Českem a jeho pomoc podle veřejných dat přesahuje českou podporu víc jak čtyřnásobně. Když se ale podíváme na konkrétní dodávky, zjistíme, že většinu celkové částky činí jediná dodávka stíhaček MiG-29 a je k diskuzi, jestli toto pomohlo Ukrajině víc než třeba česká munice, tanky a obrněná vozidla.

Česká těžká technika navíc na Ukrajinu putovala v první fázi války, což nás přivádí k dalšímu důležitému bodu.

„Čas je důležitým měřítkem úspěchu. Správné načasování může být někdy důležitější, než kolik toho nakonec přijde,“ řekl analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Pavel Havlíček. Česko podle něj přitom nesporně patřilo k zemím, které s vojenskou pomocí neváhaly, a svým způsobem tak možná i přispěly k tomu, že původně zdrženlivé státy jako Německo nakonec otočily a spustily vlastní masivní vojenskou podporu.

„V roce 2022 se Česko ocitlo v situaci, kdy mohlo rychle dodat značné množství sovětské techniky, což udělalo. Pro Ukrajinu to samozřejmě bylo velmi výhodné, protože tuto techniku mohla začít rychle používat bez nutnosti dodatečného výcviku,“ dodal k tomu expert na bezpečnost a obranu Alexander Burilkov, který mimo jiné vypracovává analýzy i pro prestižní think tank Bruegel.

„Ne všechno se dá vyjádřit číselně. Českou vojenskou pomoc v prvním období po ruské invazi považuji za dost důležitou,“ přidal svůj pohled expert působící na Evropském institutu pro bezpečnostní studia (EUIIS) Ondřej Ditrych.

Dodejme, že v kategorii těžké vojenské techniky nebyla česká pomoc zdaleka zanedbatelná ani v absolutních číslech. Jasně to vyplývá z přehledu dodané vojenské techniky od polského Centra pro východní studia (OSW), v němž Česko v některých kategoriích patří ke světovým lídrům.

Týká se to například tanků:

Nebo bojových vozidel pěchoty:

Všichni z oslovených expertů nicméně druhým dechem dodali, že z hlediska celkové výše vojenské i finanční podpory Česko mezi lídry spíš nespadá.

Podle Ditrycha Česko „nehraje první housle, ale ani nezůstává výrazně pozadu“.

Havlíček vládě vyčítá, že určitě mohla udělat víc, a upozorňuje, že za darovanou vojenskou techniku Česko získalo modernější a hodnotnější náhradu od Německa a USA. V poslední době byla podle něj také v české podpoře Ukrajiny vidět stále větší zdrženlivost, přičemž asi největším dokladem tohoto trendu byl nesouhlas premiéra Fialy podílet se nákupech amerických zbraní pro Kyjev.

Dále Havlíček upozornil na nízkou humanitární pomoc, v níž byla podle něj vláda „ve vleku občanské společnosti“, což potvrzují i čísla organizace Člověk v tísni zkraje letošního roku, podle kterých Češi přispěli už téměř sedm miliard korun, zatímco vládní humanitární pomoc podle Kielského institutu dosahuje v přepočtu něco přes 1,3 miliardy a Česko je v ní dokonce v rámci Evropy až na 26. pozici.

Burilkov k tomu dodal, že Česko mělo k významné podpoře v oblasti těžké vojenské techniky a munice dobré historické predispozice. „Je důležité si uvědomit, že Česká republika, to jsou dvě věci. Zaprvé postkomunistická země a zadruhé nejvíc industrializovaná země v Evropě. To vytvořilo zajímavou situaci,“ řekl expert, podle kterého Česko svého potenciálu prostě využilo, ale pak narazilo na limity v podobě hrozby neakceschopnosti vlastní armády.

Že Česko nemůže konkurovat baltským státům ve výši příspěvků v poměru ke své velikosti a ani nepatří k největším přispěvatelům podle celkové výše, napsala SZ ve svém hodnocení i ukrajinská expertka Lesia Ogryzko působící mimo jiné v think tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR).

Nakonec dodejme, že kromě zbraní a peněz je tu ještě diplomatická podpora, veřejná gesta a další činnosti, v níž Česko jednoznačně vynikalo.

Můžeme sem zařadit například přijetí ukrajinských uprchlíků, řadu úspěšných schůzek a jednání s ukrajinskými představiteli včetně cesty premiéra Fialy do Kyjeva už ve druhém měsíci války a v neposlední řadě i českou muniční iniciativu, díky níž se na Ukrajinu podle českých představitelů dostalo už něco přes dva, nebo dokonce tři miliony kusů velkorážové munice, za něž zaplatily z většiny ostatní země.

„Muniční iniciativa neznamenala jen mobilizaci globálních zdrojů, které Ukrajina zoufale potřebovala, ale i velký diplomatický úspěch Česka. Pro Prahu nešlo o drahé břemeno, ale spíš koordinační mechanismus, který se prokázal být efektivní. To byl chytrý strategický krok,“ řekla k tomu Ogryzko a dodala, že díky iniciativě se Česko podle ní posunulo mezi „klíčové podporovatele ve vojenské oblasti“ a zlepšilo tak i svou pozici v NATO, EU a Koalici ochotných.

Nedávné výroky Andreje Babiše o možném budoucím zrušení iniciativy jsou podle expertky na Ukrajině sledovány s obavami, které by ale podle ní měla mít i samotná Praha. „Jestli Česko iniciativu opustí, vzdá se hodnotného nástroje, který ho posouvá do předních řad podporovatelů Ukrajiny,“ uvedla.

Ditrych k tomu dodal, že lidem v Bruselu, kteří se tématikou zabývají, určitě „neuniká, že Česko na dodávky munice moc nepřispívá a finančně ji zajišťují jiní“, ale přesto uznal, že iniciativa Česku určitě zajistila uznání.

Stejný názor má i Havlíček, který vyzdvihl, že iniciativa přišla v době, kdy Ukrajina trpěla vážným nedostatkem dělostřelecké munice a pomoc z USA byla zablokovaná.

Aktivní roli Česku v oblasti diplomacie přiznal i Burilkov, který však vypíchl zejména činnost prezidenta Petra Pavla, který podle něj dokázal vytěžit svou kredibilitu vycházející z vojenské minulosti a umožnil Česku, aby se v diplomatické podpoře Ukrajiny „mohlo rovnat vyšším váhovým kategoriím“.

Celkově tedy můžeme říct, že Česko za sebou zatím zanechalo odkaz země, která se sice finančně a materiálně nepředala, ale v některých oblastech, které se těžko exaktně vyčíslují, dokázala svůj potenciál využít naplno, a dokonce pomoct víc, než by se od státu jeho velikosti dalo čekat.