Článek
Hlídkující letouny NATO v pátek nesestřelily tři ruské migy, které strávily 12 minut ve vzdušném prostoru Estonska. Přesnou odpověď na otázku proč neznáme.
Pravděpodobně se Aliance řídí principem známým z jaderných doktrín některých zemí: Nepoužijeme atomovou zbraň jako první. V tomto případě to znamená, že NATO zřejmě nevypálí, dokud jako první nevypálí Rusové. Nevíme ani, kdo má pravomoc nařídit sestřelení a pak nést případnou odpovědnost. Aliance má velitele v různých oblastech, ale víme, že ke kolektivním akcím je třeba souhlas všech členů.
Když podobné rozhodnutí přijme některá země sama – jako Turecko o útoku na ruský letoun Su-24 ve svém vzdušném prostoru v roce 2015 –, je proces jednoduchý a jasný. Kdo má rozhodnout v NATO, si bohužel nejsou jistí ani důstojníci armád jeho členských zemí.
„Skutečným problémem, a Putin to dobře ví, je, že NATO je koalice. A když chcete zasáhnout, potřebujete jednomyslnost. Vladimir Putin má jednotu v rozhodování, protože je jediný, kdo rozhoduje, jedná mnohem rychleji. Protože v koalici se vždycky diskutuje, rozhoduje se vždycky obtížněji. Kdo v tomto případě rozhodne o sestřelení ruského letadla?“ položil si řečnickou otázku v rozhovoru pro agenturu Ukrinform francouzský generál Nicolas Richoux.
Je tomu přesně deset let, co jsem ve zmrzlém, zasněženém Tallinnu seděl v místní kavárně Black Poodle se dvěma místními. Estonským výtvarníkem a grafikem Taarmo Puudistem a architektem Andrijem Ksenofontovem, synem ruského otce a estonské matky. Oba sice byli rádi, že je jejich malá země v NATO, ale už tehdy si nedělali iluze, že by američtí, britští nebo francouzští vojáci umírali při obraně Estonska, kdyby jej napadlo Rusko. „Ukrajina má aspoň velkou armádu. My toho moc nemáme. Vrtulníky a nože,“ přeháněl Puudist s úsměvem (ve skutečnosti má Estonsko povinnou základní vojenskou službu a jeho armáda nacvičuje reakci na ruský pozemní útok).
O kousek dál stojí muzeum sovětské okupace. A před ním stojí svérázné umělecké dílo: sousoší kufrů. Připomínají Estonce, které Sověti deportovali na Sibiř. Připomínají, co se znovu může stát, kdyby Estonsko znovu ztratilo nezávislost. Tehdy prakticky každá estonská rodina měla někoho, koho Stalin deportoval, uvěznil nebo popravil.
Kufry na Sibiř před estonským Muzeem okupace v Tallinnu.
V zemi žije, podobně jako v Lotyšsku, silná ruská etnická menšina. Ředitelka Muzea okupace Kadri Viiresová mi tehdy řekla, že nechce nikoho očerňovat, ale loajalitou této menšiny si není jistá. „Místní Rusové tvrdí, že nepodpoří nějaké ruské expanzivní kroky vůči Estonsku, je ale třeba to brát obezřetně. Když nastane možnost, že by se mohli spojit s Ruskem nebo se stát součástí velkého Ruska, nevíme, co se stane. Jak se mnozí zachovají, přestože se jim ekonomicky v Estonsku nevede špatně,“ tvrdila historička.
V hlubokých lesích jihozápadní Litvy se zase dodnes zachovaly bunkry, které si stavěli partyzáni, bojující až do poloviny padesátých let proti sovětským okupantům. Říkali si Lesní bratrstvo a vedli boj, který nemohli vyhrát, ale nevzdali se.
Současným generacím lidí v Pobaltí se nyní noční můry jejich předků vrací. Deportace na Sibiř, boj proti Rudé armádě v lesích a močálech, rusifikace školství a kultury. Mimochodem, matka současné unijní šéfky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Kaji Kallasové jela jako deportovaná v nákladním vlaku na Sibiř jako půlroční mimino. Do okupovaného Estonska se vrátila jako desetiletá.
Loni jsem v Kaunasu navštívil základnu Litevských střelců. Dobrovolníků, kteří se cvičí v boji a jsou připraveni se okupantům postavit. Nečekají, že někdo bude umírat za ně. „Ve svých řadách máme i ženy. Nerozlišujeme mezi muži a ženami, ale mezi těmi, kdo jsou schopni bránit svoji zemi, a těmi, kdo mohou pomáhat jinak. Potřebujeme zvýšit výdaje na obranu alespoň na čtyři procenta HDP a pořádat cvičení. Ono je snadné likvidovat tanky v počítačové hře Call of Duty, ale přímo v terénu vám to proti nepříteli moc nepomůže. A říkám na rovinu, že musíme být připraveni je zabíjet,“ upozornil velitel střelců, plukovník Linas Idzelis.
Lidé v Pobaltí vědí, že po Ukrajině jsou další na řadě, protože Rusko se vlastně s jejich nezávislostí nikdy nesmířilo. Riga je podle mnoha Rusů přece ruský přístav na Baltu a velké Rusko přece musí mít pořádný přístup k Baltskému moři, jaképak Lotyšsko nebo Estonsko. Možná Putin zatím nechystá žádnou pozemní invazi, ale chce držet Pobaltí ve strachu, v obavách, vydírat ho. Na Francii nebo Německo Kreml nezaútočí, na Litvu nebo Estonsko si troufne.
Takže co dál? Ruské provokace budou pokračovat, dokud se „něco“ nestane. Nesrazí se stíhačky, některá se nezřítí, nezemřou lidé nebo něco podobného. Pak je tady další možnost. Rusové naruší finský vzdušný prostor, a tam už tvrdě narazí.
