Slavii opět přivítá San Siro. Fotbalový chrám, který už nevyhovuje

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Shodou okolností je to letos sto let od chvíle, kdy stavba San Sira začala. Tehdejší prezident AC Milán Pietro Pirelli si přál stánek, jaké mají v Anglii – čtyři oddělené tribuny, žádná atletická dráha, jen fotbal. Ostatně zakladatelem Rossoneri byl Herbert Kilpin, rodák z Nottinghamu.

Za 13 měsíců bylo hotovo a v září 1926 stadion hostil první zápas. V polovině 30. let ho od klubu odkoupilo město, v jehož rukou bylo San Siro dodnes. V roce 1947 zde začal hrát i městský rival Inter a týmy začaly arénu sdílet.

Od roku 1980 pak nese oficiální název Stadio Giuseppe Meazza, podle legendy Interu, která však dvě sezony odehrála i v dresu AC. Pro příznivce červeno-černých barev je to však, stejně jako pro širokou veřejnost, stále a jednoduše San Siro.

Místo, které je položkou na seznamu snad každého fotbalového fanouška. Ačkoli milánským klubům nebo italskému fotbalu nemusíte vůbec přát, vidět aspoň jednou za život San Siro je povinnost. Jde totiž o jedinečný zážitek, ať už uvnitř při samotném utkání, nebo když jen jdete okolo.

V hustě zastavěné části Milána se tyčí kolos, který jako by tam nepatřil. Jako by tam najednou zaparkovala obří vesmírná loď. Už když vystupujete z metra a zahlédnete ho zdálky, očarují vás jeho rozměry i majestát. Obrovské betonové traverzy nesoucí konstrukci střechy a zároveň sloužící jako přístupové rampy pro diváky v horních sektorech.

Betonová pevnost s ocelovou, futuristicky vyhlížející střechou. Specificky strmé tribuny a jedinečná atmosféra, o kterou se starají na severní tribuně fanoušci Interu, na jižní příznivci AC – nebo zkrátka Milána, jak se mu v Itálii jednoduše říká. S dvoupísmennou zkratkou byste v hlavním městě módy neuspěli, nikdo by vám nerozuměl. Na San Siru podle Italů hraje buď Inter, nebo „Mílan“, se specifickou výslovností a anglickou verzí slova, jako odkaz na to, že klub založili Britové.

Stadion během let hostil nejvýznamnější sportovní akce. Čtyřikrát se tu hrálo finále Ligy mistrů, dvakrát zápasy světového šampionátu a jednou i několik utkání Eura. Přechodným domovem se stánek stal také pro umělce. Prvním hudebníkem, který na San Siru uspořádal koncert, byl v roce 1980 Bob Marley. Navázali na něj třeba Michael Jackson, Madonna, Beyoncé či David Bowie. Z aktuálních hvězd Taylor Swift, Ed Sheeran nebo Coldplay.

„Už jsem hrál na opravdu hodně místech… Ale tohle je něco naprosto výjimečného. Navždy vás budu mít ve svém srdci,“ říkal třeba viditelně dojatý Bruce Springsteen, když na ikonickém stánku odehrál v roce 2013 tříhodinový koncert pro 60 tisíc fanoušků.

V únoru má být Meazzův stadion místem zahajovacího ceremoniálu zimních olympijských her. A ve vzduchu visí otázka, zda nepůjde o poslední velkou akci, která se zde odehraje.

San Siro je totiž dnes všechno, jen ne moderní stadion.

Minulý rok na jaře byl Milán vybrán jako pořadatelské město finále Ligy mistrů 2027. UEFA tak učinila s podmínkou, že městská rada doloží informace o plánech na renovaci a modernizaci. To se ale nestalo, takže San Siru bylo po půl roce hostitelství odebráno.

Za sedm let má Itálie organizovat evropský šampionát a byť Meazza stále figuruje mezi stánky, kde se bude hrát, úředníci z UEFA vyslali jasný signál: Začněte něco dělat, jinak ho ze seznamu vyřadíme. V současné podobě se na něm rozhodně velký evropský turnaj hrát nebude.

Stadion jednoduše nesplňuje nároky současného sportu. Nemá potřebné zázemí pro média a vysílatele, nedisponuje dostatečným množstvím reprezentativních prostor pro sponzory, VIP hosty a obchodní partnery.

Mnohé části stadionu mohou mít vzhledem ke stáří nedostatky co do bezpečnosti nebo nosnosti. Je navíc velký rozdíl mezi prostory u hřiště a nejdražšími sektory, kde stále můžete mít jako divák hezký fotbalový zážitek, a ochozy v horních patrech stadionu, které jsou nevábné vzhledem, zápachem i celkovým pohodlím.

San Siro má díky unikátnímu vzhledu a historickému významu nadále specifické kouzlo, kvůli němuž je zážitkem ho navštívit. S moderními stavbami, jako jsou mnichovská Allianz Arena, nový stadion Juventusu či naleštěný stánek Tottenhamu v Londýně, se však nemůže měřit. Genius loci je jedna věc, požadavky pro komfort diváků i pořadatelů v roce 2025 jsou věc druhá.

Ví to i legendární Fabio Capello. Čtyři roky působil v Miláně jako hráč, dalších šest let jako trenér. Další zápasy na San Siru zažil v roli kouče italské reprezentace. „Hrál jsem tu na zmrzlém hřišti, pod sluncem, které pálilo i v dešti. Mám na San Siro tolik vzpomínek, že ani nevím, kde začít. Ale vím, že už mu musíme dát sbohem,“ říká zkušený trenér.

„Musí přijít něco nového, něco jiného. Něco, co je v souladu s moderním světem, který nás obklopuje. Mám totiž noční můru, že se tenhle stadion, mně tak drahý, stane jen opuštěným chrámem v poušti.“

O výstavbě nového stadionu začaly oba kluby veřejně mluvit v roce 2019. O dva roky později přišel významný krok, když společně představily projekt nazvaný Katedrála. Moderní stadion s působivým designem a všemi potřebnými proprietami měla vybudovat společnost Populous, zavedené jméno sportovní architektury.

Postavila třeba stadion Arsenalu Emirates či nový stánek Tottenhamu, má na svědomí současnou podobu ikonického Wembley. Z nedávné doby zaujala i stavbou unikátního koncertního komplexu Sphere v Las Vegas.

Nový stadion milánským klubům ale nepostaví.

Do věci se totiž vložily kulturní a památkové orgány v Lombardii, které rozhodly jasně: San Siro má historický a architektonický význam a ve své podstatě je kulturní památkou, nepřichází proto v úvahu zbourat celý areál. Plán narazil na silný odpor různých skupin v rámci města i kraje, dokonce se psaly petice, k soudu chodily návrhy aktivistů, aby byl stadion před podobnými věcmi ochráněn.

Projekt takzvané Katedrály se proto vzhledem ke svému rozsahu a potřebám stal bez možnosti demolice prakticky neuskutečnitelným.

V roce 2023 byli tedy v Miláně zase na začátku. A přišel nápad vydat se jiným směrem. Téměř osmdesátileté spojení se přeruší a oba kluby si postaví vlastní stadion. Pro fanoušky AC i Interu, kteří jen těžce trpí, že jejich domovu říká každou druhou neděli pane neoblíbený rival, šlo jednoznačně o dobrou zprávu.

Rossoneri si pro nový domov vybrali oblast San Donato zhruba deset kilometrů od Milána. Kopírovali by tak současný trend, kdy stadiony vznikají na okraji měst či přímo za nimi, s dobrou dopravní dostupností, velkorysými možnostmi parkování a novou infrastrukturou. Inter chtěl svůj samostatný chrám postavit v Rozzanu, na druhé straně jižní části města.

Milán dokonce v oblasti odkoupil několik pozemků a do projektu už investoval zhruba 55 milionů eur. Pak ale, jak je v Itálii zvykem, do hry vstoupily politické třenice, byrokracie a odpor místních. Ti o významné proměně místa nechtěli ani slyšet, skupina rezidentů s právníky v zádech dokonce spustila iniciativu „No Stadio a San Donato Milanese“.

Hrozily další průtahy a potíže. A nový projekt nešel od ruky ani Interu.

Letos se tak kluby vrátily k původnímu plánu – mít společný stadion na místě, kde stojí San Siro. A buď ho postavit od nuly, nebo výrazně rekonstruovat. Na stole se totiž objevila možnost, že by stadion mohly společně od města odkoupit a pustit se do práce, což by vyšlo levněji než stavět ve zcela nové oblasti.

Sdílení stadionu, jakkoliv to v jiných fotbalových zemích není zvykem a u některých konkurenčních klubů jde o něco těžko představitelného, také dává z ekonomického hlediska smysl. Hrálo se ale o čas.

Milánské týmy se nechaly slyšet, že nabídka na odkup platí jen do konce září, pak padá. Z prostého důvodu – v listopadu to totiž bude 70 let od vzniku druhého prstence San Sira. V té chvíli začne tato část stadionu požívat kulturní a památkové ochrany a nebude možné ji zdemolovat.

To platí pro veřejně vlastněné budovy. Stadion se tedy musí stát soukromým majetkem AC a Interu dříve, jinak plány opět lehnou popelem.

Klíčové jednání, na němž měla městská rada v otázce prodeje stadionu vyslovit svůj verdikt, se odehrálo v pondělí 29. září, symbolicky pouhý den před zápasem Slavie v Lize mistrů.

„Udělal jsem maximum pro to, aby byl projekt schválen. Ale nemůžu předjímat, teď už to záleží na radních,“ nechal se slyšet starosta města Beppe Sala, jeden z hlavních zastánců prodeje.

Ti se nakonec po dvanáctihodinovém jednání přiklonili na jeho stranu a San Siro už nebude veřejným majetkem.

Dva ikonické fotbalové kluby by tak mohly začít pracovat. A jejich fanoušci budou i v příštích desítkách let z metra vystupovat na stejné zastávce.