Článek
Stalo se to před 133 lety. V srpnu 1892 byl vydán zákon, který zavedl korunu jako platidlo na celém území tehdejšího Rakouska-Uherska. Stalo se tak po měnové reformě za vlády císaře Františka Josefa I.
Do té doby byl platidlem zlatý, kterému se ovšem v jednotlivých zemích středoevropského mocnářství říkalo různě. V Rakousku to byl gulden, v Uhersku forint a v českých zemích zlatý, zlatka nebo zlatník. Podobné to bylo po zavedení koruny: v Rakousku to byla Krone, v Uhersku korona. Zajímavostí je, že rakousko-uherská koruna, respektive lichtenštejnská koruna byla oficiální měnou také v Lichtenštejnsku v letech 1898 až 1921.
Nové platidlo vycházelo z poměru 1 zlatý = 2 koruny. Zde je původ toho, proč se lidově říká desetikoruně „pětka“ – vyjadřuje to původní hodnotu pěti zlatých. Romské označení pro stokorunu zase obsahuje číslovku „penda“, tedy padesát. Koruna se skládala ze 100 drobných, které byly označeny jako Heller, respektive filler v Uhersku a haléř v českých zemích.
Bankovky se tiskly ve Vídni od roku 1900 a byly vždy dvojjazyčné – na jedné straně německy, na druhé maďarsky. V ostatních jazycích byla nominální hodnota napsána v dolní části. Rakousko-Uherská koruna skončila po první světové válce, respektive po rozpadu monarchie. Měny nástupnických států se sice nadále jmenovaly koruny, ale jednotlivé země postupně přešly na vlastní platidlo – v Rakousku byl zaveden šilink, v Maďarsku forint.
Káně, hřivna, frank…
Jen v Československu a později v České republice koruna přežila až do současnosti. Ale také to měla nahnuté. Dnes jsme mohli platit například frankem, ale také kánětem, hřivnou, lvem, tolarem nebo grošem. Ale popořádku.
Jak jsme si žili je série textů mapující českou finanční historii za posledních 200 let. Spolupracují na ní Seznam Zprávy a Česká spořitelna.
Přečtěte si:
Prvním ministrem financí samostatného Československa se stal Alois Rašín, jeden z mužů 28. října, kteří vyhlásili samostatný stát. Rašín se této události málem nedožil. Za první světové války se aktivně zapojil do protirakouského odboje jako člen organizace Maffie. V létě 1915 byl zatčen a o rok později za velezradu a vyzvědačství odsouzen k trestu smrti.
Měl ale velké štěstí, před popravou ho zachránil nástup císaře Karla I., který na trůnu vystřídal zesnulého Františka Josefa I., respektive zachránila ho Karlova milost. Desetiletý trest si odpykával v rakouském Möllersdorfu, kde sdílel celu s Karlem Kramářem, později prvním československým premiérem. V červenci 1917 byl Rašín spolu s dalšími odsouzenými amnestován v rámci snahy o dialog s opozičními představiteli.
Už při soudním procesu se v očích české veřejnosti stal hrdinou, po návratu z vězení se okamžitě zapojil do politického života. Stal se jedním z mužů 28. října, kteří vyhlásili Československo. Právě Rašín byl autorem textu prvního zákona o zřízení samostatného státu.
Alois Rašín
Původně se údajně měl stát ministrem vnitra, nejspíš i proto, že byl vystudovaný právník. Do křesla ministra financí měl usednout ředitel Živnobanky s velkým vlivem, Jaroslav Preiss. Jenže ten se nakonec rozhodl zůstat v soukromé sféře.
Vysoká poválečná inflace
Právě Alois Rašín byl v roce 1919 hlavní osobností při odluce československé měny od té rakousko-uherské. Nebyl to snadný úkol, válečné výdaje s sebou přinesly i vysokou inflaci, která pokračovala i po uzavření míru. Státní finance byly víceméně v rozkladu.
„Jak byl rázný, takový opravdu člověk pro krizi a s odvahou ke kategorickým řešením, tak přikročil k odluce měny a k měnové reformě. A to si myslím, že byl skutečně povedený kousek, který československé ekonomice, a tím pádem i společnosti a politice velmi pomohl,“ řekla před časem Radiožurnálu historička Jana Čechurová z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
S československou korunou ale Rašín původně vůbec nepočítal. Uvažoval o tom, že by vedle sebe mohly fungovat plnohodnotná měna – československé franky a neplnohodnotná – československé koruny.
„Je proto zajímavé, že když 25. února vznikla měna, šlo o československou měnu a nemluvilo se o tom, že by to byla nějaká koruna československá. Ten oficiální název ‚koruna československá‘ se objevil až teprve v dubnu 1919 s novým zákonem. Stále ale se uvažovalo o tom, že vznikne v budoucnosti československý frank,“ uvedl hlavní archivář České národní banky Jakub Kunert. Až později se rozhodlo, že jedinou československou měnou bude koruna.
Různé instituce a spolky mezitím navrhovaly i další názvy na pojmenování československé měny. Vedle už jmenovaných to byl kupříkladu rašín, brk, řepa, drápek, stotina, denár nebo sokol. Poslední zmíněný název ztroskotal údajně na tom, že se nepodařilo vymyslet název pro nižší hodnoty – sokolče?
Vojáci na hranicích
Kvůli oddělení nové československé měny od rakousko-uherské se Rašín rozhodl pro radikální krok. Protože se finanční krize v zemi i okolních státech kvůli inflaci nadále prohlubovala, chtěl provést odluku od rakouské měny a s ní spojenou měnovou reformu co nejrychleji – a novou měnu stabilizovat a postupně zhodnocovat.
„Pracovat a šetřit“ ho stálo život
Životním krédem prvního československého ministra financí Aloise Rašína bylo „pracovat a šetřit“, což ho nakonec stálo život. Jeho razantní odluka od rakousko-uherské měny a následná finanční reforma měla skutečně významný makroekonomický dopad. Současně ale měla nemalý dopad na chudší vrstvy obyvatel.
Podruhé se stal Rašín ministrem financí na podzim roku 1922. Silnou československou měnu hájil až fanaticky a sociální aspekty odsouval stranou s tím, že to lidé musí ještě chvíli vydržet. Nevydržel to devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal. Když Rašín 5. ledna 1923 vyšel ze svého bytu v Žitné ulici, vystřelil na něj dvě rány z revolveru. Zraněním ministr podlehl 18. února, bylo mu 55 let.
Šoupal byl bezprostředně po atentátu zadržen ve sklepě sousedního domu a postaven před soud. Vzhledem k tomu, že podle tehdejších zákonů ještě nedosáhl dospělého věku 21 let, skončil na 18 let ve vězení. Nakonec byl propuštěn v únoru 1942. Po válce si nechal změnit jméno na Josef Pravda a až do své smrti na podzim 1959 byl přesvědčeným komunistou. KSČ ho ale do svých řad nepřijala.
Do akce byla dokonce zapojena armáda. V noci z 25. na 26. února 1919 byly obsazeny hranice, zastaven pohyb lidí i přeprava zboží a vydán zákaz peněžních zásilek, vkladů i výplat. A v následujících dnech začaly úřady s kolkováním původních rakousko-uherských korunových bankovek s vyšší nominální hodnotou, zavedených ještě za mocnářství.
Celou akci řídil osobně Rašín, prý z kanceláře neodešel ani v noci, navíc se mu povedlo reformu maximálně utajit, což mělo pro její zdárný průběh velký význam. Údaje o tom, kolik bankovek bylo začátkem března 1919 okolkováno, se liší, ale bylo jich nejspíš více než za 7 miliard korun, přičemž kolků bylo zapotřebí 244 milionů.
Rašín sice požadoval, aby se do oběhu kvůli zkrocení inflace už nevrátilo 80 procent k okolkování předložených bankovek, Národní shromáždění ovšem schválilo 50 procent, a nakonec byla zadržena jen asi třetina. Občané každopádně za odevzdanou hotovost dostali zpět pouze část v okolkovaných bankovkách a zbytek byl uložen na nucenou státní půjčku úrokovanou jedním procentem.
Nejvzácnější bankovka z roku 1919 - v hodnotě pěti tisíc korun.
O měsíc později, 10. dubna 1919, byla takzvaným měnovým zákonem zavedena koruna československá (Kčs) a stanoveno, že „jedna koruna československá se počítá za jednu korunu rakousko-uherskou“. Současně se začaly tisknout nové bankovky, které posléze nahradily ty okolkované.
První československá koruna nebyla kovová, ale papírová a vyvedena dokonce v několika barevných provedeních včetně modré nebo oranžové. Byla tištěna na laciném papíře, nápis jedna koruna byl uveden v šesti jazycích nového Československa – od češtiny po ukrajinštinu. Nebyla moc hezká, ale byla první.
Asi nejslavnější byla stokoruna, kterou navrhl Alfons Mucha. Na platidla zakomponoval i portrét své dcery a manželky. A nejcennější bankovkou z roku 1919 se později stala pětitisícovka, jejímž vzorem byla rakousko-uherská tisícikoruna z roku 1902. Cenná je proto, že byla vyrobena pouze ve 36 kusech, takže její hodnota je několik milionů korun.
Ponechat si korunu, nebo přejít na euro?
Seznam výhod i nevýhod přechodu na euro je dlouhý v obou směrech. Snad největší výhodou je, že firmy utratí méně peněz za zajištění proti kurzovým pohybům. Další plusy, jako je lepší přeshraniční srovnatelnost cen v e-shopech nebo nutnost kupovat eurovou hotovost při cestách do eurozóny, se zdají být méně důležité. Lidé váhají s nákupem v zahraničních e-shopech kvůli jazykovým a právním bariérám a cestovatelé eurovou hotovost v současnosti už moc nepotřebují díky možnosti bezhotovostních plateb.
Klíčovým argumentem proti přijetí eura je, že takový krok by znamenal ztrátu kurzu jako tlumiče makroekonomických šoků, ztrátu měnové politiky šité na míru potřebám české ekonomiky, ztrátu některých pravomocí bankovního dohledu a částečnou ztrátu fiskální nezávislosti.
Síla tohoto argumentu samozřejmě závisí na předpokladu, že všechny tyto makroekonomické faktory se vyvíjejí, alespoň po většinu času, způsobem, který je pro českou ekonomiku výhodnější, než jaký by byl po přijetí eura. Například kurz a nezávislá měnová politika mají smysl jen tehdy, pokud kurz nepodléhá častým spekulativním útokům a pokud ČNB při provádění měnové politiky nedělá vážné chyby.
Mnoho lidí se také obává, že v rámci mechanismů vzájemné pomoci spojených s přijetím eura jako ESM nebo SRM bude Česko obvykle spíš na straně těch, kteří pomáhají než těch, kteří pomoc potřebují. Pokud budeme tuto obavu pokládat za správnou, pak by z čistě finančního hlediska šlo o další argument proti euru.
Mnozí lidé se obávají zdražení při přechodu na euro. Tento efekt ale nebývá příliš významný. Jak vidno, žádný ekonomický ani jiný argument nám jasnou, objektivní odpověď na otázku eura v Česku nedává. Tuto otázku si, po důkladném zvážení všech pro a proti, musí zodpovědět každý z nás subjektivně.
Michal Skořepa, ekonom České spořitelny a předseda Výboru pro rozpočtové prognózy
