Jako když jsme byli děti. These New Puritans vezou do Prahy hudbu mimo čas

První, co člověk uslyší na aktuální desce britských rockerů These New Puritans, je dětský hlas. „Jsem pohřbený, jsem hluboko v podzemí,“ zpívá desetiletý Alex Miller, člen chlapeckého sboru z města Southend. Jeho tenor zní křehce, ale odvážně. A paradoxně jako by se vznášel vysoko v oblacích.

Doprovází ho pouze varhany a ticho, tak důležitý element v tvorbě kapely soustředěné kolem dvojčat Jacka a George Barnettových, že by se dalo brát jako další hudební nástroj.

Možná právě ticho vzbudí nejvíc pozornosti na začátku alba nazvaného Crooked Wing, které These New Puritans vydali na jaře a naživo ho představí 27. října v pražské MeetFactory. Pak přijdou zvuky zvonů, vibrafonu nebo lesního rohu a posluchače pohltí rozvláčné tempo skladeb, meandrujících jako řeka. Hudba These New Puritans kreslí celé krajiny, které jako by stály mimo čas. Na písních není poznat, zda přichází z roku 2025, o století dříve, nebo naopak později.

Nebylo to tak vždy. Sedmnáct let starý debut Puritánů s názvem Beat Pyramid v sobě nesl dozvuky kulturní vlny, které dnes mladá generace nostalgicky říká indie sleaze. Hudebně-módní hnutí z přelomu první dekády se rozmohlo hlavně v Británii a Spojených státech. Dokázalo v sobě zahrnout poměrně široký rejstřík kapel od Arctic Monkeys až po elektropopové LCD Soundsystem. „I bet you look good on the dancefloor,“ zpíval Alex Turner z Arctic Monkeys v jednom z největších hitů éry, v níž chtěli lidé tančit na kytarovou hudbu a občas u toho ironicky nosit mřížkované party brýle.

Na These New Puritans se v době kolem Beat Pyramid tančilo dobře. George Barnett za bicími sypal frenetické rytmy, jeho o dvě minuty mladší dvojče Jack opakovaně štěkal verše jako šamanský numerolog: „Každé číslo má svůj význam.“ I v době, kdy Puritáni víceméně drželi prst na tepu doby, ale platili za podivíny. Spolu s kolegy The Horrors, s nimiž sdíleli stejnou domovskou scénu v rodném Southendu, se snažili extatický žánr indie posunout do temnější, vyšinutější podoby. Obě kapely nakonec tento hudební svět opustily a vydaly se zcela mimo dosah žánrových škatulek.

O své hudbě se These New Puritans dlouho vyjádřit buď nedokázali, nebo vyloženě provokovali. Nějakou dobu tvrdili novinářům, že koketují s hraním „Disney popu“. Sourozenci, kteří spolu skládali hudbu od dětství, kdy nahrávali songy na čtyřstopý magnetofon ze supermarketového řetězce Argos, chtěli konkurovat zpěvačce Miley Cyrus. Třeba by to vydělávalo.

Dopadlo to přesně naopak. Věčný samouk Jack Barnett si ve 20 letech osvojil notový zápis, protože chtěl na papír zaznamenávat své čím dál komplikovanější představy o hudbě. Místo popových hitů à la Jonas Brothers se These New Puritans inspirovali spíš u britského skladatele Benjamina Brittena.

A nepřestávali překvapovat. Na druhém řadovém albu Hidden vykreslili pomocí zlověstných úderů do japonských bubnů taiko vizi světa ve válce, na třetí desce Field of Reeds bicí uvolnily prostor klarinetům, něžnému hlasu zpěvačky portugalského žánru fado, pianu reagujícímu na pohyby v magnetickém poli nebo samplům mávání jestřábích křídel. Fanoušci kapely si začali zvykat, že These New Puritans s každou deskou znějí jinak a že jejich hudbu dávno nejde popsat pomocí žánrů.

Kritici se mezitím začali vyptávat na peníze. To, co sourozenci Barnettovi dělají, přece nemůže být výdělečné. Poslední tři desky dělí rozestupy pěti, respektive šesti let. Tak dlouho trvá napsat nekompromisní hudbu a pomocí Georgovy práce v modelingu našetřit na pronájem hudebníků i studia, ve kterém pak k smrti vyděšený technik vymýšlí, jak správně nasnímat letícího jestřába.

Na nové desce vyměnili ptáky za stavební jeřáby. Páté album Crooked Wing je v diskografii These New Puritans možná tím nejméně překvapivým, působí trochu jako návrat k jejich asi nejlepší desce Field of Reeds. Novinka také evokuje krajinu vytrženou z proudu času, ale krom zvířat do ni Barnett tentokrát zahrnuje i stroje. „Stojíme výš než zapadající slunce,“ zpívá hostující indiepopová hvězda Caroline Polachek v Industrial Love Songu, v němž si jeřáby vyznávají lásku. „Co je nebe bez strojů?“ ptá se Jack Barnett ve skladbě The Old World.

Texty These New Puritans jsou abstraktní, ale evokativní. Slova mají sloužit jako další hudební nástroj. Když Barnett skládal verše k Field of Reeds, pečlivě vyškrtával souhlásky, aby jeho hlas bez zádrhelů splynul s hudbou. Na nové desce jsou zase okamžiky, kdy se vokály od slov úplně osvobodí, tak jako se Barnettovi kdysi osvobodili od žánrových škatulek. Když sbory melancholicky kvílí, připomíná to mytické bytosti z paralelního světa.

Do Prahy, kam se These New Puritans vracejí po dlouhých 12 letech, nejspíš žádné víly nepřivezou. V roce 2014 vydali záznam koncertu z londýnského Barbicanu, kde je doprovodil šestatřicetičlenný orchestr. Do MeetFactory se však nyní vrací v komornější sestavě s vibrafonem, lap steel kytarou, sestavou rytmických kotlů nebo trubicovými zvony. Tedy s nástroji, které člověk na pódiu zas tak často nevidí. Hudba, kterou na ně hrají, připomíná sen.

Když Jack Barnett na procházce po britském Southendu vzpomínal na první songy, které s dvojčetem Georgem složil, ptal se ho moderátor podcastu Loud and Quiet, jestli za něco stály. „Nejspíš to bylo to nejlepší, co jsme kdy stvořili,“ odpověděl zpěvák. Lidé si prý myslí, že jejich kapela začala na post-punku a přešla k čemusi neuchopitelnému, ale ne. Jen se vrátila zpět ke kořenům. „Teď zníme, jako když jsme byli děti.“ Možná proto ten klukovský hlas, kterým Crooked Wing začíná i končí.