Recenze: Zmizely tři tisíce lidí i orchestr. Mohli za to Sigur Rós

Když na kopcích Islandu začne kvést mateřídouška, krajina zrůžoví. „Používáme ji na čaj, do koupelí nebo na vaření. Pokud na ni narazíte, měli byste ji protřít a pak si k ní přivonět,“ popisuje rostlinu, které místní přezdívají krvavý kámen, uživatelka Margrét ve facebookové skupině o islandské turistice.

Je to více než osm let, co se frontman kapely Sigur Rós Jónsi Birgisson přestěhoval z Islandu do Los Angeles. Dohnala ho k tomu potřeba změny i rozhodnutí, že tehdy připravovaná deska slavné postrockové formace půjde k ledu. Sigur Rós utichli až do roku 2023, kdy překvapivě vydali nové album Átta. Předznamenal ho singl Blóðberg – krvavý kámen neboli mateřídouška. Birgissonova vzpomínka na domov.

Právě rozvážné tóny této skladby odstartovaly středeční koncert v pražském Kongresovém centru, kde se Sigur Rós sešli s Českým národním symfonickým orchestrem a který se bude opakovat ještě ve čtvrtek. Mezi desítkami hudebníků na pódiu zazářila jednoduchá, ale důmyslná dekorace v podobě 50 světelných perel rozmístěných v prostoru. A pak nad vlnou táhlých smyčců poprvé zazněl hlas zpěváka Jónsiho Birgissona. Nezvykle hluboký, zvláštně unavený. „Jako by se člověk měl naposled nadechnout. Možná umírá, nebo se jen sklání,“ popsal frontman Sigur Rós skladbu před několika lety. „Ale také je to jako návrat na Island za nádherného léta, slunce svítí, ležíte v mechu a jen nasáváte jeho vůni.“

Nejspíš málokdo v sále s téměř třítisícovou kapacitou uměl islandsky, přesto hudbu Sigur Rós nelze označit za nesrozumitelnou. Naopak. Málokterá kapela u posluchačů budí tak zásadní emoce, a přitom tolik rozdílné asociace. Vůbec nejslavnější desku pojmenovanou prostě ( ) islandská formace celou napsala ve vymyšlené řeči Vonlenska, volně překládané jako jazyk naděje nebo hopelandština. Nezáleželo na tom, o čem Birgisson zpívá, ale co s člověkem zvuk jeho fiktivních slov dělá.

Nedávno uplynulo 20 let od vzniku této nahrávky. Sigur Rós ji tehdy celou přehráli v pražském O2 universu. Aktuální koncertní turné však má těžiště v LP Átta. I u něj by se těžko hledali dva lidé se stejnými představami o jednotlivých skladbách, přesto je příběh zatím poslední položky v diskografii islandské kapely překvapivě konkrétní.

Vznikala pomalu, náhodně. Birgissona po letech odluky v Los Angeles navštívil původní člen Sigur Rós, klávesista Kjartan Sveinsson, který z kapely odešel v roce 2013.

Měli co řešit. Na jaře 2018 byla kapela obviněna z daňových úniků, které prý vznikly účetní chybou. Hudebníci zaplatili penále, avšak brzy identickému problému čelili podruhé. Další trauma přišlo ve chvíli, kdy umělkyně Meagan Boyd obvinila bubeníka Orriho Dýrassona ze sexuálního napadení. Ten nařčení popřel, sestavu ale záhy opustil. S budoucností Sigur Rós to nevypadalo dobře.

Společné přátelské setkání Birgissona se Sveinssonem však rychle vedlo k prvním improvizovaným jamům a klávesistovu návratu do skupiny. Opatrný restart tvůrčí spolupráce málem zhatila pandemie covidu, Islanďané ale setrvali. Později k práci pozvali posledního zbývajícího člena, basistu Georga Hólma, a nakonec přibrali i London Contemporary Orchestra v čele s dirigentem Robertem Amesem. Vznikla Átta, deska o návratech, nevyhnutelné smrti i klimatické krizi.

„Možná je to světem, ve kterém žijeme, všude samá mrzutost a temnota, scrollujete po sociálních sítích a všechno působí apokalypticky,“ svěřil se loni Birgisson americkému veřejnoprávnímu rozhlasu NPR. „Svět končí, jedna klimatická katastrofa střídá druhou. Požáry v Kanadě, v L. A., válka na Ukrajině. Na té desce je určitě něco potemnělého, těžkého, ale taky je tam naděje.“ Té se Sigur Rós nikdy nevzdali, ostatně ji deklarovali už v názvu své první nahrávky Von.

Přesto skladby z osmé „řadovky“ působily tuto středu v Kongresovém centru nejrozvážněji, jako by opravdu byly inspirovány doomscrollingem neboli závislostí na čtení špatných zpráv a nesly vědomí mizejícího islandského ledovce na hoře Ok, kterému krajan hudebníků Andri Snær Magnason před časem sepsal žalozpěv.

U písní z Átta měl orchestr důležité slovo, ostatně už byly komponovány s vědomím, že je doprovodí velké hudební těleso. Čeští symfonikové se úkolu zhostili se ctí, přestože s kapelou a dirigentem Amesem se poprvé viděli teprve pár hodin před vystoupením a zkoordinovali se během dvou krátkých odpoledních zkoušek.

Když Sigur Rós chtěli, početný orchestr stejně přehráli. Birgissonova vazbící kytara ve skladbě Von na chvíli pohltila celý sál a přinesla vzpomínku na začátky kapely ovlivněné žánrem shoegaze. A nechyběly ani hity. Starálfur střídavě vybuchovala pod údery tympánů a euforických smyčců, aby se pak smrskla jen na Jónsiho hlas doprovázený Hólmovou akustickou kytarou. „Nejvíc hobití“ moment v historii kapely měl za výsledek nadšené ovace, jeden posluchač při potlesku dokonce povstal.

Vlnu nadšení vyvolaly i skladby v závěru vystoupení Sé lest a Hoppípolla. Nejdřív osvěžení v podobě rafinovaných rytmů zvonkohry, pak koncentrovaná oslava radosti – Hoppípolla v překladu znamená skákání do kaluží. Po necelých dvou hodinách hraní a krátké přestávce pak zpěvák Sigur Rós konečně promluvil k publiku. „Þakka þér kærlega fyrir,“ řekl Birgisson. Mockrát díky. Když se spoluhráči odešel z pódia, orchestr zahrál instrumentální Avalon, načež následoval několikaminutový euforický potlesk vestoje. Pán ze 17. řady na to tentokrát nebyl sám.

„Když posloucháte hudbu, co od ní chcete?“ ptal se loni moderátor amerického rozhlasu frontmana Sigur Rós. „Nic,“ odpověděl trochu zaraženě Birgisson. „To je vlastně to, co hledám.“

Přesně to symbolizuje jejich hudba – touhu po prázdnotě. Na debutu Von to ještě nebylo ono, jak ostatně Sigur Rós sebekriticky konstatovali obalem následující Agaetis Byrjun. Deska, na níž poprvé zazněl vymyšlený, významově vyprázdněný jazyk, už představovala dobrý začátek. Pak konečně přišlo zmizení: album nazvané ( ). Na koncertě v Kongresovém sále z něj Islanďané zahráli tři skladby. Nejpůsobivější byla Untitled 3, tvořená donekonečna se opakující klavírní melodií.

„Sigur Rós sami sebe zneviditelňují, aby tak nasvítili publikum, dovolili mu, ať si význam dotvoří samo. ( ) na sobě nemá žádné otisky prstů. Je na posluchači, aby do něj vnesl vlastní pocity,“ napsal roku 2014 hudební novinář Ethan Hayden v knižní edici o zásadních deskách 33 1/3.

Nejhezčí momenty středečního vystoupení Sigur Rós s orchestrem často zůstávaly na hranici ticha a člověk při nich došel mnohem dál než jen k subjektivním výkladům. V nejlepších chvílích koncertu se šlo ztratit, přesně jak to islandští hudebníci vždy chtěli. Najednou všechno zmizelo. Tři tisíce lidí, sál i symfonický orchestr. Zbyly jen kuličky zářícího světla.