Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Ta melodie je tak jednoduchá, přesto mi nedá spát. Dva tóny houslí, které se opakují pořád dokola, mezi nimi neznatelná pauza, jako kdyby se orchestr neustále rozpomínal a zase zapomínal, co má hrát. Violoncella hrají tóny čtyři, takže celou melodii rozkolébávají jako loďku na vodě. Když jsem konec písně Andvari od Sigur Rós slyšel naživo poprvé, přál jsem si, aby nikdy neskončila. Bylo to roku 2022 v pražském O2 universu. Publikum bylo jako uhranuté, tiše a bez hnutí, jak se to ostatně na koncertech téhle kapely často stává.
Islandští postrockeři se teď do Prahy vrací. Příští středu a čtvrtek vystoupí v Kongresovém centru za doprovodu Českého národního symfonického orchestru. A protože koncertní verzi Andvari před nedávnem vydali jako singl, dá se trochu předpokládat, že skladbu opět zahrají. Snad její epilog natáhnou alespoň na deset minut.
Špatná hudební publicistika se často pozná podle toho, jak moc křečovitě popisuje, co slyšíme. Když Sigur Rós na přelomu tisíciletí zažívali první vlnu slávy, novináři nadužívali floskuli o imaginárním soundtracku. Dokonce i na webu Pitchfork psali o Islanďanech, kteří se probojovali se svou introvertní hudbou třeba do Simpsonových nebo Hry o trůny, jako o kapele, která tvoří „ukázkově nevhodný soundtrack k běžným činnostem jako oblékání nebo mazání toastu máslem“. Což je podle mě jen rádoby chytrá permutace oné nenáviděné floskule.
Je ale pravda, že psát o Sigur Rós bývá podobně těžké jako psát o lásce. Odnesete si z nich skvělý zážitek, ale vysvětlovat tu zkušenost druhému znamená riskovat, že budu znít banálně a kýčovitě. Islandská kapela s frontmanem Jónsim Birgissonem si libuje v maximalismu a dekonstrukci. Zaujme neobvyklým používáním nástrojů (viz hraní smyčcem na vazbící kytaru) i jazyka (místo islandštiny občas zpívají vymyšleným jazykem, kterému říkají hopelandština). Sigur Rós jsou ale maximalisté, i co se týče emocí. Jejich desky nabízejí koncentrované dojetí, smutek a někdy i dost nesnesitelnou euforii (jako třeba Með suð í eyrum við spilum endalaust). Dokážou ale napsat i album plné hněvu (Kveikur) nebo deprese. To poslední, Átta, se dotýkalo klimatické změny. Birgissonův nezaměnitelný falzet, díky kterému Sigur Rós vždycky poznáte, na něm často střídá unavený šepot.
Asi nejvýznamnější jsou jejich desky Ágætis byrjun a bezejmenné ( ) z přelomu tisíciletí. Já bych ale chtěl zmínit debut Von. Hudebníci vyzdvihovaní za schopnost perfektně masterovat své nahrávky a cizelovat vlastní sound na něm zní špinavě, jako by to celé nahráli v nějaké reykjavické garáži.
Obal alba je pak kapitola sama pro sebe. Rozmazaný obličej mimina s kompletně černýma očima v sobě má trochu roztomilosti i duchařiny. Těmito slovy by šel ostatně popsat zvuk kapely, která dokázala udělat kariéru i přes tak úděsně křečovité jméno jako Sigur Rós, v překladu Vítězná růže. Čekali byste je spíš na festivalu historického šermu než v Kongresovém centru. Přesto je dost pravděpodobné, že vás nakonec rozbrečí. Možná jim k tomu budou stačit dva tóny.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.