Dřív hrál co nejtišeji. Po smrti partnerky zpěvák Low křičí nejen uvnitř

Když Alan Sparhawk v listopadu 2022 ztratil celoživotní partnerku Mimi Parker, se kterou téměř třicet let hrál v kapele Low, musel se dát do pohybu. Jako by mu nic jiného nezbývalo. Jen několik týdnů poté americký hudebník stanul na pódiu se spřízněnou folkovou skupinou Trampled by Turtles z města Duluth ve státě Minnesota, kde s bubenicí a zpěvačkou žili.

Vloni natočil album nervózně tanečních písní White Roses, My God, kde zpívá hlasem upraveným studiovou ladičkou auto-tune k nepoznání. Se synem založil funkovou skupinu, v jiném uskupení hrál coververze písní Neila Younga, ještě s jiným se zaměřil na noise-rock. A kromě toho vyrazil na turné, na kterém je v podstatě doteď. Přiválo ho i na právě skončený 32. ročník festivalu Beseda v Tasově na Hodonínsku, kam se uplynulý pátek a sobotu sjela početná část české nezávislé hudební scény.

Šestapadesátiletý Sparhawk si ani ne po dvou skladbách s přebasovanými beaty a syntezátory sundal mikinu, vystavil šlachovité tělo jako zpěvák Iggy Pop a začal trhaně tančit. Na basu ho doprovázel syn Cyrus a hlas měl stejně jako na desce, kde s ním zpívá také dcera Hollis, zdeformovaný, až zněl místy jako počítačový virus. „Tenhle beat jsem udělal já,“ prohlašoval ve skladbě I Made This Beat, přičemž vypadal, jako by zrovna prožíval panickou ataku.

Nové písně popisuje jako „hyperpop o truchlení“. Místy zní spíš jako torza beatů, které samouk vytvořil v pohnutém stavu s pomocí předvoleb na syntezátoru.

Album White Roses, My God bylo první, které po smrti Mimi Parker nahrál. Hledal na něm nový výraz – v rozhovorech vysvětloval, že všechny jím do té doby používané hudební prostředky selhaly a že svůj hlas nenáviděl. Výsledná deska není pro každého fanouška Low. Potvrdilo se to také na Besedě v Tasově, kde se lidé v tričkách s logem kapely mírně ošívali.

Na začátku 90. let minulého století spolu dvojice založila skupinu, která se uprostřed horečky hlučného stylu grunge vedené Nirvanou snažila hrát co nejtišeji.

Prostředí nezávislého rocku, z něhož vzešla Nirvana, rozuměli, ale zároveň poslouchali americký minimalismus. Toužili být tou nejméně hlasitou a nejpomalejší kapelou, na jejich koncertech mělo být slyšet zavrzání židlí nebo cinknutí sklenic. Mimi Parker hrála jen na část bicích, k tomu se přidávalo pár tónů basy, nenápadná kytara a dva spřízněné hlasy – kamarád z obchodu s deskami jim nejprve jako vtip vymyslel nálepku slowcore, ale chytla se a zůstala jim.

Na Besedě nyní Sparhawk nepůsobil jako nedostupná hvězda, přestože vystupoval na největším ze tří pódií. Před ním na stejném místě devítičlenná country-folková skupina Severní nástupiště hrála potulnou hudbu pro táboráky i „sídláky“, po něm v průtrži mračen spustil epický koncert slovenský rapper Fvck_Kvlt, který měl se záblesky na obzoru apokalyptickou kulisu.

Beseda je spíš komunitní setkání. V publiku se proplétají lidé z kapel, kteří si odskočí odehrát koncert a pak pod pódiem solidárně sledují spřízněné interprety. Festival návštěvníkům spolehlivě podává přehled o tom, co se děje na lokální scéně, ostatně jedním z hlavních organizátorů je Pavel Uretšlégr, spoluzakladatel hudebních cen Vinyla. Člověk musí pobíhat mezi třemi scénami v lese a místy to tak tak stíhá, což je vlastně dobrá zpráva o stavu alternativní hudby v Česku a na Slovensku.

O skladatelce Adele Mede se víc píše v zahraničí než u nás. Narodila se na slovensko-maďarských hranicích, ale studovala a začala tvořit v Londýně. Její hudba na ceněných albech Szabadság nebo Ne Lépj a Virágra zachycuje zkušenost člověka rozštěpeného mezi kulturami: s folklorní průpravou zpívá maďarsky, slovensky a anglicky. Na komorní scéně ve stanu vrstvila hlasové smyčky i kontexty a nechala znít terénní nahrávky – její zvukové krajiny ale občas přehlušily zkoušky kapel z vedlejších pódií, které narušovaly rozjímaní.

O pár hodin později na protilehlém pódiu, stojícím na stejné louce, vystoupila písničkářka Barbora Hora. Podobně jako Adela Mede je mezinárodně srozumitelná, ale zároveň vyjadřuje jakousi středoevropskou melancholii – odkazuje k ezoterické tajemnosti kapel jako Cocteau Twins kolem londýnského vydavatelství 4AD, stejně jako k americké indie-rockové tradicí, do níž patří i Low.

Barbora Hora uvedla na Besedě songy ze skvělé letošní desky Forgotten Garden, Wild Growth s kapelou, kde zpívá a hraje na harmoniku Iris Hobson-Mazur ze skupiny Ida the Young nebo na violoncello Václav Orcígr, dříve baskytarista noise-rockových Or. Lidé si na louce posedali a koncert je intimně semkl dohromady. Byli součástí jednoho společenství, navzdory tomu že – jak hudebnice zpívá ve skladbě So Little To Say – „je svět tak nenávistné místo“.

Beseda se tradičně odehrává o stejném víkendu jako festival Off v polských Katovicích, kam je to z Tasova asi dvě a půl hodiny autem. Díky tomu si organizátoři mohou dovolit zvát jména jako Alan Sparhawk.

První polovina jeho koncertu byla rozpačitá a podivně křečovitá, rozhodně ale ne kvůli zkreslenému hlasu. Ten zněl už na dvou posledních deskách Low nazvaných Double Negative z roku 2018 a Hey What z 2021. Balady, které jako by se utápěly v informačním šumu, patřily k nejlepšímu, co kapela natočila.

Do Tasova přivezl Sparhawk písně o truchlení, sám ale zběsile tančil jako na rapovém koncertě a publikum Besedy si nevědělo rady. Vystoupení by se dalo vyložit podle teorie o fázích smutku, které prožívá člověk vyrovnávající se s takovou ztrátu: možná Sparhawk tímto způsobem hudebně zpracovával šok, hněv i popírání.

Slovům nebylo rozumět, některé věci nešly říct nahlas. Pak hudebník náhle změnil výraz a jeho křik dostal jiný rozměr. Vzal do ruky kytaru a spustil křehkou píseň Screaming Song, kterou vydal na letošním albu Alan Sparhawk with Trampled by Turtles. „Snažím se tady být cool, ale uvnitř křičím tuhle píseň,“ pokračoval, jako by už byl schopný všechno pojmenovat: „Když jsi vyletěla oknem a do západu slunce, myslel jsem, že nikdy nepřestanu křičet.“ S písní přišla fáze smíření, nesla se až do konce vystoupení a Beseda byla na jeho straně.