Recenze: V novince o Kafkovi ukazuje brněnský balet svou sílu v plné palbě

Ať už to má znázorňovat psychické přetížení, ubíjející práci, nebo ataky nemoci, dění na jevišti Janáčkova divadla opakovaně přechází ze života německy píšícího pražského spisovatele do stavu nevědomí, horečnatého a hororového snění. V poeticky scénicky řešených okamžicích se hrdina odpojuje od reality, předstupuje před obří zrcadlo a po světelném záblesku jeho rámu je vtažen do temného světa „za“ evokujícího povídku Proměna nebo román Proces.

Novinka jako první vznikla ve spolupráci hned tří baletních souborů Národního divadla Brno. To se pod vedením ředitele Martina Glasera už prosadilo mezi evropskou špičku v opeře. Také zdejší balet se však chce poměřovat s předními zahraničními ansámbly. V minulé sezoně přizval ke spolupráci oceňovaného Jiřího Bubeníčka, který zde připravil Cyrana de Bergerac, či šéfa baletu pařížské Opery Josého Carlose Martíneze, jenž v Brně nastudoval svou verzi klasiky Don Quijote. Výsledkem byly dvě užší nominace na Ceny Thálie.

Především ale už roku 2022 došlo ke skutečně průkopnickému založení Baletu NdB2, juniorské odnože hlavního souboru. Vzor pro něj najdeme hlavně v Nizozemském tanečním divadlu, dlouhá léta vedeném Jiřím Kyliánem, respektive jeho juniorské „dvojce“. Balet NdB2 je prvním takovým tělesem v Česku a s odstupem tří sezon plní zamýšlenou funkci. Tvoří líheň talentovaných mladých tanečníků pro hlavní ansámbl a zároveň platformu, kde vedle zkušených tvůrců dostávají příležitosti začínající choreografové.

Unikát pak představuje brněnský Balet NdB3, formující se v letošním roce. Předobraz opět nalezneme v Nizozemském tanečním divadle, tentokrát v jeho uskupení sdružujícím tanečníky – Kyliánovými slovy – mezi čtyřicítkou a hrobem.

Brněnská „trojka“ sestavená z nedávných předních sólistů zdejšího hlavního tělesa, ale také například emeritní primabaleríny pražského Národního divadla Nikoly Márové debutovala na světové výstavě Expo 2025 v japonské Ósace. Prvním brněnským projektem zapojujícím všechny tři soubory je nynější Kafka, byť na premiéře minulý týden zástupci „trojky“ chyběli.

Novinka sleduje obrysy životní cesty Franze Kafky, od jehož narození loni uplynulo 100 let. Naznačuje jeho rodinné zázemí, především komplikovaný vztah s otcem, připomíná stěžejní přátelství s Maxem Brodem, všímá si Kafkova složitého soužití se ženami, rozporu mezi stereotypní úřednickou prací a nutkavou touhou svobodně psát, konečně pak i potýkání se s nemocí. To vše doplňují pasáže znázorňující jeho díla.

O choreografii se dělí tři tvůrci Markéta Pimek Habalová, Barbora Rašková a Glen Lambrecht. Každý přináší svůj vhled, pohybový rukopis i cit pro režii situací. Celek přirozeně, „bez švů“ propojuje koláž z děl současných skladatelů, případně autorů druhé poloviny 20. století: Caroline Shaw, Philipa Glasse, Nilse Frahma, Maxe Richtera a Alfreda Schnittkeho.

Habalová se zaměřila na úseky z Kafkova života. Zároveň na ní ležel úkol vytvořit dramaturgický svorník pro svět reálný a literárně vyfabulovaný. Její taneční jazyk je věcný, úsečně strohý, minimalisticky nastiňující spisovatelův vztah k lidem v jeho blízkosti.

Vyprávění nabývá na dynamice, když se za úřednického klapotu psacích strojů dostáváme k motivům povídky Proměna. Tady výrazný otisk zanechala choreografka Barbora Rašková pracující s energií skupiny, prudkými změnami mezi přirozeně vedeným pohybem a ustrnutím v jakési rychle těkající křeči. Proměnu Řehoře Samsy v odporný hmyz naznačuje nejen pohyb, ale také kostým deformující tanečníkův trup. V hrdinově pokřiveném vidění se mění i okolí: Členové rodiny mají děsivě velké hlavy bez mimiky, posléze Samsu konfrontuje sbor neidentifikovatelných bytostí bez tváře.

Ve druhé části večera se setkáváme s Kafkou v pokročilém stadiu choroby. Upíná se k nemocničnímu lůžku, zatímco za širokou průsvitnou plentou se míhají stíny postav. Je to obraz samoty, odloučení od těch venku.

Z této situace vyvěrá část inspirovaná románem Proces. Spisovatel se identifikuje s postavou Josefa K. Vrací se motiv nezdůvodněné konfrontace jedince a davu, znovu se objevuje beztvárná bytost, jíž je nyní nejvyšší soudce. Oproti předchozím scénám má tato blíže k baletní estetice. Choreograf Glen Lambrecht vychází z akademického tanečního tvarosloví a při tanci využívá i baletní špičky. Také kostýmy soudcovského chóru, charakterizovaného velkými můrami na hlavách a dlouhými zakřivenými pařáty, najednou vnášejí do inscenace poněkud vyčnívající, příliš návodný a romantizující prvek.

Slavným literátem či jeho tvorbou se v Česku inspirovalo již několik tanečních a baletních děl. Všechna hledala originální cestu k předlohám.

Ponurá Kauza Kafka, kterou pro Jihočeské divadlo v roce 2013 vytvořil Attila Egerházi, ukázala spisovatelův svět řečí symbolů i náznaků. O pět let později Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar a Štěpán Benyovszký z uskupení Dekkadancers poprvé v Plzni uvedli adaptaci Proměny se sarkastickou nadsázkou. V roce 2019 významný italský tvůrce Mauro Bigonzetti inovativně využil v pražském Stavovském divadle počítačovou animaci při projektu Kafka: Proces.

Současná brněnská inscenace vzdáleně připomíná tu českobudějovickou, avšak čerpá z mnohem širšího tvůrčího i interpretačního zázemí.

Autoři chtěli literáta představit nejen jako osobu temnou a osamělou, ale aspoň v náznacích ukázat i jeho vřelejší a láskyplnou tvář. Podpořit to má přidaná scéna Kafkova setkání s malým děvčátkem. Přesto vjem odtažitosti a chladu převažuje, i kvůli černobílému schématu scény Davida Janoška a kostýmů Pavla Knolleho, do něhož jen výjimečně v kulminačních místech jako výrazný akord zasvítí syté barvy.

Téma odloučení výborně dokresluje scénické řešení, které občas konfrontuje malý objekt jako stůl či lůžko s prázdným prostorem rozlehlého jeviště Janáčkova divadla. Opakujícím se a různě variovaným prvkem členícím scénu i vertikálně jsou velké zavěšené lampy. Ostatně vynalézavá práce s různými způsoby svícení podporuje magičnost některých obrazů a dynamicky proměňuje jejich atmosféru.

V Kafkovi se ukazuje brněnský balet takříkajíc „v plné palbě“, tedy ve své mohutnosti i schopnosti „nacítit“ různé choreografické styly. Nejsilněji jsou účinkující napojeni na taneční estetiku Barbory Raškové v Proměně.

Při premiérovém představení ztělesnil titulní roli dlouholetý brněnský sólista Arthur Abram, jenž Franze Kafku připomíná už vzezřením. Abram představuje spisovatele jako složitou, uvnitř neukotvenou osobnost. I v okamžicích zklidnění či zamilovanosti jako by byl u něj stále přítomný stín pochybností o sobě a svém konání. Stejně jako celá inscenace dokládá, že Franz Kafka má pro taneční ztvárnění stále silný potenciál.