Když tančí ti, co dřív netančili. Afričané nadchnuli na zahájení festivalu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Projekt nazvaný Vagabundus, který byl do úterka k vidění v Divadle Ponec, stvořil Idio Chichava, tanečník a choreograf z afrického Mozambiku. Jeho pohybová kantáta se zabývá společným prožíváním a sjednocující lidskou zkušeností, jejímž předpokladem a bází je tělo.

Když v době pandemie koronaviru Chichava za tímto účelem sestavoval skupinu performerů, nerozhodoval se podle jejich pohybové či pěvecké excelence, nýbrž schopnosti sdílet, napojovat se na druhé, podporovat fungování skupiny a její výraz. A tak se v mosambické metropoli Maputu zformovala vyladěná, rezonující a semknutá parta třinácti tanečníků a tanečnic, kteří nyní svou energií zvedli ze židlí také návštěvníky Ponce.

Hybnou silou Vagabundusu jsou melodické písně. Bez jediného nástroje, jen hlasy tanečníků a rytmy vytvářenými podupáváním či údery do těla, strukturují celý večer. Jejich texty znějí v různých jazycích a dialektech, což odráží jak bohatou tradici a identitu Mosambičanů, tak jejich koloniální zkušenost s někdejší velmocí Portugalskem. Ostatně i melodika songů zněla jako fúze afrického folkloru s hudební tradicí starého kontinentu. Dobře se to poslouchalo a Evropané se na hudbu, něčím vzdáleně připomínající blues nebo gospel, dokázali snadno naladit.

Půvab inscenace tkvěl v plynulosti – valila se jako řeka, z níž se tu a tam vydělí sólo nebo drobná interakce, kterou po chvíli tělesný zvučící proud pohltí, stráví a přemění. Zážitek umocňují pohybové synchronizace provedené v síle a plnosti třinácti těl, podpořené souzvukem hlasů a výrazně fyzickou rytmikou.

Už jen ten „množstevní“ aspekt má obrovskou gravitaci a podmanivost. Třináct účinkujících na scéně v současném tanci člověk jen tak neuvidí. Na silný zážitek bylo zaděláno hned v úvodu, kdy se vedle sebe postavili do řady muži, ženy, různě tvarovaná černá těla, některá na první pohled netaneční, různé tváře a účesy – a zahleděli se do jiných těl, očí a tváří v publiku.

Každý interpret měl u sebe nějaký atribut: pneumatiku, nákupní tašku, koš, smotané lano, velký vak na hlavě a tak dále, jako by se v Ponci zastavili cestou z afrického trhu. Výrazný scénický prvek pak představoval nákupní vozík, jaký známe ze supermarketů. Seděla v něm žena, která se roztřásla po celém těle a ostatní na to třesoucí se, trpící tělo odkládali svoje rozlišovací znaky a atributy, čímž si uvolnili ruce, trupy i hlavy, aby se mohli věnovat tanci a zpěvu. Strašidlo konzumerismu v podobě nákupního košíku je naším společným démonem, naznačují zde tvůrci.

V pohybové rovině se třes těl vyskytoval často a občas i velmi dlouho. Autora inspiroval vlastní zážitek po teroristickém útoku, kdy byl v Maputu vyhlášen zákaz vycházení a stresová situace se mu propsala do těla. Roztřesení odkazující k silné úzkosti a strachu je pro leckoho aktuálně silný životní pocit, který lze překonat společně vytvářeným bezpečím a transformovat jej právě do tance, písně či společné akce.

Dalším zapamatovatelným tělesným gestem se stály záklony, kdy skupina zastavila a obrátila pohledy i srdce k nebi. Ty momenty evokovaly semknutou oddanost, naději v jakousi vyšší moudrost, odvěkou touhu po přesahu pozemské existence k duchovním zážitkům. Ostatně součástí mosambického souboru byli i zpěváci chrámových sborů, což dokumentuje komunitní povahu projektu a posiluje jeho obdivuhodnou orchestraci.

I když ne všichni perfomeři na scéně jsou primárně tanečníky, všichni vydali stejný, naprosto obdivuhodný fyzický výkon. V diskuzi po představení Idio Chichava hovořil o kouzle, jímž se z netanečníků stávaly taneční hvězdy a z nezpěváků ty pěvecké: je to v síle kolektivu, tam se předávají a rozvíjejí schopnosti jednotlivců – ti, kdo dřív neuměli zpívat, zpívají a ti, kteří netančili, utančí více než hodinové představení.

Africké téma se na Tanci Praha, založeném roku 1989, neobjevilo poprvé. Tvorbu z tohoto kontinentu dramaturgové systematicky zpřístupňují divákům. Cesta k tomu vede často přes frankofonní oblasti, kde spousta afrických umělců studovala a zahájila kariéry. Často se pak vracejí zpátky a budují kulturní praxi doma.

To je i případ Idia Chichavy, jenž absolvoval taneční školu Parts v Belgii a pak mnoho let tančil s francouzským souborem Kubilai Khan Investigations. Díky své evropsko-africké zkušenosti dokáže rozlišit a vyhmátnout, čím se oba tyto světy mohou obohatit.

Vagabudus začíná písní v jazyku changana, což je jihomosambický dialekt. Zpívá se v ní o tom, že lidé nepotřebují žádné věci, potřebují jen štěstí v srdci. Touto skladbou se v Mosambiku vítají hosté a je jim nabízena jako dárek. Když člověk na konci večera pozoroval, jak pražské publikum křepčí spolu s performery, nebylo pochyb, že se dárek zalíbil. Snad se budou líbit i další představení letošního Tance Praha.