Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nobelova cena za ekonomii se stejně jako v jiných oborech obvykle uděluje za výzkum, jehož validita a užitečnost se potvrdila v čase. Ocenění tak často přichází i se zpožděním několika dekád. Tak to bylo i letos, kdy laureáti Philippe Aghion, Peter Howitt a Joel Mokyr vyhráli s prací publikovanou z větší části v 90. letech.
Její kořeny sahají v čase ještě mnohem dál, pro Aghiona a Howitta do 20. let minulého století. Ve své práci pomocí matematických modelů formalizovali myšlenku takzvané kreativní destrukce, jejímž otcem byl rodák z Třešti na Vysočině, rakousko-americký ekonom Joseph Schumpeter.
V případě ekonomického historika Joela Mokyra sahá jeho oceněné bádání ještě o něco dál, do éry průmyslové revoluce (v níž mimochodem český průmysl hrál prim). Mokyr ve své práci ukázal důležitost inovací jakožto tahouna ekonomického růstu a jako určujícího prvku pro dlouhodobé rozdíly v úrovni bohatství mezi zeměmi.
Ale to, že výzkum je o něco staršího data, naprosto nic neubírá na jeho relevanci – naopak. Poznání letošních nobelistů by mělo rezonovat zejména v Česku a právě teď.
Proč? Nacházíme se totiž ve velmi důležitém bodě. Na jednu stranu se naše ekonomika vrací do solidní kondice – rosteme zhruba o 2,5 % ročně, což je tempo, které nás řadí do první třetiny zemí EU. Inflace je blízko dvouprocentního cíle ČNB, nezaměstnanost přes mírný setrvalý nárůst za poslední dva roky zůstává nízká. Mzdy opět rostou solidním tempem i v reálném vyjádření.
Po velmi náročném období od pandemie se tak naše hospodářství nadechuje k lepším výkonům, byť v mnoha ohledech zatím jen umazáváme velké manko posledních pěti let.
Tolik k dobrým zprávám. Jenže kromě pozitivního cyklického oživení naši ekonomiku sužují i o poznání méně pozitivní dlouhodobé neduhy. Už před pandemií jevil náš růstový model – založený na velkém průmyslovém sektoru, zapojení do dodavatelských řetězců skrz výrobu mezivstupů, vysokých čistých vývozech a nízkých mzdových nákladech – známky vyčerpání. Trendový růst Česka pozvolna zpomaloval, a stejně tak slábla naše konvergence k bohatším západním zemím.
Zvolňování trendového růstu v ekonomických datech následně překryla pandemie a po ní energetická krize. Jenže dnes se prach ustálil a je evidentní, že i přes solidní tempo naše ekonomika potenciálního růstu kolem tří procent jako před pandemií už setrvale spíš není schopna dosáhnout.
Ekonomové vnímají dlouhodobý potenciální růst – tedy tempo, které je ekonomika schopna udržet při plné zaměstnanosti a zkrocené inflaci – skrze optiku základních faktorů výroby. Těmi jsou pracovní síla, kapitál a souhrnná produktivita, tedy to, jak efektivně jsme schopni pracovníků a kapitálu využít. Do této rovnice pak vstupují další faktory, například vzdělávání (tzv. lidský kapitál), technologie a inovace.
Zpomalení se v našem případě nevyhýbá žádnému ze tří základních faktorů. U pracovní síly ani nízká nezaměstnanost, ani rostoucí participace na trhu práce, a dokonce ani příchod velkého množství běženců z Ukrajiny nedokáže zvrátit fakt, že náš demografický výhled je negativní. Řečeno polopatě, naše populace stárne a brzy se začne i zmenšovat.
U kapitálu je zas problémem fakt, že investiční výdaje v Česku už dva roky stagnují nebo se rovnou propadají, zejména u strojů a duševního vlastnictví. Důvodem jsou vysoké úrokové sazby a zvýšená nejistota (např. kvůli americkým clům) limitující plány na expanzi, ale i špatná odpisová politika. Naším hendikepem zároveň je, že zdejší kapitálová zásoba trpí na evropské poměry nadstandardně vysokou mírou depreciace, a tak potřebujeme poměrně velké množství investic jen na udržení stávající vybavenosti.
Ale nejdůležitější ze tří hlavních tvůrců ekonomického potenciálu je produktivita. Dostatečně silný růst produktivity dokáže zvrátit i dopady úbytku obyvatelstva. Je to způsob, jak s menším množstvím vstupů vytvářet stejné množství výstupů. A zde se obloukem dostáváme zpět k letošním nobelistům.
Inovace a kreativní destrukce – opouštění starých postupů nebo nástrojů a vytváření nových, efektivnějších – jsou základní ingredience rostoucí produktivity. Česká ekonomika je potřebuje jako sůl.
Pokud si chceme vzít práci letošních nobelistů skutečně k srdci, musíme jednat s otevřenou myslí a bez předsudků. V jejich výzkumu se opakovaně ukazuje, že vstřícnost k inovacím je pro dlouhodobý růst zásadní. Naopak zájmové skupiny a současní hegemoni se často snaží kreativní destrukci blokovat.
Jestli chceme zvýšit produktivitu (a vyšší produktivita není nic jiného, než už tolikrát vzývaná výroba s vyšší přidanou hodnotou), tak některé firmy a sektory zaniknou, nebo dojde k jejich útlumu či značné restrukturalizaci. Jiné – zde mohu zmínit třeba velké úspěchy českého „clean-tech“ průmyslu nebo českých technologických startupů – naopak vyrostou. To je princip kreativní destrukce a to, namísto zavírání se ve skanzenu autolandu a hnědého uhlí, by měla být i naše cesta.
Základy programu nové vládní většiny už známe. Vznikající vláda má poměrně unikátní příležitost – právě díky slušným ekonomickým podmínkám má teď čas i prostor pro důležité strukturální reformy, ze kterých by naše ekonomika mohla těžit ještě během nadcházejících desetiletí. Podpora inovací v tom hraje zásadní roli.
Končící vláda učinila v tomto ohledu dva nenápadné, ale důležité kroky – zlepšení odpisové politiky v zákoně o vědě a výzkumu a zákon o zaměstnaneckých akciích (ESOP). Na tato opatření je nyní třeba ve velkém navázat, například zlepšením transferu znalostí z výzkumu do byznysu, rozšířením daňově uznatelné položky na vědu a výzkum či reformou řízení vysokých škol. V širším měřítku bude třeba i zjednodušit přijímání zahraničních pracovníků, dostupnost rizikového kapitálu a obecně podpořit podnikavost.
Bohužel vzhledem k předvolebním slibům nových vládních stran existuje důvodné podezření, že tuto výjimečnou příležitost promrháme. Vzhledem k postojům některých jejich zastupitelů pro Česko možná naopak bude relevantnější práce laureátů Nobelovy ceny z loňska. Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson cenu získali za výzkum, který demonstruje nedocenitelnou důležitost institucí, jako je vláda práva, dělba moci, systém brzd a protivah a stabilita pro dlouhodobý ekonomický růst a prosperitu.
V posledních letech hned za našimi hranicemi můžeme sledovat, jak silné negativní ekonomické následky má záměrná eroze těchto institucí. To by pro nás mělo být varováním.
