Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Kulisou letošních voleb bude velmi rozbouřený stav globální ekonomiky, kterou zmítají cla, geopolitické napětí, několik závažných probíhajících konfliktů i rozkolísané finanční trhy. I v domácí debatě přes absenci programů hlavních stran dominují ekonomická témata.
Z dobrého důvodu – náš průměrný růst od pandemie činí pouhých 0,7 procenta ročně. Ve dvou dekádách před pandemií to byla téměř tři procenta.
I proto v odborných i veřejných kruzích probíhá posledních několik let debata, jestli se náš růstový model – založený na velkém průmyslovém sektoru zapojeném v komplexních dodavatelských řetězcích, vysokých čistých exportech, technicky zdatné, ale cenově konkurenceschopné pracovní síle a zahraničních investicích směřujících do Česka – nevyčerpal.
V předchozích dvou dekádách měl působivé výsledky. Konvergence k západním zemím pokračovala, byť ne zcela bez poskvrny – podíl mezd na HDP je u nás nižší než v západních zemích, kapitálově náročný průmysl potřebuje stálé reinvestice a po letech přílivu zahraničního kapitálu přišla i obrácená strana mince v podobě odlivu dividend.
Právě kvůli neschopnosti udělat ten poslední krok na úroveň západních zemí se pro náš růstový model vžila řada hanlivých označení: montovna, past středních příjmů a v poslední době i nemocný muž Evropy.
Letos se Česku daří o něco lépe, i přes rostoucí protekcionismus ze strany Spojených států zřejmě poroste o víc než dvě procenta. To je však stále o dost slabší než v předchozích dvaceti letech. Dříve obvyklá tempa růstu se dnes zdají nedosažitelná. Zvedat dál výkon ekonomického motoru, poháněného vysokými obchodními přebytky, půjde v dnešním světě cel jen těžko. Totéž platí pro Německo, našeho hlavního obchodního partnera.
Jak tedy restartovat ekonomickou konvergenci a z pasti středních příjmů uniknout? Je to vůbec možné při alespoň částečném zachování stávající struktury ekonomiky? Nebo je Česko odsouzeno být navždy montovnou?
Průmysl jako plus
Poslední krok bývá často ten nejtěžší a my nyní už několik let přešlapujeme na místě. To ale neznamená, že chybí příležitosti. Právě naopak, jen je třeba začít jich plně využívat. Česko je i nadále jedna z nejvíc průmyslových zemí v Evropě. Náš průmysl ale velmi často vyrábí věci s nízkou přidanou hodnotou, obvykle mezivstupy nebo součástky, ze kterých finální produkt vyrobí někdo jiný.
Ekonomický růst ve zjednodušeném náhledu tvoří tři hlavní síly: dva zdroje (lidská práce a kapitál) a to, jak efektivně jsme schopni je využívat, tedy produktivita. Právě ta je klíčem pro posunutí směrem k výrobě s vyšší přidanou hodnotou. Ve zpracovatelském průmyslu se v obecném měřítku produktivita zvedá lépe než ve službách, jak popisuje tzv. Baumolův efekt. Je to díky většímu potenciálu pro automatizaci, nižší náročnosti na lidské zdroje, vyšší globální konkurenci a úsporám z rozsahu.
Zaměření na průmysl s vysokou přidanou hodnotou je tak naše nejlepší možnost k znovunastartování dohánění západu. Velkou šanci v tomto ohledu přináší dekarbonizace. Z Green Dealu se sice v Česku stal oblíbený fackovací panák, od kterého dávají všichni politici ruce pryč, to je ale velká chyba. Dekarbonizaci je mnohem smysluplnější vnímat jako příležitost, a to ze dvou důvodů.
Necháme to Číně?
Zaprvé, dekarbonizace je postupující a velmi setrvalý trend. Je to reakce na skutečnou a velmi závažnou hrozbu klimatické změny, která nezmizí. I když je u nás dekarbonizace často zavrhována, ostatní země v ní čile pokračují. Nahlíženo ekonomickou optikou, po technologiích pro dekarbonizaci je a i nadále bude velká poptávka.
Opravdu za takové konstelace nechceme být lídry ve vývoji a výrobě prostředků pro zelenou transformaci? Být ti, co vytvoří potřebné know-how? Necháme opět vše vyrobit Čínu, jak už se to stalo u elektroaut a solárních panelů? Nových i existujících technologií pro snižování emisí a energetické náročnosti bude potřeba v příštích dekádách hodně. Někdo bude muset být tzv. first mover, tedy ten, kdo oddře výzkum, vývoj a testování. Právě ty firmy a země pak budou sklízet benefity jako lídři na trhu.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Česko má v této oblasti dobrý základ, což je druhý důvod, proč brát dekarbonizaci jako příležitost. Podrobná analýza spolku Druhá ekonomická transformace ukázala, že Česko už v současnosti patří mezi přední evropské výrobce a vývozce technologií. Už dnes naše firmy vyvíjejí, vyrábějí a vyvážejí velké množství komplexních výrobků klíčových pro zelenou transformaci, od vlakových souprav a tramvají přes čerpadla a baterie až po aditivní 3D tisk nebo tepelné izolace.
Velmi často jde právě o skutečně inovativní výrobky s vysokou přidanou hodnotou, navíc v rychle rostoucích trzích. V roce 2023 tvořil český „clean-tech“ vývoz výrobků z výše zmíněných kategorií 1,2 bilionu korun, téměř pětinu našich celkových vývozů. V některých kategoriích je náš podíl na světovém trhu pět až deset procent a zdejší výrobci dosahují vysokého růstu (viz graf).
Zelená šance, ne pohroma
Příležitost je tedy jasná. Zaměření na dekarbonizaci samozřejmě nebude všespásné. Při našich dobrých předpokladech by ale byla velká chyba zeleného trendu v průmyslu plně nevyužít.
A co pro to může udělat příští vláda? V první řadě je nezbytná změna rétoriky. Vydání časopisu The Economist má tento týden na obálce téma Greenlash, tedy vzepření voličů proti zeleným politikám. Velmi trefně v něm říká, že pro získání souhlasu voličů musí politici veřejnosti nabídnout pragmatismus a naději.
Dekarbonizace pro nás není pohromou. Klimatická změna a zamrzlý hospodářský růst ano. Z hlediska podpory inovací učinila současná vláda dva dobré kroky takřka na poslední chvíli – schválení tzv. zaměstnaneckých akcií (ESOP) pro podporu start-upů a zvýšení dostupnosti odpisů na výzkum a vývoj.
Ale úkolů pro příští vládu je stále dost. Stále máme velmi slabý transfer znalostí z univerzitních výzkumných center do byznysu, i když i zde se blýská na lepší časy. Z EU dostaneme na podporu dekarbonizace velké množství finančních prostředků, musíme ale být schopni je smysluplně využít. Velká revize dotačních programů a podpora několika strategických cílů, tak jako v Polsku, namísto stovek rozdrobených projektů je nutností.
A zároveň je třeba dekarbonizovat tam, kde vláda může – v energetickém sektoru, v dopravě a skrze snižování energetické náročnosti. Soukromý sektor včetně toho zeleného potřebuje jistotu dlouhodobě stabilní poptávky, aby mohl škálovat výrobní kapacitu. Rovněž bude třeba snížit cenu elektřiny pro firmy a vzhledem k ceně emisních povolenek to nepůjde právě bez pokračující dekarbonizace. Nic z toho nebude zadarmo, jde ale o investice, které skutečně napomohou k vyšší životní úrovni.
Dekarbonizace není něco, co kompletně obstará stát. Stejně jako v jiných oblastech musí ale vláda vytvořit vhodné prostředí, včetně pozitivních pobídek. A hlavně konečně začít vnímat dekarbonizaci jako šanci pro lepší budoucnost, ekonomickou i klimatickou.
