Komentář: Nedostatek učitelů jde řešit. A peníze nejsou hlavní problém

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Naše školy jsou pro nás prioritou,“ stojí v programovém prohlášení vlády. Podobné věty periodicky slýcháme při nástupu de facto každého kabinetu posledních desetiletí.

Stejně tak se vracejí a opakují problémy a témata, která je v českém školství třeba řešit. Jedním z nich je nedostatek pedagogů ve školách a stárnutí populace českých učitelů a učitelek. Louskání tohoto oříšku čeká i nového ministra školství, ať jím bude kdokoliv.

Podle aktuálních dat v současnosti chybí v českých školách přibližně šest tisíc učitelů, nejvíce se jich nedostává v přírodovědných oborech, informatice, cizích jazycích a v odborných a řemeslných předmětech pro střední odborné školy. Varovné je, že z učitelské profese odchází do pěti let 53 procent mladých učitelů, kteří začali učit. Průměrný věk českého učitele je dnes přes 47 let. Do roku 2035 by zároveň podle analýzy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy mohlo chybět ve školách až 10 tisíc učitelů.

Přílivu nových pedagogů brání nedostatečné finanční ohodnocení, neexistence kariérního řádu a také vysoká administrativní zátěž učitelů. Ti pak věnují velkou část svého pracovního času nepedagogické práci na úkor kvalitní pedagogické přípravy.

V diskuzích o nedostatku pedagogů v českých školách se často mluví o penězích, o tom, že je třeba navyšovat platy, aby byla tato profese atraktivní pro čerstvé absolventy pedagogických škol i další vysokoškolsky vzdělané lidi. Jde jistě o důležitý aspekt, přesto není zcela zásadní. Motivaci vstoupit do školního prostředí a stát se učiteli má podle organizace Začni učit! v Česku více než 100 tisíc lidí. Při svém rozhodování ale naráží na řadu komplikací a překážek.

Jsou mezi nimi nutnost mít pro profesi pedagoga minimálně magisterské vzdělání, vysoká cena kurzů doplňujícího pedagogického studia nebo to, že si pedagogické minimum musí dodělávat úplně všichni zájemci o vstup do pedagogické profese, včetně třeba rodilých mluvčích pro výuku cizího jazyka.

Dalším problémem je nedostatečná podpora začínajících pedagogů. Těm i přes nedávné legislativní změny na řadě škol často chybí mentor nebo provázející učitel, který by je systematicky vedl. Na mnoha školách je nováček mnohdy „vhozen do vody“ a plavat se učí až tam. Noví učitelé tak nezřídka odchází ze škol v prvních letech po svém nástupu – vyčerpaní a s pocitem selhání.

Mnoho začínajících učitelů také popisuje, že nemá dost prostoru pro vlastní rozhodování – výuku svazují osnovy, plošné testování, tlak na výkon. Je zde bohužel stále dost ředitelů škol, kteří po učitelích chtějí mnohem více dodržování zaběhnutých zvyklostí a to, aby žáci především uspěli při přijímacích zkouškách, než aby je podpořili v častější práci s moderními a inovativními přístupy, jakými jsou například projektová výuka nebo systematický rozvoj kompetencí žáků.

Ruku v ruce s rostoucími nároky, které na učitele kladou stále rozmanitější kolektivy nebo soustavný tlak ze strany rodičů, to vede k tomu, že i zprvu nadšení a motivovaní učitelé odcházejí do otevřenějších prostředí v neziskových organizacích nebo soukromých školách. Svou roli jistě hraje i stále nedostatečně vysoký společenský status učitelského povolání.

Pro Ministerstvo školství i český vzdělávací systém by tak mohl být v lecčems inspirativní přístup, který k nabírání nových pedagogů mají mnohé soukromé školy.

Ty nezřídka na pozice učitelů přijímají lidi z různých profesí a s různými životními zkušenostmi, kteří si potřebné pedagogické vzdělání doplňují většinou až během toho, kdy začnou učit. Mnoho učitelů začíná třeba jako asistent pedagoga nebo pracuje v tandemu a provázen zkušenějším kolegou. Nečeká se, až někdo bude mít všechna „razítka“, ale umožňuje se lidem růst „zevnitř“ – z praxe do kvalifikace.

Neznamená to, že by přicházející pedagogové nebyli na svou novou roli nijak připravováni. Jejich prvním školním dnům obvykle předchází intenzivní prázdninové školení, na něž navazují další kurzy a setkání během školního roku. Některá školení si školy zajišťují interně, další si pedagogové vybírají sami z bohaté nabídky, která na vzdělávacím poli v Česku je.

Řadu výše uvedených skutečností je možné zařídit už dnes na úrovni jednotlivých škol, pokud se pro to jejich vedení rozhodne. Je zde ale i několik systémových změn, které by mohly pomoci tomu, aby se v Česku zvýšil počet inspirativních a zkušených lidí, již by přicházeli do školství.

Především je třeba změnit politickou kontinuitu a předvídatelnost. Pro ředitele i učitele je velmi těžké orientovat se v prostředí, kde chce každý ministr prosadit svou vlastní politickou vizi a jeho snahy přitom míří především na čtyřleté období, ohraničující jeho mandát. V oblasti vzdělávání bohužel nepanuje dlouhodobá shoda mezi největšími politickými stranami a resort Ministerstva školství je navíc ve srovnání s většinou západních zemí v Česku dlouhodobě stále podfinancovaný. Ministerstvo různými způsoby podporuje regionální školství, ale podpora je to často krátkodobá a ministerstvo nemá žádné evaulační mechanismy, jak zjistit, zda funguje.

Pokud chceme, aby se do českého školství vracela energie, nadšení a tvořivost, nestačí jen lákat nové lidi vyššími platy. Potřebujeme prostředí, ve kterém učitelé dostávají důvěru a prostor pro svůj profesní i osobní růst. Školy by se měly stát komunitami, kde se lidé učí navzájem – nejen děti, ale i dospělí.

Pokud se podaří podobné principy ve větší míře přenést i do běžných škol a ty ještě více otevřeme lidem různých profesí, nemusí být budoucnost českého vzdělávání otázkou zoufalého nedostatku lidí, ale naopak přitažlivým prostorem pro ty, kteří chtějí pomáhat druhým se vzdělávat.

Budoucnost školství stojí především na lidech, kteří mají odvahu učit, na jejich podpoře – a na systému, který jim to umožní.