Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Aspoň jsem to zkusil,“ hrdě pronese Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem ke spolupacientům, když přestal marně lomcovat s těžkým kvádrem na podlaze ústavní koupelny.
Ve filmu je to jedna z nejdůležitějších scén. Pořádky, které se zdají nevyhnutelné a dané, stojí za to zkoušet měnit, i když je velmi nepravděpodobné, že se to podaří. Vyznívá to jako mravní apel, jako čin ve jménu zachování lidské důstojnosti.
Ne, až takhle nároční na strany, které ve volbách přicházejí o většinu, být nemusíme. Je to politika, a ne podobenství o ceně svobody za pět hlavních Oscarů. A přece: „Aspoň jsme to zkusili“ si politici končící vládní koalice říct nemohou. Protože to nezkusili, ani na minutu. A i to bude mít své důsledky.
O nějaké kooperaci s hnutím ANO nezkusili ani nahlas mluvit, natož k ní nakročit. Mohlo z ní vyplynout, že se na vládě nebude poprvé v historii podílet krajně pravicová, xenofobní strana. Nebo to, že její šéf nevstoupí do klubu nejvyšších ústavních činitelů. Nebo to, že se nebude řešit, jestli má diplomacii řídit politik podezřelý z rasismu.
Kooperace končícího vládního bloku nebo jeho části s Andrejem Babišem, která by vedla ke kompromisu ohledně moci, je obtížně představitelná a ještě obtížněji proveditelná. Asi jako by divák čekal, že hrdina svobody McMurphy ten kamenný sokl uzvedne jednou rukou. Ani s ním nehnul - ale šel do toho, nevzdal to předem. (A taky se trochu předváděl, o tom žádná.)
Jistě, nemělo by smysl, kdyby Spolu, STAN nebo Piráti všechno jen předstírali a zájem o dialog s Babišem jevili jen proto, aby si pořídili alibi, že to nezkusili. Museli by to myslet vážně.
A přitom vzít v úvahu, že na parlamentní počty budou prohrávat. Protože obchodník a volební vítěz Babiš, toužící po jednobarevné vládě a poslanecké imunitě, se bez výčitek spojí jednou s těmi, podruhé s jinými.
A domyslet i to, jak by dialog s Babišem, na jehož konci by mohla být dohoda, zapůsobil na společnost po nesmiřitelné volební kampani. A také to, jestli druhá strana má o takový dialog zájem. A také to, jak moc jí důvěřovat. Ano, všechno dohromady to váží jako ten obří kvádr v ústavu pod knutou Velké sestry. Marná snaha, s tím nehnete. Zdá se.
Ale jediným zaručeným výsledkem toho, že to budoucí opozice nezkusila, je stát řízený příští koalicí ANO, SPD a Motoristů sobě. A předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura.
Zkusit to mělo smysl nejen kvůli otestování - málo pravděpodobné, ale ne vyloučené - možnosti, že by mocenské uspořádání bylo jiné. Ale i kvůli perspektivě slušného demokratického právního státu, a paradoxně i kvůli tomu, aby si dosavadní vládní strany zachovaly tvář. Paradoxně: protože jejich postoj naopak vychází z přesvědčení, že tvář si zachovají, jedině když se s Babišem až do konce světa nebaví.
V tom případě se ale musí vyrovnat s tím, co hesla Spolu „Teď jde o všechno!“ a „Teď jde o Česko!“ znamenají měsíc po volbách. „Teď není čas to vzdát“, na vybledlých billboardech ještě možná je tenhle nápis k nalezení.
Ke ztrátě tváře může dojít i tak, že se slogany převedou do minulého času. Tehdy nebyl čas to vzdát, tehdy šlo o všechno. A v listopadu jde o co? Asi plus minus o nic, to by zhruba odpovídalo politické paralýze.
Takže to byla čistě jen mobilizační hesla pro masy, s ručením omezením do soboty 4. října 2025 odpoledne? A pak si nad tím, že jde o všechno, můžeme umýt ruce, protože přece „všichni víme“, že s tím kvádrem volebních výsledků nikdo nehne?
Vzdát to je na jednu stranu racionální, na druhou pohodlné. Vzkaz „aspoň to zkuste“ přeci patří mezi příslovečné karty, které voliči politikům ve volbách v poměrném systému rozdávají.
Jedni pak ocení zásadový postoj antibabiš a trpělivě počkají, až zase na plakátech půjde o všechno. Druzí voliči se cítí opuštěni, nebo dokonce uraženi, protože jim přijde, že na povolební kocovinu mají možná nárok oni sami, ale ne politici. Ti se mají snažit. A když to aspoň nezkusí, musí počítat s tím, že příště jim jejich „Teď jde o všechno“ uvěří míň lidí než dřív.
Důvěryhodnost se dá ztrácet více způsoby. Nabídkou dialogu Babišovi. Anebo pasivitou, zatímco se do čela státu blíží SPD, Filip Turek nebo Petr Macinka (a někteří lidé ANO se začínají jevit jako příslib, že tak zlé to nebude).
Která z těchto cest upevní nebo oslabí jejich akcie pro příští volby, to ať si politici a stratégové vyřeší sami mezi sebou. Ale zásada „aspoň to zkusit“ patří k demokratické kultuře, je správné to žádat.
Pokud složí ruce do klína politici, je možné, že podobně bohorovně začnou uvažovat i jejich voliči. Že prý jde o všechno, o svobodu, o bezpečnou budoucnost, nebo dokonce o smysl demokracie? Ále, to jsou takové řečičky, to už známe, nějak bylo, nějak bude… Taková až moc česká cesta.
