O monstrech a lidech. Islandská kapela nabízí úlevu od různých trápení

Hned v úvodu nové desky islandské skupiny Of Monsters and Men žádá zpěvák a kytarista Ragnar Þórhallsson o lék na bolest, kterou se mu nedaří utišit. Singl nazvaný Television Love sice začíná optimistickými smyčci, po pár vteřinách se ale přidají roztěkané bicí Arnara Rósenkranze Hilmarssona a údery do spodní části klaviatury. Ve videoklipu kapela sedí u zvláštně prostřeného stolu, luxusně i stroze zároveň. S každým prostřihem se mění prostředí, z lepší restaurace na skromnou chatu a potom na louku, kde se pasou koně.

Vše naznačuje, jakou cestou či spíše stezkou se právě vydané album nazvané All Is Love and Pain in the Mouse Parade bude ubírat. Třináctka nových písní teď směřuje víceméně přímo, každá ale zároveň nabízí menší zvrat. Jako když člověk na známé trase objeví něco dříve nepovšimnutého.

Úvodní skladba Television Love znázorňuje dialog mezi blízkými, který se děje útržkovitě, jako by chtěl obsáhnout všechno, ale není na to čas. Hudebníky k němu inspirovalo setkávání ve studiu, kam vždy někdo přinesl nápad nebo jen vyprávění o svém životě. Píseň i deska tak na sebe postupně nabalovaly, jak se měnila životní situace členů Of Monsters and Men.

Předchozí, spíše vlažně přijaté album Fever Dream vydali v roce 2019 do docela jiného světa: Před pandemií, zintenzivněním geopolitického napětí, nástupem zcela odbrzděných autoritářských vládců v některých zemích i hlučného obsahu vygenerovaného umělou inteligencí.

V koronavirové izolaci skupina oslavila i výročí svého debutu My Head Is an Animal z roku 2011. Až dva roky po jeho vydání prorazila s písní Little Talks. Na ní nejdřív zaujme energický a hlavně ihned zapamatovatelný motiv trubky, podle zvuku zahraný z plných plic. Skladba ale skutečně uhrane až rozpravou dvou podmanivých, zvláštně zastřených hlasů Ragnara Þórhallssona a zpěvačky Nanny Bryndís Hilmarsdóttir, kteří si ve slokách předávají slovo. Text předestírá jejich rozmluvu v záhadném domě.

Jejich tehdejší popularitu ilustruje, že pronikli do hitparády Billboard 100, složili píseň pro úspěšnou filmovou sérii Hunger Games nebo se objevili v jedné epizodě fantasy seriálu Hra o trůny.

Roli konkrétně v úspěchu songu Little Talks samozřejmě mohla sehrát i obecná fascinace Islandem a jeho bohatým hudebním exportem v čele se zpěvačkou Björk nebo kapelou Sigur Rós. Zároveň ale vyšel v době, kdy se část mainstreamové hudby přiklonila k folkovému nástrojovému obsazení a popěvkům. Skupiny jako Mumford & Sons nebo The Lumineers zněly až starosvětsky. Oproti například Lady Gaga a jinému blyštivému popu topícímu se v přebuzených syntezátorech mohly působit autentičtěji, muzikantštěji.

Podle mnohých ale tato vlna byla zároveň vyprázdněná. Dobře ten názor vyjadřuje scéna z komediálního seriálu Griffinovi, kdy očividně hipsterský ansámbl na pódiu s ukulele, valchou, akordeonem nebo tubou jen křičí na první dobu „hej“. Výjev si očividně střílí z největšího hitu The Lumineers nazvaného Ho Hey.

Pro podobné kapely se vžilo pejorativní označení stomp and clap music, hudba plná dupání a tleskání. K nim se někdy připojuje i pískání jako ve známé písni Home od uskupení Edward Sharpe and The Magnetic Zeros, které zase oživovalo estetiku hippie a útěků k alternativnímu způsobu života. Hit zněl nakonec v reklamách, americké fotbalové lize či seriálu Glee, zároveň ale možná zachytil jeden z důvodů, proč takzvaná kontrakultura začátkem tisíciletí inspirovala tolik lidí.

Skladba, v jejímž refrénu se zpívá „Domov je kdekoli, kde jsem s tebou“, vyšla v roce 2009, na začátku světové finanční krize, kdy lidé zejména v USA přicházeli o jistoty včetně bydlení. Song tak bylo možné číst nejen jako ideální výjev ze života na cestě s milovanou osobou a rozchod s materiálními hodnotami, ale také jako podvědomé vyrovnání se s náhlým vpádem nejistoty.

Zařadit pod označení stomp and clap music zrovna Edwarda Sharpea a jeho kapelu, kteří se skutečně snažili žít jinak a několik skladeb věnovali třeba vztahu k Bohu, by bylo nefér. Podobně nespravedlivě by vyznělo i vůči Of Monsters and Men, přestože s celou touto vlnou částečně sdíleli estetiku. Pro Islanďany však minulost neměla význam, ve svých písních raději nastiňovali různé příběhy s až pohádkovou náladou.

Zvuk mainstreamového folk-rocku definitivně opustili roku 2019 na albu Fever Dream. Světu velkých hudebních vydavatelství se pak ještě vzdálili předloni, kdy ukončili spolupráci s vydavatelstvím Universal Music. Po dlouhé době nebyli pod tlakem vytvářet novou hudbu za každou cenu. „Poprvé jsme si uvědomovali, že v tomhle nemusíme pokračovat děj se co děj. Bylo milé dělat tu nahrávku s pocitem, že ji skutečně chceme vytvořit,“ říká pro magazín Flood zpěvačka Nanna Bryndís Hilmarsdóttir.

Nové album připravovali ve svém islandském studiu Skarkali. Při poslechu nejvíce překvapí skladba Fruit Bat. Celou ji zpívá právě Nanna Bryndís Hilmarsdóttir, přičemž první polovina citlivě a pozvolna vytváří atmosféru deštivého smutku, kdy povědomý chlad s vlhkostí proniká do vět vyjadřujících vzájemné nepochopení. „Zdá se, že nepotřebuješ to, co já“ a „zdá se, že cítím, co ty ne,“ zpívá.

Když už to vypadá, že dozněly poslední tóny, přehoupne se Fruit Bat do více než čtyřminutové cody stojící na opakované, tklivé klavírní melodii, kolem níž pozvolně opadávají různé typy šumu, skřípání, činelů či basů.

Téměř celou desku charakterizují právě závěry skladeb, které se rozpíjejí z jasných tvarů spíše do obrysů, opakování nebo šepotů. Of Monsters and Men tu do repertoáru přidávají až postupy ze žánru post-rock, kdy místo riffu nebo obecně melodie tvoří dominantu plochy, zhusta protkané zvukem různých nástrojů.

I díky tomu album All Is Love and Pain in the Mouse Parade zní jako meziprostor. Zpěvná píseň Ordinary Creature, kde se opět proplétají hlasy obou zpěváků, vyjadřuje úlevu od různých trápení, chvil, kdy nám není dobře. Když máme štěstí, někdy prostě na chvíli zmizí. To neznamená, že by se nevrátily, ale na okamžik můžeme zase žít jako běžná stvoření.

I když refrén vyvolává euforii, píseň ústí jen v šepot Nanny Bryndís Hilmarsdóttir. „Kéž bych mohla doběhnout do tvého domu, až se setmí,“ zaševelí jako vícekrát na desce. Ordinary Creature posluchačům vzkazuje, že si mohou dovolit nechat svými těly prostoupit opatrnou radost, přestože někde zůstávají zasuté úzkost nebo obavy. Že na ně není radno zapomínat, připomíná jiná skladba nazvaná The Block, kterou lze vztáhnout na jakýkoliv typ zaseknutí včetně autorského bloku. „Kdybych byl blesk, minul bych strom,“ zpívá tu druhý hlavní hlas Of Monsters and Men Ragnar Þórhallsson.

Na něm stojí i píseň Styrofoam Cathedral, kde se zpěvák obrací přímo na část těla: mozeček, mimo jiné zajišťující koordinaci pohybů. Polystyrenová katedrála z názvu tu funguje jako metafora pro prostor ticha a rozjímání, kam se člověk může uchýlit při pochybnostech. Song netrpělivě pohánějí bicí, cestu ukazují vysoké kytarové tóny. Neklid nejprve koriguje zpěvákův nevzrušený hlas, který se však – opět v závěru – láme do netypické, vypjatější polohy.

Deska pozvolně plyne a věnuje se nenápadným drobnostem. V různých detailech jde zaslechnout zvláštní citlivost připomínající až islandské legendy, jako že za každou skálou ve zdejší krajině se může skrývat někdo ze skřítků, skrytého lidu Huldufólk. Pozornost k tomuto typu folkloru na albu prozrazují obraty jako „při kopání do rostlin se cítím vysoký“ nebo „moje oči naplní napajedlo, jedna kapka za bytost, jedna za kámen“.

Podobná melancholie tu je všudypřítomná, ale zpravidla neokázalá. Refrén skladby s tanečním beatem Barefoot in Snow vyjadřuje přání být šťastný, avšak vzápětí ho střídá konstatování, jak „je těžké přetékat radostí“. Za doprovodu zvonivého zvuku kytar to sdělení evokuje okamžik, kdy nám dojde něco, co život nasvítí zase z trochu jiného úhlu.

Z hudby Of Monsters and Men prakticky zmizely dřívější sborové refrény. Než aby tímto způsobem usilovali o další hity, vedou prostřednictvím dvou ústředních hlasů dialog – ať už vzájemně, nebo sami se sebou. Píseň nazvaná Tuna in a Can nastiňuje spletitost zkušeností a z nich pramenících pocitů („Hraješ hlavní show / Na pohřbu“), ale názvem i určitou vnitřní napěchovanost.

„Velká část současné reality je prostě absurdní. Ptáte se, jestli se to skutečně děje. Zároveň se prostě pokoušíte jít dál,“ přibližuje jednu z nálad za vznikem desky Nanna Bryndís Hilmarsdóttir v rozhovoru pro Flood. S těmi slovy se dá snadno ztotožnit, zavinout se a jako myši zespodu pozorovat zvláštní kurz, který svět nabral. Je to odevzdání se, ale ne ve smyslu rezignovanosti. Spíše sobě, životu s druhými a všemu na první pohled či poslech nepatrnému, tichému.