Pop s příměsí jižanské gotiky. V Praze zazpívala kazatelova dcera Ethel Cain

Rodačka z floridského Tallahassee prorazila před třemi roky s albem Preacher’s Daughter. Hayden Silas Anhedönia, jak se hudebnice jmenuje, na něm vypráví příběh fiktivní kazatelovy dcery Ethel Cain žijící v zapomenutém městečku na jižanské periferii. Deska plná popově laděných písní s prvky gotického folku i žánru Americana obsahovala také její zatím největší hit American Teenager. I díky němu okamžitě prorazila do hitparády a nabalila na sebe komunitu lidí, která dnes sedmadvacetiletou hudebnici, dodnes vystupující právě pod pseudonymem Ethel Cain, uctívá až nábožně.

Ohlas dorazil také do Česka. První zdejší koncert Ethel Cain se tuto sobotu měl konat v klubu Roxy, pro velký zájem ho však pořadatelé přesunuli do velkého sálu Lucerny. Navzdory kapacitě až 2500 diváků byl dlouho dopředu vyprodaný.

Umělkyně se nadšenému davu nejdřív neukáže. Ztemnělým prostorem, který má dobu největší slávy dávno za sebou, se za posvátného ticha zprvu rozléhá instrumentální track Willoughby’s Theme. Až při druhé skladbě Janie se za obrovského řevu postupně začne ze tmy vynořovat světly pobledlý obličej americké hudebnice. Doprovázejí ji spoluhráči, ale ti stojí spíš bokem.

Ethel Cain je uprostřed jeviště sama. S tváří lemovanou dlouhými tmavými vlasy, v obyčejném černém tričku a širokých kalhotách stojí za klávesami a stojanem na mikrofon ve tvaru obrovského kříže. Obklopují ji pohřebně naaranžované květiny.

Američanka ve své hudbě zpracovává částečně autobiografická traumata a vyrůstání v konzervativní jižanské náboženské komunitě. „Na Jihu lidé do všeho strkají nos. Chtěla jsem otevřeně mluvit o tom, čím jsem si prošla, co zažili moji blízcí a čeho všeho jsem byla svědkem. Vylíčit všechny ty ošklivé, brutální a hnusné věci bez příkras, aniž by mi to někdo vyčítal,“ vysvětlila letos v podcastu deníku New York Times, proč si vymyslela personu Ethel Cain a dodnes okolo ní buduje důkladný fikční svět.

Pracuje s hororovou estetikou, což jí umožňuje zhmotnit a zpracovat nejčernější scénáře. Dokáže uhranout mystikou, imaginací, pronikavými konceptuálními projekty, překračováním společenských tabu i humorem, občas jdoucím až za hranu.

Součástí vyprávění je také hledání vlastní identity. Když jako dvanáctiletá oznámila doma, že je queer, matka ji poslala na takzvanou náboženskou terapii. Dnes se Ethel Cain, jejíž otec je jáhen, identifikuje jako trans žena.

Odcizení, které v dospívání pociťovala v konzervativní komunitě, zpracovává mimo jiné na debutu Preacher’s Daughter. Ten označuje za první část plánované trilogie, která by jednou měla pokračovat alby Preacher’s Wife a Preacher’s Mother. „Je to můj celoživotní projekt. Preacher’s Daughter jsem musela napsat, ale na Preacher’s Wife si budu muset počkat třeba pět nebo deset let, než nasbírám dost dalších zkušeností, které nemají co dělat s mojí současnou kariérou,“ dodala v podcastu.

Fanoušky očekávající, že bude pokračovat v nastolené trajektorii, začátkem letošního roku překvapila ambientním albem Perverts. Mohlo působit jako test jejich oddanosti, podle příspěvků na sociálních sítích ale mnohé naopak přivedlo k hlubšímu zkoumání takzvané drone music, což je experimentální hudba vycházející z minimalismu, která pracuje s dlouhými drženými tóny a zvuky.

Deska jako by dokreslila ponurou, tísnivou náladu opuštěného městečka ze světa Ethel Cain, v němž se tragédie odehrávají okolo kuchyňského stolu nebo v karavanových parcích, kde žije část nízkopříjmové populace. Hudba inspirovaná apokalyptickým hučením generátorů nebo otravným bzučením hmyzu se prolnula se symboly a tísnivou atmosférou jižanské gotiky. Konkrétně titulní skladbu Perverts prý inspirovala nefunkční uhelná elektrárna Bruce Mansfield Power Plant v americké Pensylvánii.

Do Prahy však nyní Ethel Cain přivezla především čerstvě vydané, plnohodnotné druhé album nazvané Willoughby Tucker, I’ll Always Love You. Oproti debutu na něm ubrala na popu – slyšíme tu mnohem víc vlivů alternativních žánrů jako shoegaze, slowcore nebo opět ambientu.

Nahrávka, ze které nakonec v Lucerně uvádí osm songů, působí spíš jako filmový soundtrack. Namísto jednoznačných hitů je plná zastřených balad o destruktivní lásce Ethel Cain k fiktivní postavě Willoughbyho Tuckera, o kterém už několikrát zpívala na svém debutu.

„Willoughby Tucker, I’ll Always Love You je víc o mých nejistotách, frustracích, obavách a nedostatečnosti v lásce,“ řekla o desce, která prý dějově předchází Preacher’s Daughter a odhaluje víc o jejím alter egu, jež na debutovém albu čekal tragický konec.

Vyprávění příběhu, drama, kontrasty a budování napětí představuje také nejvýraznější složku sobotního koncertu. Světlo střídá tmu, ohlušující dronové pasáže následují slowcorové, téměř šeptané písně. Vizuální dojem neustále posiluje všudypřítomný kouř. Jako přehrávané ze staré VHS kazety nepůsobí jen videoklipy Ethel Cain na internetu, ale také setkání s ní naživo. Jako bychom sledovali školní představení nahrané na mnohokrát přemazanou videokazetu.

Skladby, které na albu nepůsobí jako jasné hity, nabírají v osobním podání úplně jiných rozměrů. Fanoušci a fanynky, kteří do velkého sálu Lucerny přišli nezřídka v šatech z černých krajek nebo bílého saténu v duchu jižanské gotické estetiky, zpívají s Ethel Cain každé slovo.

Celý večer působí jako společný očistný rituál odehrávající se kdesi na plese střední školy, jen na něm není zhola nic amatérského. Ethel Cain přesně ví, co dělá. Využívá sílu symbolů, ticha i hluku, světla i stínu. Každé gesto je promyšlené, každé ticho záměrné.

Večer vrcholí hitem American Teenager. Jen potvrzuje to, co bylo jasné od prvních skladeb: že americká hudebnice si poprask, který se kolem její tvorby spustil, zaslouží.