Recenze: Katy Perry přivezla popovou matějskou. Létala na obřím motýlovi

Na pódiu pražské O2 areny se tento čtvrtek objevuje v celé slávě, pověšená za hlavu v blikající raketě. Předcházela tomu videoprojekce, která divákům vysvětlila poněkud chatrnou dějovou linku koncertu – svět je v ohrožení, jedinou naši naději představuje Katy Perry, jež musí zachránit vzácné motýly a tím spasit i nás. Nebo tak nějak.

Videa se v průběhu večera bohužel několikrát vrací a rozhodně představují jeho nejslabší část. Spíš než linku sjednocující „světy“ sedmi zpěvaččiných alb nabízejí představu, jak by to asi vypadalo, kdyby se provozovatelé matějské pouti rozhodli nechat areál kompletně navrhnout umělou inteligencí.

Kvůli videím ale na Katy Perry nikdo nepřišel. Umělkyně před rokem vydala studiovou desku s názvem 143 a na aktuálním turné nazvaném Lifetimes nabízí průřez 17 lety kariéry úspěšné popové hvězdy.

„Je to pro mě prostě hrozná nostalgie, vyrostly jsme na tom,“ shrnuje svůj vztah ke Katy Perry v tlačenici před pražskou halou fanynka Eliška. Její kamarádka Míša nadšeně přikyvuje. Se třpytkami ve vlasech a v zářivých „outfitech“ obě vypadají, jako by právě vystoupily z některého staršího klipu Katy Perry.

Fanoušků v kostýmech připomínajících její videa je tu spousta: Tarzanky, nevěsty na útěku, dívky v růžových parukách. Pustit jim skladby jako Hot’n’Cold nebo Teenage Dream, které jsou obě na programu večera, představuje spolehlivý způsob, jak minimálně starší část generace Z dostat na taneční parket. A nejen to. „Také mi její hudba pomohla překonat nějaké těžší momenty,“ dodává Míša v narážce na emotivní písně o znovunalezené síle, jimiž Katy Perry proslula stejně jako tanečními hity.

„Připadáš si někdy jako plastová taška zmítaná ve větru?“ ptá se zpěvačka procítěně ve skladbě Firework, která také tento čtvrtek v Praze směřuje k výbušnému, euforickému refrénu. Její texty nikdy nebyly nijak zvlášť rafinované, jednu generaci ale provedly těžkými i zábavnými časy raných teenage let.

Cestu na vrchol rodačka z kalifornské Santa Barbary neměla jednoduchou. Vyrostla v konzervativní křesťanské rodině, oba rodiče byli pastoři, takže k sekulární hudbě se téměř nedostala. I svou kariéru původně směřovala do sféry křesťanského rocku. Když ale neuspěla, rozhodla se přestěhovat do Los Angeles, změnit si jméno a udělat všechno pro to, aby bylo jednou známá po celém světě.

Zásadní pro ni bylo setkání s písněmi Alanis Morissette a spolupráce s jejím bývalým manažerem: Možná i to je jeden z důvodů, proč se z hlasu Katy Perry ani v těch nejsladších popových skladbách nikdy úplně neztratil rockový odstín.

Přelom pro ni znamenal singl I Kissed a Girl. Skladba, popisující romantickou zkušenost s jinou ženou, pohoršila roku 2008 přesně tak akorát velkou část konzervativnějšího amerického publika, aby to podpořilo prodeje, ale neznamenalo žádný reálný problém. Lehce provokativní, avšak pořád bezpečná rebelie, divoké kostýmy a fantazie se staly její značkou i na druhé, ještě úspěšnější desce Teenage Dream z roku 2010. Ta překonala rekord v počtu hitů na jednom albu, do té doby držený Michaelem Jacksonem.

Vystačí si ale pop star jenom s nostalgií? Najít mezi návštěvníky čtvrtečního koncertu alespoň jednoho, který by poslední desku 143 oceňoval podobně nadšeně jako starší hity, dá zabrat. Mnozí novou hudbu své oblíbenkyně nepokrytě kritizují: Prý pořád dělá to samé, je to zastaralé a ne tak kreativní jako dřív.

Také jediné kostýmy v davu odkazující k současnosti jsou obleky astronautů: Návštěvníci tím připomínají letošní nechvalně proslulý výlet Katy Perry do vesmíru v raketě podnikatele Jeffa Bezose, který absolvovala v doprovodu čistě ženské posádky. Zpěvačka se asi domnívala, že za velký krok pro ženské pohlaví sklidí chválu, ještě na palubě okouzleně žehnala světu coververzí klasiky What a Wonderful World. Místo toho po příletu schytala ostrou kritiku za plýtvání zdroji a znečišťování životního prostředí. „Podle mě to bylo ikonické,“ komentuje tuto misi jeden pražský fanoušek převlečený za astronauta. Měl akorát strach, aby se opravdu vrátila na Zemi. „Protože už jsem měl koupený lístek na koncert,“ dodává.

Kritice se nevyhnulo také aktuální turné. Největší pozornost zatím nevzbuzuje hudba, ale zpěvaččin komický sprint okolo pódia nebo části choreografie připomínající tanečky pod vedením Dády Patrasové v pořadu Kouzelná školka. Při sledování této show v Praze nicméně člověka napadá, jestli nejde jen o nespravedlivé výseky toho nejhoršího.

Katy Perry divákům servíruje přesně to, pro co přišli: V doprovodu tanečníků předvádí akrobatické výkony, létá na obřím mechanickém motýlovi, euforické taneční pasáže střídá emotivními skladbami, na které má skoro každý v sále nabalené vlastní vzpomínky. Kdo by jí chtěl vyčítat přehnané, občas prvoplánové kostýmy, je na špatném koncertě. Stačí vzpomenout na podprsenku střílící šlehačku z klipu ke skladbě California Gurls nebo na plyšového tygra, který sežral jejího partnera ve videu k hitu Roar. Kostýmy, scéna i texty na hranici parodie byly vždy součástí jejího šarmu.

Problém nastává, když se Katy Perry pouští do závažnějších témat jako v songu Woman’s World z poslední desky. Směšně jednoduchý, naprosto zaměnitelný text má předávat myšlenku ženské nezávislosti a samostatnosti, rýmům jako z dětské říkanky se ale bohužel nedaří inspirovat. A naživo to není lepší: Obří plastika ženy, která na zádech nese zeměkouli, má asi zobrazovat těžký ženský úděl. Ještě obtížnější je ale tento výjev sledovat a necítit se přitom hrozně trapně.

„Já náhodou Woman’s World miluju, chápu, jak to myslela,“ prohlásil ještě před koncertem divák, který teď tančí o pár řad blíž k pódiu. „Takhle přehnané je to naschvál,“ vysvětluje. Možná má pravdu a jediná chyba je snažit se brát něco z tvorby Katy Perry alespoň trochu vážně. Její fantazie o emancipaci je nakonec stejně naivní a napůl ironická, jako byl kdysi sen o čisté, nezkažené lásce z alba Teenage Dream.

„Jasně že dám Firework a Roar,“ odpovídá Katy Perry fanouškům v prvních řadách, kteří ji skrze nápisy na cedulích prosí o své oblíbené skladby. „Umíte si představit, že bych čekala tak dlouho, než se sem vrátím, a pak to ani nezazpívala?“ Vzápětí čte zpěvačka dál: „Tady mě někdo žádá, abych si ho vzala, já už ale chodím s někým jiným,“ naráží na svůj čerstvě veřejný vztah s bývalým kanadským premiérem Justinem Trudeauem.

Přímočaré, trochu neohrabané charisma Katy Perry a její osobitý smysl pro humor vynikají v kontaktu s publikem. Zpěvačka nechává dav hlasovat o příští písničce, sype vtípky o řízcích nebo pražském orloji a vybírá si lidi, kteří vzápětí dostanou možnost zapět s ní dojemnou skladbu Unconditionally přímo na pódiu. Životní zážitek si asi odnáší obzvlášť třináctiletý chlapec z Prahy, který se představuje jako Johnny a sebevědomou taneční chůzí si získává celou O2 arenu.

Na stejném místě letos vystoupila také hvězda, která už před několika lety sesadila Katy Perry z trůnu optimistického, tanečního popu: Dua Lipa. Rozdíl mezi jejich koncerty je markantní. Britka albánského původu přivezla daleko aktuálnější a sofistikovanější show, od kostýmů přes scénu po hudební aranžmá. Ačkoliv s kýčem vědomě pracují obě dvě, předat skrze něj svoji osobitou uměleckou vizi dokáže jen Dua Lipa.

Katy Perry umí udržet pozornost, vyvolat nostalgii a rozesmát – je to víc bavička než umělkyně. Dělá to ale dobře a její koncerty budou za návštěvu dost pravděpodobně stát i nadále. I když časy, kdy její hudba tvořila hlavní soundtrack doby, už se asi nevrátí.