Jozův svetr ze Želar jsem dlouho nedokázala vyhodit, říká kostýmní výtvarnice

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Období gotiky, 20. i 60. léta minulého století, rozličné sociální prostředí i charaktery postav. Kostýmní výtvarnice Katarína Štrbová Bieliková dokáže prostřednictvím oblečení vytvářet příběhy na filmovém plátně z jakéhokoli období. A dostává za to ocenění. Dvanáctkrát byla nominována na Českého lva, sošku si odnesla dvakrát.

V polovině září převzala na filmovém festivalu Middle Art Festival cenu Vize za mimořádný přínos oboru a zároveň zde připravila výstavu kostýmů z její dílny.

Vytvářela jste někdy kostým pro postavu, která by vám byla nesympatická a o to hůř se vám pracovalo?

Pokud jde o záporné postavy, je to podobné jako s jiným zlem – člověka to zvláštním způsobem přitahuje a odpuzuje zároveň. Největší výzvou na tohle téma pro mne byla postava Magdy Goebbelsové ve filmu Goebbels. Byla monstrum, fanatička, na konci války zavraždila všech svých šest dětí. Byla ale také nesmírně elegantní a dokonale oblečená. Na tomto protikladu jsem postavila její kostým.

Myslela jsem spíše nudnou, nezajímavou.

To se mi asi nestalo. Většina postav je v jistém slova smyslu kontroverzní. Nejkontroverznější byl asi Toman, ale tam mě bavilo vytvářet postupné budování předstírané úrovně. Kdy hlavní postava vyroste z obyčejného chlápka v umaštěném sáčku do elegána v obleku, papaláše.

Romantizující představa grázla pořád funguje.

Ano, a je to tenký led celého dramatického umění, ostatně i lidského života.

Nechce se vám některým postavám prostřednictvím kostýmů nadržovat? Dopřát jim lepší osud, než jim přichystali scenáristé?

Nejvíce pozornosti věnuji hlavním postavám, které mají zároveň nejvíce propracované charaktery. Hodně mě ale také baví demytizace hrdinů, zejména tím, jak poslední dobou hodně pracuji na filmech s reálnými historickými postavami. Ať už to byl Masaryk, Božena, Toman, teď naposledy Anežka Česká. Jde o chystanou televizní minisérii.

Mě baví, když se veřejností vytvořený určitý obraz dané postavy nabourává, samozřejmě ne vždy se to podaří. Ale myslím, že zrovna v Boženě se to povedlo, byl tam lidský rozměr ženy, která měla jak úžasné, tak i negativní vlastnosti. Reagovala na dobu, což se odrazilo i v kostýmu. Měla za sebou největší díla, přesto byla chudá a chodila v otrhaných šatech a děravých botách. Líbilo se mi do národní hrdinky přenést tuto realitu.

Jak se dělají roztrhané boty?

Na to existuje speciální profese, která se jmenuje patinér. Dostane nové boty a informaci, že mají vypadat, jako když je někdo nosí čtyři, pět let denně. Tito lidé musí mít výtvarné cítění a taky znát osvědčené postupy.

Z čeho čerpáte při tvorbě kostýmů, třeba právě u té Anežky České?

Spojila jsem se s pár historiky a odborníky, se kterými některé věci konzultuji. Pořád je to ale film, ne dobová rekonstrukce, můžeme si dovolit jistou míru stylizace. Myslím, že je na práci opravdu vidět, když se vychází z reálných základů a tvoří to člověk, který je poučený a pravidla porušuje vědomě, než když se studiu reálií nevěnuje pozornost a nevědomky se dopouští chyb.

Zároveň historická nepřesnost může zbytečně ubírat na dojmu celému filmu.

Na druhou stranu historická striktnost může někdy narušit vyprávění, protože vám neumožní budovat charakter. Třeba ta móda mohla být z dnešního pohledu bizarní a vy nechcete, aby tak postava působila.

Můžete uvést příklad?

Napadá mě Skleněný pokoj, který byl natočený podle stejnojmenné knihy, která je volnou inspirací rodinou Tugendhat, ale hlavně vilou Tugendhat. A ti lidé byli vizuálně velice obyčejní, žádní estéti - bohatí lidé, co si nechali postavit dům, který je svým způsobem přesahoval. Pro náš příběh by nebylo zajímavé pojmout to realisticky, protože téma bylo zpracované do jisté míry nadčasově přes všechny módní vlny. Tak jsem se o stejnou náladu pokusila v kostýmech. Vycházela jsem sice z dobových siluet, ale snažila jsem se o moderní až nadčasový vzhled.

Na přelomu léta a podzimu jste pracovala na nové televizní minisérii o Anežce České. Je to další historický příběh. Chtěla jste se na dobové snímky specializovat, nebo to přišlo samo?

Snem každé kostýmní výtvarnice a výtvarníka jsou historické filmy. Ale většinou je to tak, že si musíte odkroutit nejdříve několik menších filmů nebo filmů ze současnosti, než vám producenti důvěřují natolik, že vám svěří výpravný dobový film s větším rozpočtem.

Říkáte, že současné filmy jsou, v uvozovkách, podceňované…

Jsou podceňované, a to bez uvozovek. A myslím, že neprávem. Pro mě je nejdůležitější – a uvědomovala jsem si to i u filmu o Anežce – psychologická rovina postav, práce s každodenním oděvem. Když tvoříte oděvy z období gotiky, hrají prim roucha a abstrahované tvary. Ve výsledku je to práce více estetická než psychologická. Ale i v takovém případě se snažím vnímat věcnou rovinu.

Postavy jsou lidé z masa a kostí, byla jim třeba zima, nebo potřebovali něco praktického pro jízdu na koni. Snažím se myslet na to, jak by v těch kostýmech žili, nejenom na to, aby to bylo vizuálně zajímavé, ačkoli je to velice důležité. Osobně mám raději civilnější doby, které jsou více o individualismu, charakterizaci osobností. Ve filmech ze současnosti pracuji spíše se specifickým jednotlivcem, v historických s freskou doby.

Ale přece i v historických snímcích jsou silné postavy.

Ano, ale přesto jde o zcela odlišný přístup ke kostýmu. Snažím se vždy vpravit prvky charakterizující postavu i do dobových děl.

Například?

Jsou to drobnosti. Může to být specifická barevnost, která navodí náladu a charakter postavy, nebo defekty narušující dokonalost vzhledu.

Jako u Boženy, která měla kostýmy v modrých odstínech? Vymyslela jste něco podobného i u Anežky?

Nakonec ano. Jsou zákonitosti, které fungují, ale není nutné se toho rigidně držet. Nastavím se na postavu a když už nemám možnost jí udělat ochozené boty nebo vytahaná kolena, tedy prvky, které mohou ukázat na jistou vlastnost či postavení, tak se chytám barvy, díky které se mi podaří zhmotnit energii postavy.

Jaká byla práce na kostýmech k Anežce?

Na začátku vznikaly nečekané technické problémy, čímž se celá příprava zhruba o měsíc zkrátila a já to musela dohnat, což obnášelo práci 12 hodin denně, šest dnů v týdnu. Celé léto jsem seděla v kostymérně. Je to náročné i na soustředění, člověk má pořád pochybnosti, vracíte se, zkoušíte jinou cestu, a pak narazíte na realizační možnosti, protože největší problém jsou materiály, řemeslníci, čas.

Jaké se používají materiály? Stejné jako v dané době, nebo náhražky?

Třeba za života Anežky České se v našich krajích používala vlna a len. Královská rodina a vysoká šlechta měly k tomu látky z dovozu – z Itálie, Orientu, Číny - hedvábí, brokát. Jenže repliky jsou poměrně drahé, zejména když to dáte do kontextu finančních možností, které u českého filmu jsou. Metr stojí třeba i tři tisíce. Z toho si můžu dovolit ušít něco maximálně na malou Anežku, na velkou už ne.

Jak to řešíte?

Hledáme kompromisy. Ale třeba vlna se dá sehnat. Nedávno jsem objevila v Polsku firmu, která se specializuje na historické repliky a vyrábí je tradičním způsobem. Je škoda, že textilní průmysl v Česku ve velké míře zanikl. Sice se obnovuje, ale v malém měřítku, které nestačí na velkou výrobu.

Co je pro vaši práci podstatné?

Jednak mít k dispozici dostatek lidí, jednak pracovat s adekvátními materiály, mít dostatek času i financí. Abych nápady mohla realizovat namísto škrtat. Mým přáním je moci někdy tvořit ve stejných podmínkách, jako mají v západní Evropě nebo Americe. Způsob, jakým pracují výtvarníci v zahraničních produkcích, které točí v Česku, kolik mají k dispozici asistentů, kostymérů, švadlen, patinérů a k tomu rozpočty a časové dotace, o tom se mi může jenom zdát.

To zní jako jeden velký kompromis…

Na jednu stranu je skvělé, že tady točí zahraniční produkce, ale zároveň je to trochu model montovna v automobilovém průmyslu. Přijede tvůrčí štáb, najme si profesionály na realizaci, dá jim dlouhodobější nabídku, lepší plat, lepší možnosti. Od lidí pak slyším, jak se tam pracuje s kostýmy, nakupují se látky, jak se dělá patina, jak se šije i na komparz. Pro profese, které se mohou uplatnit, je to bezvadné, ale má to dopad na českou původní tvorbu, protože pak je těžké postavit kvalitní štáb pro český film.

Je v této profesi dostatek lidí? Bez ohledu na to, zda odchází k zahraničním produkcím.

Je to trochu složitější. Lidí je málo, ale otázka je, jestli bychom novým mohli nabídnout stabilitu. Kdybychom teď udělali kurzy a vychovávali si kolegy a jednou nástupce, těžko jim slíbíme jistotu, protože branže stabilní není. Je to těžké. Teď se mi stává, že roztočím film, který se točí na etapy – točí se v létě a pak v zimě – v zimě tam už nejsou ti stejní lidé, kteří mezitím vzali jinou, pro ně výhodnější nabídku. To dříve nebývalo.

Jenže složenky platit musí…

No právě. Já jim to nemám za zlé, chápu, že když já někomu nabídnu 25 natáčecích dnů, plus 50 dnů příprav, a zahraniční produkce nabídne půl roku dobře zaplacené práce, tak je to pro ně lákavější. Neudržím si stabilní tým, se kterým bych kontinuálně pracovala, občas potřebuji třeba měsíc, kdy jsem sama, vymýšlím, a nemůžete nechat lidi měsíc bez práce, a tedy bez peněz. Ale vlastně nevím, jaký by měl na tohle fungovat model.

Kdo by měl ten model vymyslet?

To musíme udělat sami. A pak se ho snažit prosadit. Jenže kde na to vzít čas? Dělala jsem v Bratislavě oponenturu diplomky jedné studentky, která měla Fulbrightovo stipendium a půl roku v Americe zkoumala systém, jak se tam tvoří kostýmy. Přesně popsala strukturu a systém podpořený odbory. Jasná pravidla, která musí produkce respektovat. Přináší to jistý typ stability pro lidi. Vědí, jakým způsobem se stoupá po žebříčku, vědí, kolik mají za kterou práci dostat. U nás je v tomto směru pole neorané.

Když mluvíte o Hollywoodu – letos jste se stala členkou americké filmové asociace, gratuluji.

Děkuji. Je to fajn, je to pocta, ale život mi to asi nezmění. Jelikož můj muž Martin (Martin Štrba, oceňovaný kameraman, pozn. red.) se stal členem AMPAS již v roce 2021, tak vím, jak to chodí. Chvíli o tom všichni mluví, ale po čase se život vrátí do stejných kolejí. Možná, kdybych byla ambicióznější, tak by mi to mohlo otevřít nějaké dveře, ale zatím mě nenapadá jaké, a člověk by tomu sám musel jít naproti. Já si ocenění vážím, ale podle mne se jim přikládá větší význam, než by mělo. Je sporné, jak oceňovat umělecká díla. Neexistují pevná kritéria jako třeba ve sportu.

Co pro vás tedy ocenění znamená? Naposledy jste v září obdržela cenu Vize za mimořádný přínos oboru.

Je to příjemné, pokaždé mne to potěší. Řeknu si, že moje práce asi za něco stojí, ale skutečnou radost prožívám v každodenním procesu, když se něco povede, nebo ze spolupráce s inspirativními lidmi. Je to sice šílená dřina a někdy i zoufalství a připadám si, že jsem nastoupila do vlaku do Absurdistánu. Ale pak jsou momenty, kdy se ohlédnu a vidím, co jsem vytvořila. To uvědomění, že je za mnou něco, co lidi zajímá a obohacuje. Uvědomila jsem si to třeba ve chvíli, kdy jsem chystala kostýmy na výstavu v rámci Middle Art festu a vytáhla věci, co jsem kdysi dělala.

Podle čeho jste kostýmy vybírala?

Byla jsem omezená tím, co mi ještě zůstalo. Třeba kostýmy ze Želar už nemám.

A ty jsou zrovna tak krásné.

Je to víc než dvacet let – nám se v té době dařilo vykupovat po vesnicích originály a poskládat kostýmy z nich. Dlouho jsem opatrovala Jozův svetr, ten jsem úplně milovala. Když jsem ho vzala do rukou, tak mě rozechvíval. Byla to tvrdá ovčí vlna, ručně pletený. György Cserhalmi (představitel Jozy, pozn. red.) byl statečný, vůbec si nestěžoval, že by ho kousal. Bohužel moli udělali své, musela jsem ho vyhodit. Na výstavu jsem ale vybírala kostýmy třeba právě ze Skleněného pokoje, Služky, Emy a smrtihlava, Boženy, Almy a Oskara a ještě dalších, co jsem měla ve skládku, nebo byly ve fundusu v ČT a na Barrandově.

Jak vypadá váš sklad?

Já se snažím moc neskladovat, ale něco se na mě za ta léta nalepilo.

Co se s kostýmy pak děje?

Skončí ve fundusech, kde žijí svým životem. Může se stát, že si ho odtamtud kdokoli půjčí do svého filmu, protože kostým není chráněn autorským právem. Takže kostým, který v mém filmu třeba jen prošel záběrem, si pak někdo půjčí, dá ho své postavě, a ta v něm odehraje celý film. To je opět absurdita naší profese – nejsou žádná pravidla.