Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dominik Duka byl jediným žijícím českým kardinálem. A na nějakou dobu nejspíše i posledním. „Ani teď se asi nedá předpokládat, že by byl jmenován nový kardinál z České republiky,“ myslí si Václav Šustr, vicerektor české papežské koleje Nepomucenum v Římě.
Kolej Nepomucenum slouží studentům teologie a filozofie, kteří se připravují na kněžství. Kardinál Duka v ní pobýval i několikrát ročně a setkával se tam s českými kněžími i bohoslovci.
Šustr vzpomíná na jejich setkávání i na chvíle, kdy se s Dominikem Dukou mohli bavit otevřeněji, než jak ho znala veřejnost. Bývalý pražský arcibiskup a výrazná postava české katolické církve po sobě totiž zanechal nejen dlouhé roky služby, ale i řadu kontroverzí.
„Různé výroky mohly vyznít tvrdě nebo necitlivě. Jsem však přesvědčen, že to nikdy nemyslel zle. Když se s ním o tom člověk bavil konkrétně, měl víc času to vysvětlit a objasnit, jak to vnímá,“ vzpomíná v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Jak jste zprávu o úmrtí kardinála Dominika Duky přijal?
O jeho zdravotním stavu jsem se dozvěděl už včera během dne, donesla se k nám zpráva, že je to s panem kardinálem špatné. Mluvil jsem s různými lidmi z Prahy, kteří mi dali ještě další informace, takže spíš jsem měl přání, aby kardinál tolik netrpěl a aby odešel v pokoji – což se vzhledem k tomu, jak rychlé to bylo, i vyplnilo. To byly moje první pocity, které jsem z toho měl.
Měli jste možnost ho hostit na vaší papežské koleji Nepomucenum. Pracoval jste s ním i vy?
Pan kardinál u nás v Nepomucenu pobýval i několikrát ročně, když se vydával pracovně do Říma. Vždy měl zájem setkat se s kněžími a bohoslovci (studenty teologie připravujícími se na kněžství, pozn. red.), kteří u nás v koleji zrovna studovali.
Já osobně jsem knězem pražské arcidiecéze, takže jsem s ním byl v kontaktu ještě předtím, než jsem přišel do Nepomucena. Jednou za rok s ním měl každý z nás osobní setkání – přišli jsme ráno do arcibiskupského paláce, společně jsme měli mši svatou a pak jsme spolu o samotě snídali. To byla možnost řešit i osobní věci. Jednou za rok jsme také jezdili na několikadenní výlet, takže to byly chvíle, kdy jsme se mohli osobně víc poznat a některé věci lépe pochopit, proč říkal to, co říkal, a že to třeba nebylo vždy tak, jak to mohlo vyznít na veřejnosti.
Co třeba?
Například různé výroky, které mohly vyznít tvrdě nebo necitlivě. Jsem však přesvědčen, že to nikdy nemyslel zle. Když se s ním o tom člověk bavil konkrétně, měl víc času to vysvětlit a objasnit, jak to vnímá. Na to v médiích často nebyl prostor.
Český kněz v Římě Václav Šustr.
Co podle vás pro něj bylo v této osobní rovině nejcharakterističtější?
Při osobním kontaktu byl velice lidský. Charakteristika, která se s ním asi vždycky spojí, je boj za pravdu a za svobodu. To ho, myslím, vystihuje – tak na něj budu vzpomínat.
Pro mě je to důležitý arcibiskup i z osobního hlediska – přijímal mě do semináře a potom mě také světil na kněze. Mimochodem, jsem poslední, koho světil na kněze v pražské arcidiecézi, takže to je pro mě osobní vzpomínka, kterou s ním budu mít spojenou napořád.
A vybavíte si u toho nějakou konkrétní vzpomínku?
Možná takovou úsměvnou – při kněžském svěcení, když jsem na závěr panu kardinálovi děkoval, dal jsem dohromady pár dat, která byla s tím dnem v různých letech spojená, protože měl rád historii. Zmínil jsem, že jsem první kněz v pražské arcidiecézi, který se narodil nejen po sametové revoluci, ale už v samostatné České republice. Pan kardinál na to po skončení bohoslužby reagoval, že je to vlastně strašné, že světí už takhle mladé lidi.
České zastoupení v Římě máme
Co znamená ta zpráva pro českou církev? Mířím i tam, že teď nebudeme mít žádného kardinála.
Praktický význam už to nemá žádný, protože tím, že pan kardinál byl emeritním pražským arcibiskupem, právně už neměl moc do čeho zasahovat. Vzhledem k tomu, že mu bylo přes 80 let, se nemohl jako kardinál účastnit konkláve ani jiných rad ve Vatikánu. Byl v důchodu a titul kardinál byl spíše čestný, než že by z něj plynuly nějaké povinnosti pro nás jako pro Českou republiku. Ani teď se asi nedá předpokládat, že by byl jmenován nový kardinál z České republiky.
To souvisí asi i s tím, že současný papež několikrát naznačoval, že nemá takový zájem na jmenování většího počtu evropských kardinálů a spíš to chce trošku vyrovnávat s kandidáty z ostatních částí světa.
Ano, současný papež, ale i papež František nebo papež Benedikt chtěli dávat větší důraz na místa ve světě, kde je církev živější než ve střední Evropě nebo konkrétně u nás. Místa, která byla tradičně spojena s kardinálskými hodnostmi, už nejsou úplně standardní v tom, že by bylo samozřejmostí, že například pražský arcibiskup je jmenován kardinálem.
Znamená to, že by to mohl být de facto poslední český kandidát na papeže?
Nejsem si jistý, jestli předchozí kardinálové byli kandidáty na papeže. To bychom se museli vrátit do doby baroka, kdy byli dva kardinálové, kteří byli považováni za kandidáty na papeže. V poslední době se spíše žádný český kardinál mezi kandidáty neřadil.
Myslela jsem to spíš v té symbolické rovině. Je důležité mít ve sboru kardinálů nějakého zástupce?
Je to spíš pro náš dobrý pocit, že máme někoho českého nebo s českými kořeny, kdo je nejblíž papeži. Určitě to může mít symbolický význam. Na druhou stranu stále máme kardinála, který je sice Kanaďan, ale narodil se v Brně – kardinál Czerny, který ve Vatikánu zastává poměrně důležitou funkci. Takže určité české zastoupení tady v Římě máme.
