„Fanatismus po Přeletu nad kukaččím hnízdem.“ Pečovatelky žalují šikanu v ústavu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Přestaly jsme si věřit, měly jsme úzkostné stavy, problémy se spánkem, bolesti hlavy. Byly tam vulgarity, křik, nadávky. Nikdy by mě nenapadlo, že se mnou může něco až tak zatočit,“ popisuje důsledky údajné šikany ze strany nadřízeného někdejší vedoucí osobních asistentek Jedličkova ústavu v Liberci Jaroslava Herrmanová. Spolu se třemi kolegyněmi podala na ústav, z něhož již všechny odešly, žalobu. Po vedení nyní požadují omluvu a odškodnění od 60 do 100 tisíc korun.

„Mám se omlouvat za to, co jsem neřekl? Nebo že jsem to řekl, aby byl klid? To se na mě nikdo nesmí zlobit, ale za to se omluvit nemůžu,“ brání se ředitel libereckého ústavu Vladimír Ptáček. Po půldruhém roce od podání žaloby se případ šikany na pracovišti dostává k libereckému soudu.

Pro Jaroslavu Herrmannovou a bývalou osobní asistentku Ditu Balšánkovou je podle jejich slov vynucený odchod stále traumatická záležitost. V Jedličkově ústavu pracovaly sedm, respektive dvanáct let. Svou práci měly rády. Byť plat byl nízký, jen o něco vyšší, než je zákonné minimum.

Jako zaměstnankyně Jedličkova ústavu poskytovaly tělesně i mentálně postiženým v Liberci a okolí terénní pomoc. Pomáhaly jim s oblékáním, při přípravě či podávání jídla, přesunu z vozíčku na postel, hygienou, úklidem a tak dále. V týmu osobních asistentek jich bylo šest. Seznam Zprávy hovořily s pěti bývalými zaměstnanci, jejich zkušenosti jsou totožné.

„Měli jsme zhruba 30 klientů, přičemž každý měl jinak nasmlouvanou službu. Někdo půl hodiny, někdo tři hodiny. Někdo ráno i večer, někdo každý den v týdnu, někdo jen jednou za týden. Byla to vcelku složitá logistika,“ popisuje náplň práce terénních pracovnic jejich tehdejší vedoucí Jaroslava Herrmannová. Byť musely být neustále na cestě, k dispozici měly jen jedno auto. Většinou se tedy asistentky mezi byty klientů pohybovaly autobusy nebo tramvají.

„Všechno fungovalo perfektně, i když jsme tak tak stíhaly všechny oběhat. Byly jsme chválené, když byla nemoc, navzájem jsme se vykrývaly, byly jsme skvělý tým. Až do zlomového okamžiku, kdy nám na podzim 2021 vedení nařídilo starat se ještě o klienty v nácvikovém bydlení,“ popisuje sedmapadesátiletá Herrmannová.

Nácvikové bydlení představuje jakýsi „trénink“ pro případné osamostatnění klientů Jedličkova ústavu. V panelákovém bytě 2kk se učí bydlet skoro sami, k dispozici ale mají stále pomoc asistentů.

„Hned první den to byl šok. Vedení vybralo mladou slečnu, vozíčkářku, která do té doby využívala v ústavu službu 24/7. Nebyla schopná si připravit jídlo ani se jakkoliv obsloužit. Potkávala jsem ji plačící na chodníku, protože v tom bytě nechtěla být,“ líčí Dita Balšánková. Podle ní šlo pro nácvikové bydlení o nevhodnou kandidátku, vedení ústavu o tom ale podle jejích slov nechtělo slyšet, proto k ní nastěhovaly do bytu druhou vozíčkářku. Obě vyžadovaly návštěvu asistenta několikrát denně.

„Jenže ta to zas manuálně nezvládla. Měla hůlku, kterou si podávala věci do klína, ale co se týká toalety, mytí, oblékání, přesun z lůžka na vozík, to prostě nebyla schopná udělat,“ popisuje její tehdejší asistentka.

„Vedení zapomnělo, že jedna z nich byla inkontinentní. Několikrát mi volala, že se jí stala nehoda, ale já jsem byla u jiného klienta a nemohla jsem odejít, přerušit plán a vydat se za ní. Bylo mi jí líto,“ popisuje nepříjemné situace Dita Balšánková.

Asistentky nový nárůst práce nestíhaly, časový harmonogram se drolil a napětí s vedením bylo stále intenzivnější. Chování ředitele se prý během několika málo měsíců otočilo. Od pochval přešel k nekompromisní kritice.

„Ředitel nás obviňoval, že se flákáme a neděláme naši práci dobře, že klienty přepečováváme, že musíme naši službu ořezat na to nejnutnější. Někomu jsme služby ubraly, jiným zrušily,“ popisuje Jaroslava Herrmannová. „Říkali jsme nadřízeným, že nám nestačí kapacity a nedokážeme si s tím poradit. Jestli by nám s tím mohli pomoct. Odpovědí bylo: kde je vůle, tam je cesta,“ doplňuje.

Po třech měsících vedení přestěhovalo vozíčkářky zpět do ústavu a do bytu nastěhovalo jiného klienta.

„Tvrdili, že si umí udělat snídani, dojít si na záchod, že se v tomto směru o něj nemusíme starat, že to v bytě zvládne. Jenže já ho krátce poté našla před výtahem pomočeného. Měl to v botách, po pás mokré tričko,“ popisuje asistentka Dita Balšánková. Navíc se prý nedokázal zorientovat v čase ani prostoru, opět to nabourávalo jejich denní plány se třiceti klienty po celém městě a okolí a opět nastávaly časové prodlevy.

„Byla jsem neustále na telefonu a omlouvala se, že přijdu pozdě. Minuty nabíhaly a nabíhaly. Ředitel mi vytýkal, že okrádám klienty. Že jim účtuju víc času, než bych tam měla být. Že když mám napsáno, že mám klienta naložit na zvedák a dát ho na lůžko, tak to mám udělat. Argument, že bylo třeba ho vykoupat, nebral v potaz,“ popisuje tehdejší nedůvěru ze strany vedení vůči zaměstnancům v terénu Balšánková.

Napětí mezi oddělením asistence a vedením se prý projevovala i verbálně.

„Říkal nám, ať si vytáhneme hlavu z pr**le, když se nám to nelíbí, ať odejdeme do pr**le, že za branou čekají další. Na poradě na nás křičel. Já už jsem lezla po zdi. Nemohla jsem fyzicky ani psychicky. Byla to sysifovská práce,“ popisuje Herrmannová.

Ženy v žalobě podané u soudu ředitele viní z hrubosti, urážek, vulgarit, přezírání, arogance, neprojevování základního respektu či úcty. Ten to odmítá.

Jejich pohled potvrzuje klinický psycholog Milan Štěpanovič, který od roku 2020 působil v Jedličkově ústavu jako supervizor a s nímž Seznam Zprávy mluvily.

„Osobní asistenti začali vnímat časový stres, trápilo je, že nejsou schopni práci stíhat tak, aby byli klienti spokojeni. Tlak vedení byl naprosto nekompromisní, bezohledný vůči jejich potřebám a frustrace byla velmi výrazná,“ popisuje změnu atmosféry v září 2021.

Vedení sepsal odbornou zprávu, která obsahuje například i následující pasáž: „Zatvrzelá neochota podívat se z jiného úhlu na problematiku osamostatňování postižených klientů a jejich návrat do běžného života připomíná fanatismus konce 70. let let v USA, kdy na základě Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem se určití ‚osvoboditelé‘ snažili ve své naivitě zrušit psychiatrické ústavy.“

Vedení doporučil „odbornou diskuzi o způsobech a možnostech osamostatňování klientů a sebereflexi zejména ředitele o své vlastní neomylnosti“.

„Na tu zprávu mi nikdo neodpověděl. Pak jsem byl pozván na vedení a byla tam připravena smlouva o rozvázání pracovního poměru. Argument byl, že nesouhlasím s jejich vizí rozvoje v Jedličkově ústavu,“ svěřuje se psycholog Štěpanovič.

Spory vygradovaly na jaře roku 2022 výpovědí všech šesti zaměstnanců týmu. „Dvě asistentky nakonec zůstaly, protože měly chvíli do důchodu,“ upřesňuje Jarmila Herrmanová.

Ředitel libereckého Jedličkova ústavu Vladimír Ptáček tuto zhruba půlroční etapu interpretuje jinak. Jakékoliv vulgární, hrubé nebo nepřístojné chování vůči zaměstnancům razantně odmítá.

„Můžu na někoho působit arogantně, to je subjektivní pocit, ale vulgarity vůči ženám jsou pro mě nepřijatelná záležitost. Tak nejsem vychován, toto není mé osobnostní nastavení,“ brání se nařčení bývalých zaměstnankyň.

„Osobní asistentky vnímaly možná svoje osobní nepohodlí v situaci, kdy se jim změnilo něco v pracovní náplni. Nadřízený pracovník má podle mého názoru právo nastavit, jak který úsek má pracovat. Jestli toto nemůžeme dělat, tak si to mohou zaměstnanci řídit sami,“ obhajuje své rozhodnutí.

Tehdejší odchod skoro celého týmu nepovažuje za nic zásadního.

„Není mi jedno, že lidé odcházejí, ale je tu 135 zaměstnanců a když se někteří rozhodnou, tak to neovlivním. Nemůžu jim nechat volné pole, že si budou dělat v úseku, co chtějí. To musejí pochopit. Někdy to tak dopadne, že se dvě strany nedohodnou,“ krčí rameny ředitel Vladimír Ptáček.

Nicméně oddělení osobní asistence nebylo jediné, kde se hromadně podávaly kvůli údajně nevhodnému chování ředitele Ptáčka výpovědi. V žalobě figurují také dvě zaměstnankyně oddělení stravování.

„Ředitel se k nám delší dobu choval nevhodně, ale zhruba od června 2021 se šikana tak vystupňovala, že nás všech sedm zaměstnankyň podalo výpověď,“ sdělily Seznam Zprávám vedoucí stravovacího úseku Romana a pomocná kuchařka Ladislava. Příjmení kvůli obavám z reakce okolí zveřejňovat nechtěly.

V Jedličkově ústavu pracovaly devět, respektive pět let. Také zdůrazňují, že měly svou práci rády, ale podle svých slov nevydržely arogantní, přezíravé a urážlivé výpady ředitele. Jakým způsobem se nim choval, demonstrují na situaci, kdy jim představil externího metodika stravování.

„Nikdo jsme nechápaly, proč ho tam tehdy ředitel pozval, ale byly jsme tam nastoupené a čekaly, co bude. Ředitel mu říká: ‚Tady vám přestavuju tu moji slepičárnu.‘ Pochopitelně se nás to hrozně dotklo,“ líčí Romana.

Pomocná kuchařka Ladislava zmiňuje neustálou kritiku jejich vaření a zmiňuje Ptáčkův řev u jídelny. „Že v kuchyni vaříme ho***, to by nežral ani pes, že ho se**me a že kvůli nám mají všichni střevní potíže,“ popisuje konkrétní výroky. Prý u toho bylo více svědků, kteří to slyšeli.

Vedoucí stravovacího úseku Romanu začal ředitel prý okázale ignorovat.

„Ředitel mě začal přehlížet. Na poradách dělal, jako když tam nejsem. Myslela jsem, že vydržím dost, ale z každé porady jsem chodila vyklepaná a ubrečená. Na to on mi říkal: ‚Jo, slzičky na mě budete zkoušet, s tím si na mě nepřijdete. Takových jako vy, čeká za branou celá řada.‘ Denně jsem byla vyklepaná, vystresovaná, měla jsem žaludeční potíže, pocity méněcennosti, prostě to nešlo,“ popisuje vedoucí stravovacího úseku Romana.

Na přelomu roku 2021 a 2022 dalo výpověď všech sedm pracovnic sekce stravování. Opravdu nakonec odešly čtyři. Obrátily se na inspektorát práce, ale ten odpověděl, že není příslušný vyřizovat stížnosti na zaměstnavatele a podnět z formálních důvodů odložil.

I v případě hromadného odchodu pracovníků v kuchyni nepřipouští ředitel Ptáček své pochybení.

„To vůbec nechápu. Jestli jsem tam používal ty vulgarismy, tak to vím, že ne. Byl jsem nějak vychovaný a mám hodnoty, popírám všechny ty vulgární výroky,“ tvrdí. Jak si tedy vysvětluje důvod jejich odchodu?

„Vůbec nerozumím motivu těch kuchařek. Nevím. Mnohokrát se řešilo kvalitní nebo nekvalitní stravování, nastavovaly se teplé večeře a tak dále. Ony přišly, že to pro ně není komfortní situace. Já se můžu omluvit za to, že byly v nekomfortní situaci, že odsud odcházely, přestože odejít nechtěly. Ale všechny ukazatele ukazovaly, že tu pracovat nemohou, za to se jim omluvit můžu,“ dodává ředitel Ptáček.