Útěk ze SSSR i hokej s Putinem. Teď na ruskou hvězdu čeká Síň slávy

Až budou v pondělí slavnostně uváděni noví členové do Hockey Hall of Fame, jeden z poctěných bude na večírku v Torontu chybět. Paradoxně ten, jehož jméno budilo největší emoce.

Alexandr Mogilnyj.

Roky se v zámoří vášnivě diskutovalo, jestli někdejší ruský útočník opravdu patří mezi největší postavy hokejové historie. A pokud ano, proč na umístěnku mezi nesmrtelné čeká tak dlouho, když kariéru ukončil v létě 2006.

Řada na něj přišla až teď. Dva týdny před ceremoniálem ale pořadatelům vzkázal, že do Kanady nepřiletí a pošle jen video se zdravicí.

Důvody nejsou veřejně známé. Můžou být vážné, můžou být banální (to se zdá být pravděpodobnější, dvě jiná ocenění v zámoří už převzít odmítl). Každopádně pro jeho životní příběh je to svým způsobem typické.

Mogilnyj totiž nikdy nedělal, co od něj druzí očekávali. Ať zrovna žil v Sovětském svazu, nebo v USA.

Za každých okolností byl svůj. Spoluhráči mu přezdívali Almo, podle počátečních písmen jména a příjmení, ale v novinách se objevovalo ještě jiné označení. Enigma. Záhada.

Protože byly dny, kdy na ledě předváděl takové kousky, že i Wayne Gretzky vypadal jako nešika, který se od něj může lecčemu přiučit. Ovšem při dalším zápase fanoušci na tribuně řešili, proč vlastně hraje hokej, když ho evidentně ani trochu nebaví.

V historii NHL nenajdete příliš podivuhodnějších postav, než byl on. S výjimkou brankářů, pochopitelně.

Vymykal se už místem narození. Pochází z Chabarovsku, města ležícího u hranic s Čínou. Tam moc hokejových hvězd nevyrostlo. Jeho si naštěstí - byť s touto formulací by v jistých etapách života asi nesouhlasil - v 15 letech vyhlédli funkcionáři z armádního klubu CSKA Moskva.

Pak to šlo rychle. Internát, kasárna, sovětská liga, reprezentace. Za rodiči se podíval stěží na tři týdny v roce.

Když později poslouchal historky kanadských hokejistů, co všechno museli obětovat pro kariéru a že odešli hrát juniorskou ligu do úplně jiného města, jen se pobaveně usmál: „Já to z Moskvy měl domů osm hodin. Letadlem.“

Už v mládežnických kategoriích byl považován za jednu z největších nadějí sovětského hokeje. Rychlé bruslení, kouzla s pukem, kupy gólů. Společně se Sergejem Fjodorovem a Pavlem Burem měli nahradit odcházející generaci kolem Vjačeslava Fetisova.

Bylo mu 19 let a 9 dnů, když se radoval ze zlaté olympijské medaile. Jako nejmladší hráč v historii SSSR. K úspěchu v Calgary 1988 přispěl pěti body v šesti utkáních a po návratu do Moskvy mu byl udělen řád mistra sportu.

Neméně překvapivé bylo, že ve stejném roce si ho na draftu vybral tým Buffalo Sabres jako 89. v pořadí. Žádný sovětský hráč před ním nebyl tak vysoko umístěný, neboť podobný krok se považoval za volbu vyhozenou oknem.

Však do té doby si NHL zahráli pouze dva Rusové - Viktor Nečajev se Sergejem Prjachinem - a dohromady nastřádali pouhých pět zápasů. Pravděpodobnost, že jeden z největších sovětských talentů by za oceán zamířil před třicítkou, se blížila nule.

„Bude potřeba trpělivost velikosti Uralu,“ snažil se být optimistický sloupkař listu Buffalo News. „Pokud glasnosť a perestrojka vydrží, třeba by po další olympiádě, v roce 1992, mohl Mogilnyj skutečně do NHL dorazit.“

On však nechtěl tak dlouho čekat. Armádní dril v CSKA nebyl jeho životním snem a navíc na jaře 1989 dostal desetizápasový distanc za rvačku v moskevském derby se Spartakem. Na sovětské poměry to byl drakonický trest. Dokonce mu kvůli incidentu odebrali titul mistra sportu.

Měl dost důvodů být nespokojený.

Když tedy v květnu mířil s reprezentací za dalším titulem, tentokrát na mistrovství světa ve Stockholmu, byl přesvědčený, že se domů nevrátí.

Přes prostředníka kontaktoval vedení Buffala a oznámil jim, že je připraven utéct. Nejdříve tomu nechtěli věřit. K takovému kroku zatím nenašel odvahu žádný sovětský reprezentant. Hned ale nasedli do letadla a vydali se za švédským dobrodružstvím.

Bylo zrovna po konci turnaje a sovětští hráči si mohli za odměnu jít nakoupit do jednoho ze stockholmských obchodních domů. To ostatně v rozvinuté socialistické společnosti patřilo k hlavním benefitům kariéry vrcholového sportovce. Smět si přivézt ze Západu nedostatkové zboží.

Mogilného však tentokrát nezajímaly značkové džíny ani videorekordéry. Místo toho utekl postranním vchodem, kde na něj čekali lidé z Buffala. Podařilo se jim setřást i pronásledovatele, zřejmě agenty KGB.

Zbývala poslední věc: dostat sovětského občana bez dokladů do USA.

Významnou roli v tom sehrál sportovní ředitel Craig Ramsay (ano, ten, kdo o více než čtvrt století později povede slovenskou reprezentaci) a jeho konexe na imigračním úřadě. Majitel klubu pro jistotu požádal o pomoc také bývalého spolužáka, který už nějaký čas pracoval v Bílém domě a na hlavičkovém papíře měl napsáno: George H. W. Bush, prezident Spojených států amerických.

Mogilnyj díky tomu směl přicestovat do USA na speciální povolenku. Jako humanitární případ. Vzápětí se podařilo vyřídit klasická pracovní víza - aby totiž rodičům doma ještě více nekomplikoval život, raději nežádal o politický azyl.

Reakce z Moskvy byla i tak předvídatelná. Mogilnyj byl označen za zrádce. „To, že se nevrátil do vlasti společně s týmem, ve mně vzbuzuje jedinou věc. Znechucení,“ ulevil si kouč Viktor Tichonov v deníku Sovětskij sport.

Hokejista si to nenechal líbit a vzkázal mu z druhého konce světa, že je člověk, kterého mají rádi pouze manželka a pes. „Netuším ale, co je k tomu vede,“ přisadil si.

Agentura TASS v tradičním odsuzujícím prohlášení varovala, že Mogilného emigrace může vážně poškodit vztahy mezi sovětským hokejem a NHL. Z toho měli strach i šéfové zámořské ligy.

Ale nic dramatického se nedělo. Moskva potřebovala každý dolar, a tak v září 1989 týmy Calgary a Washingtonu v poklidu odletěly na zájezd do SSSR. Svolení odejít opačným směrem dostali vysloužilí reprezentanti v čele s Vjačeslavem Fetisovem.

Tím skončila poslední hokejová aféra studené války.

V Buffalu si Mogilnyj vybral číslo dresu 89, jako připomínku roku svého útěku i pozice na draftu. A rovnýma nohama skočil do NHL. Trvalo pouhých 20 vteřin, než v úvodním duelu s Quebecem skóroval. Nikdo v historii ligy nezažil tak skvělý debut.

Přesto první sezona vyzněla spíše rozpačitě: 65 utkání, 15 gólů. Ruský útočník si jako většina Evropanů složitě zvykal na jiný hokej i jiný svět.

Navíc po pár měsících zjistil, že má strach z létání. Několik zápasů vypustil, na další cestoval autem nebo vlakem. A stále častěji mluvil o výměně do New Yorku, kde se tolik nelétá a žije tam i početná ruská komunita.

Klub to však nechtěl vzdát. Našel mu psychologa hovořícího rusky a zařídil speciální kurz u American Airlines na potlačení fobie z létání.

Brzy bylo i na ledě znát, že Mogilnyj je znovu v klidu. Počet získaných bodů rostl a hlavně v sezoně 1992/93 předvedl, co opravdu umí. Nasázel 76 gólů a společně s finským útočníkem Teemu Selännem se podělili o první místo střelecké tabulky. Pouze tři hokejisté historie NHL mají ve statistikách lepší zápis: Wayne Gretzky, Brett Hull a Mario Lemieux.

„Hrál jsem s Waynem i Brettem, ale musím říct, že ani jeden z nich neměl tolik talentu jako Alex,“ tvrdil jeho spoluhráč z útoku Pat LaFontaine.

Hodně lidí věřilo, že Mogilnyj jednou bude řazený do stejné kategorie jako zmíněné legendy. Jenže už dva roky po senzační sezoně se ho Buffalo zbavilo. Byl vyměněn do Vancouveru.

Klubovým šéfům vadily jeho náladovost, nevypočitatelnost i vlažné výkony v play off. Nebyli nadšení z toho, že zranění místo s fyzioterapeutem léčil na golfovém hřišti, a neosvědčil se ani nápad udělat z něj prvního ruského kapitána v NHL. Ochota obětovat se pro tým byla totiž poslední vlastností, kterou by si s jeho jménem někdo spojoval.

Ani ve Vancouveru nedokázal naplnit svůj jedinečný potenciál. Sice se po letech sešel s Pavlem Burem, ale na ledě se nepotkávali zase tak často. I kvůli zdravotním problémům. Jeho maximem na západě Kanady se stalo 55 gólů, pak začal znovu řešit výměnu.

Dočkal se v roce 2000, kdy byl poslán do New Jersey, a hned v první sezoně slavil Stanley Cup. I když se nedá říct, že by byl tím, kdo měl na hru Devils zásadní vliv. Ostatně ve 23 utkáních play off se trefil jen čtyřikrát.

Při další štaci v Torontu naposledy ukázal pár záblesků geniality a ještě jednou se přehoupl aspoň přes třicetigólovou hranici. Operace levé kyčle ho však definitivně zabrzdila.

Kariéru už pouze dohrával. Bez jakýchkoli ambicí. Tehdejší spoluhráč Mats Sundin v loni vydaných memoárech vzpomíná, jak se ho snažil přesvědčit, že když se každý den na deset minut svěří do péče kondičního trenéra, může profesionální hokej hrát klidně dalších deset let.

„A proč bych něco takového měl chtít?“ odpověděl Mogilnyj.

Jednou mu to však nedalo a šel se podívat do posilovny, jak se jeho parťáci perou s činkami. Když viděl, kolik mají naloženo, jen se ušklíbl: „Tohle jsme v Rusku zvedali, když nám bylo čtrnáct.“ Na důkaz činky bez větší námahy zdvihl - v běžném oblečení a vycházkových botách - a spokojeně se vytratil.

V roce 2005 se mu překvapivě znovu ozvalo New Jersey a nabídlo dvouletou smlouvu na 7,2 milionu dolarů. Důvod zájmu byl prostý: Patrik Eliáš se při angažmá v Magnitogorsku během zrušené sezony NHL nakazil žloutenkou a nebylo jisté, kdy bude fit.

Když se uprostřed ročníku vrátil, najednou se pro Mogilného nenašlo v sestavě místo. Musel se stěhovat do AHL. Bral to s klidem a ještě pobavil hláškou, že když přežil roky v CSKA pod Tichonovem, vydrží i pár měsíců na farmě.

Následující léto ho vedení Devils zapsalo na listinu dlouhodobě zraněných hráčů, aby se jeho vysoká gáže nepočítala do tehdy ještě nízkého platového stropu.

Pragmatické razítko od lékaře tak ukončilo jednu pozoruhodnou kariéru.

Zprvu se nezdálo, že by Mogilnyj toužil se natrvalo vrátit domů. Byl už americkým občanem, měl rezidenci v Malibu a konečně i čas na milovaný golf.

Navíc jeho vztahy s vlastí byly dlouho pošramocené kvůli emigraci. Nálepky zrádce se nezbavoval snadno ani po rozpadu SSSR. Však ruský dres oblékl pouze při Světovém poháru 1996, kde si hráči z NHL vše řídili sami a manažerem sborné byl Rus žijící v Kanadě, který pracoval u Winnipeg Jets.

Byť se tehdy v Moskvě dostali k moci politici předstírající zájem o demokracii, v hokeji zůstávalo vše při starém. Dál ho vedly figury z brežněvovské éry. Proto když se tvořil tým pro olympijský turnaj v Naganu, byl Mogilnyj jednou z hvězd, které odmítly reprezentovat.

Vadilo jim, že generálním manažerem je Alexej Kasatonov, bývalý skvělý obránce, který na spoluhráče donášel trenéru Tichonovovi.

Nakonec však nostalgickému vábení Dálného východu neodolal a pár let po konci kariéry se zapojil do Kontinentální hokejové ligy. Nejprve jako prezident Admiralu Vladivostok, pak se vrátil do Chabarovsku a začal řídit místní Amur.

Je to jeden z týmů, který bývá spíše do počtu. Od roku 2008 postoupil do play off pouze třikrát, nevyhrál jedinou sérii. Mogilného jméno mu aspoň trochu dodává na lesku.

Není tajemstvím, že KHL je více politický projekt než sportovní. Však z velké části funguje za státní peníze. Fanouškům má dodávat iluzi světové zábavy a probouzet v nich hrdost na někdejší hokejovou slávu impéria. K tomu patří i proslulé exhibiční zápasy za účasti prezidenta Putina. Obvykle nastřílí nejvíce gólů a upevňuje si image dobrosrdečného státníka, jehož baví stejné věci jako poddané.

Show s někdejším majorem KGB se účastní také Mogilnyj, emigrant ze Sovětského svazu.

Najednou jsou zapomenuty všechny křivdy i spory z 80. a 90. let. Na ledě se znovu sejdou legendy ruského hokeje a nikomu dávno nevadí, že stejný dres obléká i Kasatonov.

Sportovní dějiny občas dokáží projevit silný smysl pro ironii.