Sedm králů, dvě knížata a jeden velkovévoda vedou nejlepší demokracie světa

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ludvík IX. Hesensko-Darmstadtský byl v 18. století jedním z mnoha německých lankrabat. V celoevropské politice své doby se ovšem neprosadil. Zemřel roku 1790 a aniž by to tušil, dnešním pohledem je jeho odkaz zcela mimořádný. Potomci jeho potomků totiž vládnou moderní Evropě. Ludvík je společně se svojí manželkou Karolínou Falcko-Zweibrückenskou nejbližším společným předkem všech současných evropských panovníků.

Celkem bychom monarchů na starém kontinentu našli deset: sedm králů, dvě knížata a jednoho velkovévodu - shodou okolností jde aktuálně ve všech případech o muže. Jmenovitě pak vládnou ve Spojeném království, Belgii, Nizozemí, Lucembursku, Norsku, Dánsku, Švédsku, Španělsku, Monaku a Lichtenštejnsku.

Ostatní evropské země jsou z valné většiny, co do formy vlády, republikami. Tento stav však neplatí příliš dlouho. Ještě na přelomu 19. a 20. století bychom republiky na dobové mapě našli pouze tři - Francii, Švýcarsko a San Marino, mimochodem nejstarší dodnes fungující republiku na světě.

Toto státní zřízení však postupně převládlo. Pád většiny monarchií zapříčinily zejména obě světové války, případně komunistické puče. Jako poslední pak v roce 1974 po několikaletém chaosu a politických bojích padla vládnoucí dynastie v Řecku. „Politické otřesy způsobené dvěma světovými válkami byly rozhodující pro rozpad starého politického řádu,“ míní profesor Robert Hazell, politolog z University College London.

Trend se zdál jasný a předpoklad ukazoval, že časem se většina vyspělých demokracií stane republikami - nejvyšší formou demokratické vlády - a monarchie zůstanou na starém kontinentu reliktem minulosti.

Desítka evropských dědičných vládnoucích stolců však tento trend zcela postavila na hlavu. Kontinentálním monarchiím propojeným starými příbuzenskými vazbami se dnes daří, mají nebývalou podporu a jde naopak o etalony demokracie - vesměs patří do společnosti nejdemokratičtějších zemí světa.

Jak se jim tento paradox – že starobylá dědičná instituce přežívá jako ústřední prvek moderních světových demokracií - podařil? A jak se monarchie přizpůsobují turbulentně se měnícím podmínkám 21. století?

V první řadě nelze říct, že by ve zbývajících monarchiích zůstal starý řád zcela zachován. Se svými předchůdkyněmi tyto vlády nemají příliš společného. Označení monarchie totiž už dávno pozbylo svůj původní význam - samovláda.

Vládnoucí rody si své zachování vykoupily nemalou ztrátou politických pravomocí. Dynastie postupně získaly vesměs ceremoniální roli ve smyslu reprezentace své země, nicméně skutečná moc náleží parlamentům, tedy potažmo voličům.

Ze státovědného hlediska se bavíme o tzv. konstitučních monarchiích. Vládce v nich má symbolickou roli, jejímž účelem je dle teorie zajistit nepřetržité spojení s minulostí a pocit národní hrdosti a jednoty mezi obyvatelstvem země.

Evropské ústavy panovníkům vesměs dávají ve vztahu k legislativě, exekutivě i justici - když vůbec - jen formální pravomoci. Takovými jsou třeba jmenování soudců na cizí návrh, pověření vítěze voleb sestavením vlády, svolání parlamentu nebo připojení podpisu k zákonům. Vedle toho je obvyklou výsadou panovníků též silná indemnita - nemožnost být stíhán za jakékoli provinění.

Monarchové postupně přijali spíše roli hostitelů státních banketů, patronů různých charitativních organizací a odborníků na přestřihování pásek (většinou).

Bývá totiž zvykem, že si tato pravidla sami vůči sobě vykládají značně restriktivně. Ve Spojeném království tak například král uděluje královský souhlas (Royal Assent) se všemi zákony, nicméně naposledy jej neudělila královna Anna Stuartovna k zákonu o vytvoření skotské ozbrojené domobrany v roce 1708, a to navíc na návrh své vlády.

Na konci dne je to totiž právě zákonodárný sbor coby zástupce lidu, kdo drží v daných státech moc. Odborníci pak upozorňují, že každý panovník by na to měl myslet, jelikož jeho moc může být jednoduše omezena.

Dokládá to řada příkladů. Z poslední doby za zmínku stojí třeba případ velkovévody Jindřicha, který do letošního října stál v čele Lucemburska. Předtím v roce 2008 odmítl podepsat zákon o legalizaci eutanazie a asistované sebevraždy. V důsledku toho parlament přijal ústavní novelu a ze znění základního zákona, že „velkovévoda zákony schvaluje a promulguje“ vypustil první zmíněnou pravomoc. Vladaři tak zbyla pouze formální role oficiálního vyhlášení zákona.

„Konstituční monarchové musí přijmout, že mají jen velmi malou, nebo žádnou volnost v otázkách státních záležitostí - že nemají jinou možnost, než schválit každé rozhodnutí vlády ve stovkách dokumentů, které musí každý týden podepisovat,“ vysvětluje profesor Hazell.

Lucemburský příklad není jediným omezením některého z panovnických rodů z poslední doby, nicméně z tohoto trendu existuje i jedna výjimka. V Lichtenštejnsku v roce 2003 prošlo ústavní referendum, které naopak knížecí pravomoci vládnoucího rodu Lichtenštejnů posílilo - rozšířilo jejich možnost rozpustit parlament, jmenovat soudce nebo vetovat zákony. Někteří pozorovatelé - například Benátská komise spadající pod Radu Evropy - sice změny kritizovali jako nekompatibilní s evropskými standardy demokracie, proti tomu však lze argumentovat silnou podporou ve všelidovém hlasování.

Systém monarchie jako takový má neodmyslitelný demokratický deficit a jeho kritici právem upozorňují na nerovnost na základě rodového původu, kterou ve společnosti vytváří. Tituly jsou totiž kromě dědičné funkce a s ní spojených pravomocí často svázány i s pozemky a majetkovými právy a výsadami.

Co se prostředků čerpaných z veřejných rozpočtů týče, běžně se v evropských monarchiích pohybují v přepočtu na koruny v řádu stovek milionů.

Nejvyšší příjmy mají z veřejných peněz britští Windsoři, kterým každoročně připadá asi 12 % ze státního majetku zvaného Crown Estate, zahrnujícího pozemky, budovy a investice po celé Británii. Na ostrovech pak koruně připadá třeba také tzv. bona vacantia – odúmrť po zemřelých bez dědiců nebo majetky právnických osob zrušených bez právního nástupce.

Na opačném konci spektra stojí Lichtenštejnové, kteří si v podstatě veškeré výdaje platí ze soukromých prostředků získaných z vlastní bankovní skupiny LGT Group.

Porovnání příjmů je ovšem velmi obtížné, jelikož zákonná úprava se napříč monarchiemi liší. Typické však bývá, že státní rozpočty monarchům přímo přidělují prostředky a vedle toho jsou zřízené státní instituce na správu majetků koruny. Rozdílná je i úprava daňového zatížení monarchů.

Stručný přehled úpravy v jednotlivých zemích si můžete prohlédnout v přiložené mapě:

I v případě financování však platí, že suverénem, který má ve věci poslední slovo, již dávno není sám monarcha, nýbrž lid.

Jako příklad tentokrát uveďme třeba Španělsko, kde v roce 2011 král Juan Carlos I. pomohl španělské vládě získat kontrakt na výstavbu vysokorychlostní železnice v Saúdské Arábii v hodnotě přes sedm miliard dolarů. Švýcarští a španělští prokurátoři jej však vyšetřovali pro obvinění, že od Saúdů za svoji roli sám obdržel 100 milionů dolarů. V důsledku aféry španělští zákonodárci přijali řadu opatření pro zvýšení transparentnosti královského dvora - na jeho hospodaření dohlížejí státní úřady, osoby v jeho blízkosti musí podávat majetková přiznání a všechny dary podléhají evidenci.

V roce 2014 tak Juan Carlos - i s ohledem na další skandály - abdikoval a následně dokonce odešel do exilu.

Za poslední přibližně dekádu ale nebyl zdaleka jediným evropským monarchou, který se svého postavení hlavy státu vzdal, ač jediný tak učinil pod silným nátlakem veřejnosti.

Ještě před ním v roce 2013 abdikovala nizozemská královna Beatrix, ve stejném roce ji napodobil Albert II. Belgický. Na začátku loňského roku ve funkci skončila také dánská královna Markéta II. a naposledy letos na začátku října svou funkci předal mladší generaci i lucemburský velkovévoda Jindřich. Mimo kontinent k nim můžeme přičíst také japonského císaře Akihita, který abdikoval v roce 2019.

Nicméně pouze v Evropě v posledních dvanácti letech skončila polovina monarchů dobrovolně. To historicky v podstatě nemá obdoby, jelikož v minulosti bylo zvykem, že nový panovník či panovnice nastupují až po skonu předchůdce.

Profesorka marketingu Pauline Maclaranová z Royal Holloway, University of London, která se zaměřuje na dění okolo královských rodin, věří, že abdikace může mít pozitivní dopad na image královských rodin a přispět k tomu, že zůstanou relevantní. „Mladá generace má mnohem menší zájem o tyto tradice, považuje je za zastaralé. Ale pokud máte mladého, dynamického krále nebo královnu, je šance, že v nich vzbudíte zájem,“ uvedla pro Seznam Zprávy.

Data z většiny evropských království skutečně ukazují, že právě u mladé generace by šlechtické rody v jejich čele měly zabrat. Popularitu jim pak nezvyšují ani občasné skandály, které se v jejich nejbližším okolí objeví.

Velmi aktuální je kauza britského prince Andrewa, nejmladšího bratra krále Karla, kterému kvůli vazbám na sexuálního delikventa Jeffreyho Epsteina královská rodina odebrala všechny tituly a privilegia.

Větší či menší skandály však za sebou mají v podstatě všechny vládnoucí rodiny - ať už jde o zhýralý životní styl, nebo třeba o v médiích hodně propírané nemanželské děti.

I přesto je celková podpora státního zřízení v monarchiích obecně velmi vysoká. „Průzkumy v nich pravidelně ukazují, že něco mezi 60 a 80 % obyvatel si přeje monarchii zachovat – čísla, za která by politici dali cokoliv,“ tvrdí profesor Hazell.

Podle něj k tomu pomáhá i postupné zcivilnění rodin, ačkoli některá tabu se daří lámat jen pomalu. „Rodiny vedou životy plné velkých privilegií, ale postrádají základní svobody: právo na soukromí a rodinný život, které považují obyčejní občané za samozřejmé, svobodnou volbu povolání a svobodu uzavírat sňatky, s kým chtějí,“ vysvětluje s tím, že umožnění takového života by mohlo prospět celému zřízení.

Jako příklad modernizace uvádí třeba nizozemského krále Viléma Alexandra, který v roce 2017 přiznal, že více než dvě desetiletí vedle svých povinností člena královské rodiny vykonával na částečný úvazek ještě druhé zaměstnání – byl pilotem u společnosti KLM.

Odborníci se shodují, že podobné informace královské rodiny zlidšťují. Obecně není vhodné, aby dávaly najevo své privilegium. Sám nizozemský král může sloužit i jako negativní příklad – v roce 2020 se národu musel omlouvat poté, co s manželkou během přísného lockdownu odletěli na řecký ostrov na dovolenou.

S každým dalším skandálem se opět vynoří otázka: nejsou dnešní monarchie jistým anachronismem – umístěné do jiné doby, než kam skutečně patří?

Může se to tak jevit. Demokratické republiky totiž na rozdíl od nich nabízí „luxus“ hlavu státu jednoduše vyměnit prostřednictvím svobodných voleb.

Nicméně podle profesora politické ekonomie Maura Guilléna z pensylvánské Wharton School monarchie ve skutečnosti zajišťují efektivní správu věcí veřejných. V rámci své vědecké činnosti analyzoval 137 zemí světa v období mezi lety 1900 a 2010 a zjistil, že monarchie – zejména ty konstituční – obecně zajišťují vyšší životní úroveň než republiky.

„Jsou obvykle dynastické a proto jednají v rámci dlouhodobého horizontu. Chrání základy společnosti a omezují potenciální zneužití moci. A i když jsou mnozí dnešní králové a královny pouze symbolickými hlavami státu, monarchie působí jako brzda ega volených vedoucích představitelů. Pokud jste premiér a víte, že existuje vyšší autorita, jste o něco umírněnější,“ vysvětluje své závěry pro Seznam Zprávy.

„A konečně, monarchie lépe zvládají období nejistoty, protože poskytují stabilní spojení s historií národa,“ dodal Guillén. Jako příklad uvedl třeba počínání britské monarchie během chaosu, který na ostrovech vypuknul během brexitu.

Studie švédské Dalarna University pak analyzuje data European Social Survey ohledně důvěry v instituce - včetně těch zcela bez jasného provázání se státním zřízením - v jednotlivých zemích a srovnává výsledky pro jednotlivá státní zřízení: evropské konstituční monarchie, západní republiky a postsocialistické státy.

Respondenti hodnotili důvěru v jednotlivé instituce na škále vůbec nedůvěřuji (0) a naprosto důvěřuji (10). Všechny zkoumané instituce pak měly největší důvěru v monarchiích.

Tuto korelaci vědci vysvětlují dlouhou institucionální kontinuitou bez radikálních změn, která vytváří dlouhodobou kulturu důvěry. Hlava státu je v moderních demokraciích oproštěná od boje stranické politiky a poskytuje značnou jistotu.

Politolog Hazell k tomu připomíná, že ve 20. století se konalo osmnáct referend o monarchii v devíti evropských zemích. Lidé tak v konečném důsledku mají možnost vyjádřit svůj názor. „Monarchie se může zdát naprostým opakem demokratické či odpovědné instituce – ale nakonec její pokračování závisí na trvalé podpoře lidí.“

Ostatně, když minulý měsíc lucemburský vévoda Vilém V. usedl na trůn, složil přísahu věrnosti lidu své země. Kdysi tomu přitom bylo přesně naopak.