Americké údery je na břehu neudrží: „Pošli bychom hlady“

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od zvláštního zpravodaje ve Venezuele/

Kdysi tu vedla rozbitá cesta plná výmolů a děr. Lemovalo ji popadané vedení elektrického proudu a vegetace místy tak hustá, že ji muselo prorážet přední sklo automobilu. Jde přitom o cestu, jež sleduje venezuelské pobřeží Karibského moře a je tak jedinou spojnicí se státy na západ i východ od Caracasu.

Dnes je alespoň v jednom úseku, zde ve státě La Guaira, všechno jinak. Silnice s novým asfaltem, světelné odrazky na krajnici, nové stožáry s elektrickým vedením, džungle pečlivě vysekaná.

A to z jediného důvodu. Své sídlo si tu nechal vystavět venezuelský diktátor Nicolás Maduro. Okolí tak muselo být nejen přístupné, ale rovněž i oku lahodící.

Maduro tu má královský výhled na Karibské moře, soukromou pláž a přistávací místo pro vrtulník. Když se zde nachází, v moři hlídkuje fregata národní gardy a čluny tajných služeb.

Část zdejších obyvatel si přeje, aby americké rakety mimo jiné alespoň tento Madurův palác zničily. Mají za to, že si ho diktátor vystavěl z peněz, jež získal z drogových obchodů.

Obyvatelé La Costa, jak se tomuto pobřežnímu pásu říká, přitom žijí v bídných podmínkách. Jejich přežití závisí především na rybolovu a zemědělství.

Za Madurovým palácem se například nachází víska Osma s kouzelnou pláží vtisknutou mezi dvě horská úpatí obrostlá bujnou vegetací. Lidé se tu mohou koupat v rozbouřených vodách moře nebo v laguně sladké vody, kterou napájí prameny stékající z blízkého horského pohoří Ávila.

Místní jsou většinou afrického původu. V posledních letech se k nim ale přidali i „uprchlíci“ z Caracasu, jde o Venezuelany, kteří trpěli hladem, nedostatkem pitné vody a pocitem ohrožení, ať už ze strany zločinců, či ozbrojených složek státu.

I proto utekli na venkov. Našli si zde přitom některé z mnoha opuštěných, rozbořených stavení a začali žít – říká se jim „invasores“ neboli ti, kteří si prostě zabrali určitý dům, určitý pozemek.

Na pláži potkávám rybáře jménem Pablo Escobar. Hned mi se smíchem vysvětlí, že není nijak krevně poután ke kolumbijskému drogovému bossovi stejného jména

„Lidé si ze mě dělají srandu, že mě Trump nechá zabít,“ říká tento statný muž, který na pláži poblíž své chatky z bambusu a palmového listí porcuje dnes ulovenou rybu.

Na širé moře vyjíždí lovit ryby každé ráno. „Občas mi probleskne hlavou, že by si mě mohl nějaký ten dron najít. Nejsem ale žádný pašerák ani drog, ani paliva, ani kakaa, tak si mě snad nespletou.“

Pablo je stoupencem revoluce. Tvrdí, že Venezuela případný útok Američanů odrazí. Neboli jeho slovy: Raketový úder vydrží a případný boj armád revolucionáři „protáhnou“ tak, že se americké jednotky raději stáhnou.

„Přijedou po nás střílet, my to ale využijeme ke střelbě na ně,“ říká Pablo vzdorovitě.

Kvituje, že Maduro nechal všude po zemi rozmístit stíhací letouny a další vojenskou techniku tak, aby ji Američané nemohli rozprášit jedním masivním úderem.

Cestou po La Costa ale není znát žádná vojenská aktivita, žádné přesuny vojáků či techniky tu nesleduji.

Pouze na začátku výpravy při sjezdu z pohoří Ávila cestou, která spojuje Caracas s městem Macuto ve státě La Guaira, potkáváme brigádu revolucionářů. Přijeli tuto cestu zahradit neboli vybudovat zde jakousi barikádu, a ztížit tak potenciální pozemní invazi amerických vojáků.

Na korbě nákladního vozu vidím kusy cihel, cementu a hlíny.

Pobřeží jinak žije svým tradičně ospalým rytmem. Místní posedávají ve stínu svých příbytků, popíjejí nebo hrají domino. Jejich pláže přitom okupují „caraqueños“, obyvatelé Caracasu.

Vzdálenější vísky, jako je například Sabana, působí zcela opuštěně. Je to sem už přece jen daleko a ani movitější obyvatelé hlavního města se sem nevydávají. Šetří nedostatkovým benzinem a po pobřeží daleko blíže Caracasu je pláží nepočítaně. O uplynulém víkendu byly plné lidí.

„Život se tady už léta nemění. Denně musíme na moři lovit ryby, abychom vůbec přežili,“ říká mi rybář v Sabaně. Představuje se jako Francisco a v nastalém soumraku působí zcela vyčerpaně. Dnes na moři strávil přes 12 hodin.

Potenciální americký útok ho nijak nevzrušuje. „To je problém Madura. Nás se to netýká,“ řekne lakonicky.

Když namítnu, že by rakety mohly třeba zasáhnout i civilisty nebo že by případná pozemní invaze mohla zemi uvrhnout do násilí a chaosu, jak se obávají někteří akademici v Caracasu, jen pokrčí rameny. „Nemyslím si, že by Američané bombardovali vesnice, jako je Sabana. Co by tady hledali? Tady žijí jen chudí, prostí lidé,“ praví.

Jeho kolega, který z lodě právě tahá velkou rybu známou jako Jurel del Caribe, ale přece jen vyjádří určité znepokojení. „Jen aby gringos neodpálili naši loď při rybolovu,“ namítne s odkazem na americké údery proti člunům údajných překupníků s drogami.

Vrhnu tázavý pohled na Francisca. „Na břehu kvůli tomu nezůstaneme. Pošli bychom hlady.“

Experti přitom mají za to, že si Američané vytipovali jiné cíle, odsud velmi vzdálené. Nejčastěji se skloňuje takzvaná pevnost Tiuna přímo v srdci Caracasu, kde mají mít své tajné skrýše a bunkry ti nejmocnější včetně Madura.

V tomto rozsáhlém komplexu se přitom nacházejí nejen vojenské kasárny a vojenská akademie, ale rovněž i sídliště s civilisty. Tato výstavba se tu s vojenskými objekty údajně prolíná tak, aby si nepřítel raketový úder raději rozmyslel z obav z možných civilních ztrát.

„Maduro a jeho lidé tu jsou hlídaní hned několika různými komandy v jakémsi prstenci. A přímo u sebe má Maduro kubánské zpravodajce, ochranku i elitní komanda,“ říká mi bezpečnostní analytik, který kvůli citlivosti situace raději nechtěl zveřejnit své jméno.

Ostatně vláda dává v posledních týdnech jasně najevo, že jakékoliv veřejné diskuze ohledně americké invaze jsou považovány za vlastizradu. Přesto ulice žije „zaručenými“ zprávami o úderu. Má přijít brzy.

„Každý Venezuelan ti dnes řekne, kdy a jak Američané přijdou. Stal se z toho takový národní sport. Je ale pravda, že členové mojí rodiny, přátelé a já sama se hned po probuzení díváme do mobilních telefonů s nadějí, že už (Američané) jsou tady,“ říká mi v caracaském sousedství La Florida žena ve středních letech, která se představuje jako Joanna.

Prý má doma připravenou i americkou vlajku, kterou chce po „osvobození“ vystavit na svém balkoně.