Recenze: V Národním hrají Frankensteina. Kromě monstra v něm trpí planeta

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přízemní kouř obepíná kamenný dům a postupně se rozlévá mezi pobořené náhrobky. Až tradiční hororový výjev dotváří nízký zohýbaný plot a útlé siluety křivých stromů v pozadí. Herečka Tereza Jarčevská pomalu kráčí s kamerou v ruce k otevřenému hrobu, vedle něhož stojí lucerna a zapíchnutá lopata. Záběr, přenášený na projekční plátno, sjede k okraji rovu a odhalí jeho děsivý obsah – temné svědomí doktora Frankensteina.

Nová adaptace gotického románu Frankenstein z pera Mary Shelley, kterou minulý týden uvedlo pražské Národní divadlo, nabízí spoustu atraktivních obrazů, z nichž až mrazí. Zároveň ale odmítá povrchní čtení klasického příběhu o šíleném vědci, který ve své laboratoři tajně oživil vraždícího netvora.

K více než dvě stě let starému textu se režisérka Petra Tejnorová s dramaturgyní Ninou Jacques vrátily, aby připomněly jeho intelektuální hloubku. V inscenaci uváděné na scéně Stavovského divadla zkoumají kořeny mnoha současných krizí, zejména té klimatické. Prostřednictvím příběhu o „moderním Prométheovi“, jak zní podtitul knihy, se ptají po vztahu člověka k přírodě i technice a obecně hranicích mezi nimi.

„Frankensteina jsem upřímně považovala za brak. Ale když jsem se do toho ponořila, úplně se mi otevřel nový vesmír,“ odpověděla režisérka na otázku, co ji k adaptaci přivedlo. Poněkud překvapivý objev u stěžejního díla britského romantismu a tradiční položky maturitní četby.

Přesto se výroku nelze úplně divit. Poměrně rozsáhlý příběh, odehrávající se na různých místech Evropy a řešící převážně etické otázky, se v posledním století kvůli všemožným adaptacím smrskl do několika snadno zapamatovatelných obrazů, dohledatelných všude od Netflixu po obaly od čokolád.

Divadelníci, k nimž patří spoluautor úpravy Adam Dragun, chtěli tento popkulturní nános setřít a vrátit se ke kořenům. V předloze příliš neškrtali, spíš ji zhustili. Respektují strukturu románu, včetně dělení do kapitol i rámcové epistolární formy.

Zachovávají mnoho motivů z knihy, včetně blesku jako fascinujícího zdroje přírodní energie, díky němuž monstrum ožívá. Po vzoru předlohy se také tvůrci drží určité nedořečenosti: Akt stvoření se neodehrává v hypervědecké laboratoři, je zobrazen alegoricky, téměř jako mimoděčné odhalení – otevření Pandořiny skříňky.

Divák může nabýt dojmu, že autoři nepřinášejí žádnou novou interpretaci a „jen“ příběh převypravují. Díky jemným významovým posunům však vzniká překvapivě současné, vrstevnaté čtení. Nejpodstatnější změnu představuje upozadění hlavního mužského protagonisty, tvůrce netvora Viktora Frankensteina ztvárněného herečkou Terezou Hof, a jeho nitra.

Kniha nabídla tři perspektivy: Frankensteina, kapitána Waltona a netvora. Většinu děje však čtenář sledoval očima toho prvního, mladého vědce představujícího typ rozervaného romantického hrdiny. Jeho opakované mentální kolapsy a týdny trvající horečky byly pro román příznačné. Dramatizace však tento rozměr téměř zcela potlačuje. Emoční prožívání není výsadou vědce, nýbrž jeho výtvoru. Tím, kdo v divadelním pojetí trpí, cítí a artikuluje svůj vnitřní svět, je monstrum. Tento posun představuje klíč.

Téměř dvouhodinová inscenace má poklidné, místy mírně gradující tempo. Režisérka Tejnorová kombinuje hrané scény s prvky live cinema, tedy videoprojekcemi v reálném čase, i přímými citacemi textu. Místy vytváří úchvatné jevištní obrazy. K nejpůsobivějším patří netvorovo závěrečné stíhání oběti, v němž je využita točna, a mohutné projekční plátno, na němž sledujeme ubíhající zlatavá mračna.

Při dlouhých vyprávěných pasážích se v sále rozsvítí a herci oslovují přímo publikum. Při jednom takovém momentu, zhruba v polovině představení, poprvé promluví monstrum v brilantní interpretaci Petra Vančury. Ten po většinu večera sleduje dění z hlediště mezi diváky a na jeviště vstupuje až ve chvíli, kdy má přednést několikaminutový monolog.

Ležérně oblečený, bez líčení a notorických šroubů v hlavě, Vančura s civilním hereckým projevem ztvárňuje netvora nikoli coby nadpřirozenou, krvelačnou entitu, ale jako lehce podivínského outsidera, který toužil po uznání a přijetí. Protože se mu jich kvůli jeho zjevu nedostalo, začal se mstít. Jeho obžaloba směřuje jak přímo k mladému vědci, přihlížejícímu z rohu jeviště, tak k divákům.

V jedné z nejsilnějších scén monstrum předvádí, jak se učilo mluvit. S úmyslně přehnanou mimikou a gesty Vančura rekonstruuje proces osvojování základních slov. Lidský hlas je i motivem hudebního doprovodu, avšak díky modulaci se z něj stává nesrozumitelná skrumáž zvuků, která splývá s ptačím cvrlikáním. Hudba Jana Buriana představuje současnou polohu avantgardní elektronické scény. Současným jazykem promlouvají i videa Marka Bartoše a Dominika Žižky.

Podobně jako hlas je na fragmenty systematicky rozkládáno tělo: Frankenstein si například přímo před kamerou trhá zub, detailní záběr do úst plynule přechází v průhled lidskou trávicí soustavou. Tvůrci jako by naznačovali, že lidskost nevyplývá pouze ze samotné tělesné schránky, ale také třeba empatie a schopnosti přijmout odpovědnost. A co je nejvýmluvnější: Tyto myšlenky artikuluje právě postava, kterou okolí odmítá považovat za člověka.

Frankensteina ve Stavovském divadle rámují dvě přírodní události spjaté se vznikem románu. První je výbuch indonéské sopky Tambora v roce 1815, který způsobil celosvětové ochlazení a vedl k „roku bez léta“. Následně se autorka románu s manželem Percym Shelleym vydali do Ženevy na panství lorda Byrona, kde se následně slavně vsadili, kdo sepíše nejlepší hororový příběh.

Druhou událostí je návštěva ledovce Mer de Glace, jehož majestátnost podle dochovaných svědectví spoluurčila imaginaci Mary Shelley a inspirovala ji, aby některé scény zasadila do severských krajin. Jeho rozměrný model dominuje scénografii Antonína Šilara. Tento přírodní úkaz od té doby ztratil zhruba třetinu objemu.

Na první pohled se může zdát, že ekologické téma tvůrci do příběhu vnášejí násilně. Jenže podobně jako Frankensteinovo monstrum můžeme také klimatickou krizi vnímat jako něco, co se vymklo kontrole, co bylo kdysi odsunuto na okraj, aby se to nyní o to intenzivněji vrátilo.

Vizuálně působivá a dramaturgicky promyšlená inscenace směřuje právě k přijetí odpovědnosti. K pochopení, že naše činy – ve vědě, technologii i kultuře – nelze oddělit od světa, který utvářejí. V tomto ohledu Frankenstein na první scénu přináší významný současný proud myšlení zvaný posthumanismus, jenž odmítá chápat člověka jako nezodpovědného pána nad přírodou. Divák odchází s vědomím, že pokud má o nějaké nadvládě nad přírodou vůbec uvažovat, pak pouze s vědomím, co všechno z ní vyplývá.