Ústecké divadlo má nové vedení. Chce se stát nejodvážnější scénou v zemi

Jestli se po desítky let stabilní systém vyčerpal a jakou demokracii vlastně chceme bránit, se ptají také umělci. Zda nenastal konec starých časů, je pak otázka vetknutá přímo do názvu právě zahájené sezony Činoherního studia v Ústí nad Labem. Nové vedení této divadelní scény si v inscenaci nazvané Oidipus Utopia, která měla premiéru minulý týden, bere na pomoc Sofokla, detektiva Columba a francouzské postmoderní filozofy Gillese Deleuze s Félixem Guattarim.

Autorem a režisérem „mrazivé crazytragédie“ je Michal Hába. Osmatřicetiletý tvůrce spolupracoval s mnoha kamennými divadly, nejvíce na sebe ale upozornil prostřednictvím nezávislého souboru Lachende Bestien. Za formálně experimentální, a zejména otevřeně levicově politickou tvorbu si vysloužil nálepku enfant terrible.

Do ústeckého Činoheráku s ním nyní nastoupily i další „smějící se bestie“. Vedle dramaturgyně Veroniky Linky to jsou herci Mark Kristián Hochman a Ondřej Jiráček či herečka Simona Hába Zmrzlá. Spolu s novým ředitelem Michalem Somošem chtějí v severočeském městě vybudovat scénu, která bude ostře vstupovat do aktuálních společenských debat, tematizovat lokální i globální problémy a rozvíjet progresivní dětskou dramaturgii.

V plánu jsou také koprodukce se saskými scénami, což demonstruje už Oidipus Utopia, vytvořená ve spolupráci se Saskou Kamenicí. Evropské hlavní město kultury roku 2025, ležící jen necelou hodinu jízdy od českých hranic, má pozoruhodnou moderní historii. V dobách Německé demokratické republiky neslo jméno Karl-Marx-Stadt a dodnes jej v centru „hlídá“ obří bronzová hlava snad nejvlivnějšího z německých filozofů. Kde jinde než právě tady mluvit o utopiích?

Novinka začíná netypicky – děkovačkou. Nejen hra, i dějiny dospěly ke svému konci a není třeba se jimi dál zabývat. „Díky, že můžem,“ zazní ironicky z jeviště v narážce na slogan z výročí 17. listopadu. Proč se vracet k příběhům, které znovu a znovu rozplétají věčné předivo dobra a zla, když jsme údajně dosáhli nejlepšího z možných světů? Chyba lávky. Stejně jako příběhy nemají jednu konečnou interpretaci, neskončily ani dějiny – a tak se můžeme znovu pustit do pátrání. V našem případě toho, kdo zabil thébského krále Láia.

Mark Kristián Hochman v hlavní roli jeho syna Oidipa odkládá kopí a přilbici, obléká béžový baloňák, vytahuje doutník a jako slavný televizní detektiv Columbo se vydává po stopě, tentokrát své vlastní. Třicetiletý nový člen ústeckého souboru na sebe ihned strhává pozornost. Komediální polohu čulibrka, kterou v projektech Michala Háby dlouhodobě rozvíjí a díky níž loni získal Cenu divadelní kritiky za výkon v inscenaci Vojcek – Jednorozměrný člověk, zvládá s úderností i lehkostí. Je však dobře, že prostor dostávají i ostatní, zejména herečky.

Oidipus se vzbouří proti svému osudu a na chvíli se poddá bezstarostné euforii, podobné té, jakou na přelomu milénia procházela západní společnost. Pak ale protagonista s prázdným pohledem usedá na prázdný trůn, evokující slavný obraz Jana Matejka. Slovo si berou dosud upozaděné ženy – Iokasté ztvárněná Radkou Fidlerovou a dcera Antigona v podání Marie Machové. Závěrečný veršovaný part starší herečky, podaný s atraktivní klidnou teatrálností, patří k nejsilnějším momentům večera.

Oidipus Utopia vychází z klasického mýtu o thébském králi, který nevědomky zabil svého otce Láia a oženil se s vlastní matkou Iokasté. Do dramatické podoby příběh převedl Sofoklés, povinnou maturitní četbu však návštěvníci dopředu oprašovat nemusejí. Tvůrci hned na začátku představí postavy, shrnou část děje, dokonce explicitně pojmenují význam jednotlivých metafor. Diváky nepovažují za hlupáky, zjevně ale nechtějí vyprávět příběh a nechat publikum unést emocemi postav. Jde jim o to, aby lidé při sledování jevištního dění přemýšleli.

Hába s Veronikou Linkou do antické látky vplétají nejen nejslavnější oidipovský „remaster“ Hamleta, ale také spis Anti-Oedipus z roku 1972. Gilles Deleuze a Félix Guattari v něm zkoušeli nahlédnout společnost prizmatem psychoanalýzy. Například se ptali, jakou roli v mechanismech kapitalistické produkce hraje touha a co se stane, když ji přestaneme potlačovat a vezmeme ji jako tvořivou sílu.

Soubor Lachende Bestien vychází z tradice dialektického divadla německého dramatika a režiséra Bertolta Brechta. Tvůrčí tým vždy spojoval intelektuálně náročná témata s široce přístupnou komediální formou, stavěl na slovních hříčkách, doslovně vykládaných metaforách i absurdních nápadech, což všechno používá také nyní.

K divácké přístupnosti napomáhá výprava Adriany Černé odkazující k internetové estetice zvané vaporwave a zejména diskotékové hity skladatele Jindřicha Čížka, jimiž je novinka prošpikována a jejichž záměrně banální texty se okamžitě vryjí do paměti. Dění na jevišti nelze upřít režijní hravost, intelektuální podnětnost ani smysl pro moment překvapení – jenže je toho zkrátka příliš.

Zhruba stominutová inscenace vedle ztráty utopického myšlení tematizuje i samu divadelnost. Ta je pro angažované pojetí klíčová, neustálé komentování postav zvenku ale působí v mnoha momentech až matoucím dojmem. Linie propojující Shakespearova Hamleta se Sofoklovým Oidipem sice rozšiřuje významové pole, ale divák někdy může mít pocit, že je toho na scéně o myšlenku víc, než se dá v jednom večeru pojmout. Klíčovou se tak stává otázka, koho může Oidipus Utopia oslovit.

Michal Hába se dlouhodobě opírá o myšlenky levicových filozofů. Na jeviště už pozval frankfurtskou školu, Jean-Paul Sartra, Václava Havla a nyní i dvojici, jejíž knihy čtou většinou právě filozofové. Novinka tak nejvíce potěší ty, kteří mají k těmto tématům blízko, ostatní se navzdory brechtovskému neustálému vysvětlení mohou cítit upozaděni. Přitom by stačilo málo: ubrat plyn, proškrtat text, vypustit některé koncepty.

Hába už mnohokrát dokázal, že umí tvořit široce přístupné, a přitom nebanální inscenace jako ústeckou Školu žen se skvělým Janem Plouharem v hlavní roli či Sen čarovné noci v ostravském Divadle Petra Bezruče. Stejně tak má spolu s dalšími členy nového vedení potenciál proměnit Činoherní studio v nejodvážnější společensky-kritické a intelektuálně ambiciózní divadlo v republice.

Na březen příštího roku chystá antifašistickou alegorii Válka s mloky od Karla Čapka. Držme mu palce, ať to tentokrát nepřepálí. Časy, kdy se slizcí obojživelníci v jiných barvách znovu derou na pevninu, volají právě po tvůrcích Hábova ražení.