Recenze: Hra na staré dobré časy. Nový šéf Divadla v Dlouhé nezačal nejlépe

Inscenace nazvaná Zlaté město měla v Dlouhé premiéru uplynulou sobotu. Odehrává se v Burajově představě blízké budoucnosti roku 2039, která se opírá mimo jiné o také česky vydaný román Georgiho Gospodinova Časokryt. Lidé toužící „po normálním světě“ se vracejí do kulis Vídně 30. let minulého století a hrají si na „zlatý věk“, v němž byl svět ještě v pořádku. Dozvíme se z promítaných titulků a programu.

Do tohoto vyspekulovaného světa režisér přivádí hrdinky Horváthových her: Mariannu z Povídek z Vídeňského lesa a Alžbětu z Víra, naděje, láska. Mezi mladými ženami, které touží po lásce a svobodě být samy sebou, přitom vidí jakési tajemné duchovní pouto. Ve scénách vytržených z původních textů je obklopuje galerie nostalgicky groteskních figur – malí živnostníci, policisté nebo zaměstnanci anatomického ústavu.

Červené domy na jevišti vypadají trochu jako retro kulisa mechanického divadýlka. Kolovrátková hudba Jakuba Kudláče a trhané, repetitivní pohyby postav na začátku představení připomínají loutky, jež oživil neznámý hybatel.

Pohybovou stylizaci herci postupně opouštějí a v městském zákoutí se probouzí každodenní sousedský život. Marianna, dcera majitele krámku s hračkami, aranžuje do výlohy kostlivce. Její otec Kouzelník vztekle pokřikuje z okna a hledá podvazky. Nadržená stárnoucí trafikantka Valerie se hádá o peníze se svým zajíčkem Alfrédem. Řezník Havlitchek se cpe buřtem a jeho pomocník Oskar se dvoří Marianně, kterou zná od dětství a chce si ji vzít.

Naivní Marianna však potkává životem protřelého hochštaplera Alfréda. Jejich fatální pohled z očí do očí přibližuje filmový detail na plátně, jež vyjíždí z horního portálu jeviště. Ödön von Horváth často psal do scénických poznámek „ticho“, jako by chtěl ukázat na ten okamžik, v němž se osudy postav nezvratně naplňují. Buraj jej zdůrazňuje na záběru kamery, snímající a promítající dění v reálném čase. Na scéně jsou dvě a protagonisty doprovázejí také do zákulisí, kde se občas hraje v interiérech.

Maloměstská společnost se znovu schází na břehu Dunaje a slaví zásnuby Marianny s Oskarem. Je tu ovšem i Alfréd. Zamilovaná dívka skandálně opouští snoubence a vídeňská idylka potemní.

Už předtím ale do povrchní, občas lechtivě erotické konverzace prosakují všelijaké varovné, usvědčující podtexty. Groteskní přízraky, temné odkazy na válku a pudové stránky lidské povahy, s nimiž ve svých „lidových hrách“ tak brilantně pracoval autor.

Kdyby šlo pouze o inscenaci Povídek z Vídeňského lesa, působilo by dění na jevišti vlastně docela slibně. Co ale vůbec nedává smysl, je Burajem vymyšlený rámec blízké budoucnosti a drobné odkazy na údajnou přítomnost roku 2039, o jejímž charakteru se bohužel až do konce nedozvíme zhola nic.

Na domech netečně visí plakáty s nápisem Déjà vu 99,8, občas padne zmínka, že se někdo za trest bude muset vrátit do reality. Proč z ní všichni utíkají do iluze minulého století jako do Disneylandu, není zřejmé. A hlavně – Horváthovy hry jsou samy o sobě stále silným vzkazem k současnosti, jejich spojení a zasazení do blízké budoucnosti k němu nic nepřidávají. Naopak.

Středoevropan Horváth žil v letech 1901 až 1938, tedy mezi světovými válkami. V necelých dvou desetiletích, kdy napsal svých 17 her, pozoroval traumatické následky první světové války, frustraci a bídu hospodářské krize i nástup nacistické ideologie opírající se o nejnižší lidské pudy – potlačenou agresivitu, vykořeněnost a sexuální komplexy. Byl svědkem kolabující demokracie.

Zkušenost s lidmi i dějinami lapidárně, s černým humorem vtělil do příběhů svých „lidových her“, nejednou inspirovaných soudničkami a černou kronikou. Pod lehkou, zábavnou formou, brilantními dialogy, vídeňskými valčíky a dobovými popěvky objevoval fatální tragédie „obyčejných“ lidí, jedinců narážejících na asociální podstatu společnosti. Ukazoval vrozenou krutost lidské povahy, sobectví maskované sentimentem a lží. Známá Horváthova věta, že „nic nevyvolává tak silně pocit nekonečnosti jako hloupost“, je stále aktuální. Ostatně i v současnosti nacházíme analogie s dobou, v níž se schylovalo ke druhé světové válce.

Ivan Buraj tuto sezonu nastoupil jako umělecký šéf Divadla v Dlouhé poté, co deset let soustředěně a úspěšně formoval tvář brněnského HaDivadla. K současnosti se vyjadřoval interpretacemi klasických her – oceněn byl například za režii Maloměšťáků od Maxima Gorkého a Strýčka Váni Antona Pavloviče Čechova. Ve svých autorských projektech Naši nebo Vnímání reflektoval ostře a nečekaně atmosféru i myšlení dnešní společnosti, především sebevražednou inklinaci ve vztahu k životnímu prostředí.

Nejkomplexněji Buraj ukázal současné „duchovní klima“ v inscenaci Humanismus 2022, na jejímž textu spolupracoval s filmovým režisérem a scenáristou Bohdanem Karáskem. I v ní šlo vlastně o banalitu, na jejímž pozadí se naplňují dějiny a lidské příběhy. Bývalí spolužáci z divadelní školy tráví dovolenou v Benátkách a probírají v pronajatém bytě osobní život, profesi i vztahy v kontextu covidu, války na Ukrajině či evropské historie a kultury. Burajova fascinující, hyperrealistická režie přitom pracovala s nevyslovenými motivy a střihem podobně jako Ödön von Horváth s pauzami „ticha“.

Ve Zlatém městě režisér ve svých úvahách, odkazech na filozofické myšlení o současnosti a tajemných propojeních viditelného se skrytým, které vždy patřily k silným stránkám jeho divadelních prací, viditelně zabloudil.

Zkouší různé postupy: choreografickou stylizaci, live cinema a realistický detail, vypjatou groteskní expresi, zcizení. Když narazí na jejich limity, jednoduše je opustí. Inscenace se tak rozpadá na jednotlivé scény – ty silnější korespondují s jazykem Horváthových textů, jiné jdou proti autorovi a předlohu devastují.

Ve výjevech z oplzlého kabaretu, kde nebohá Marianna účinkuje, aby si obstarala živobytí, úplně zaniká lidský rozměr i tragika situace. V samotném závěru duchovní rozměr Alžbětina tichého umírání přehluší nekonečné chrchlání a pořvávání strážníků, kteří sebevražedkyni vytáhli z řeky.

Vytržení Mariannina a Alžbětina příběhu z kontextu obou her a střídání divadelních prostředků se přirozeně propisuji do hereckých výkonů, přebíhajících mezi žánry, brilantní zkratkou a přeexponovanou ilustrací. Obdivuhodně konzistentní výjimkou je postava Alžběty v podání Veroniky Lazorčákové. Navzdory všemu dokáže do hlediště předat hrůzu svého osudu a ironii, s níž se v něm zvráceně naplňuje křesťanské motto víra, naděje, láska.