V Krkonoších dokázali pěstovat i pšenici. Pak je vysídlili a nikdo to neuměl

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nejvýchodnější části Krkonoš tvoří Rýchorská rozsocha. Na jejích svazích a stráních se nacházely obce a osady Sklenářovice, Suchý důl, Rýchory, Vízov, Horní a Dolní Albeřice a další. Byly součástí sudet, což zasadilo kraji těžko zacelitelnou ránu.

„Zatímco třeba vinice a ovocné sady na jižní Moravě nebo na Žatecku byly znovu osídlené hned v létě 1945, o příkré svahy pastvin vysoko v horách, kam se dalo dostat téměř jen pěšky a civilizace je odtud daleko, stál málokdo. I proto zůstaly některé vesnice ve východních Krkonoších nedosídlené, nebo dokonce úplně zanikly,“ popisuje historička Tamara Nováková.

Ta se zaměřuje na dějiny východních Krkonoš, napsala několik odborných studií o vysídlování a osídlování Rýchorské rozsochy. Hory má sama prochozené křížem krážem.

Kdo vlastně žil ve vsích východních Krkonoš před druhou světovou válkou?

Byly to malé obce v čele se starostou, drtivá většina obyvatel byla německy mluvící. V Albeřicích sídlila celnice a finanční stráž, takže tam bylo Čechů víc - tyto dvě instituce zaměstnávaly výhradně Čechy, často bývalé legionáře. Většina lidí se zde živila na polích, často měli menší pozemky do jednoho hektaru, až na pár výjimek. Chovali dobytek, většinou krávy a kozy.

Je to poměrně vysoko, přesto měli políčka?

Ano. Stabilní katastr z první poloviny devatenáctého století odlišuje lesy, pole, pastviny a zahrady, takže docela přesně víme, jak to tam vypadalo. Z našeho dnešního pohledu na zemědělství to bylo výrazně rozsáhlé hospodaření, ale pro horaly to byl prostě tradiční způsob, uživilo je to. Neměli toho mnohdy moc na prodej – a tak pokud to bylo nutné, pracovali v papírnách, sklárnách, textilkách v úpském údolí a samozřejmě také v černouhelných dolech v Žacléři. Za prací chodil většinou muž nebo dospělé děti a žena tvrdě dřela v hospodářství. V každé vsi pak byl typicky švec, tesař, kovář a samozřejmě i hospoda a škola.

Co pěstovali v sedmi stech metrech nad mořem?

Nešlo jen o výšku, která sahala až tisíc metrů nad moře, ale i o sklon svahu. Vím, že ve Svobodě nad Úpou mají dnes jedni hospodáři skleník na jižním svahu a pěstují kiwi. Tehdy to tak samozřejmě nebylo, přesto: Sklenářovice se rozkládají na jižním svahu a polozaniklý Suchý Důl měl také jednu polovinu svého území orientovanou jižně. To hrálo zásadní roli, mohli pěstovat nejen v Krkonoších běžné žito, ale pokoušeli se i o letní pšenici, která byla v horách považovaná za hodobožovou plodinu. Byli tam na svou dobu bohatší sedláci, dařilo se jejich úrodě. Sklenářovice i Suchý Důl byly tehdy mnohem méně zalesněné. Rýchory, vyjma Dvorského lesa, také.

Jak s jejich životy zamával Mnichov?

Změny začaly mnohem dříve. V roce 1918 se obyvatelé rýchorského pohraničí ocitli na území Československé republiky, takže byli v dané lokalitě sice početní většinou, ale politicky byli vnímáni jako menšina. Během dvacátých let se to sice ustálilo, ale po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 se situace změnila.

My dnes tohle území vnímáme jako pohraničí s Polskem, ale tehdy sousedilo s Německou říší. Byla to sice hranice státní, ale nebyla jazyková, na obou stranách se mluvilo německy. Běžně se tady četly německé noviny, poslouchal se německý rozhlas, ostatně československý rozhlas v horách ani nechytli, a kdyby chytli, tak by obsahu nerozuměli, vysílalo se česky.

To samozřejmě souviselo i s radikalizací českých Němců. Kdyby došlo k válečnému konfliktu, ocitli by se obyvatelé z rýchorských vesnic v palebné linii. Nešlo jen o politický nebo ideový postoj, šlo o život. V mnichovském archivu jsem narazila na vzpomínku Pauly Kneifel, obyvatelky Suchého Dolu, která popisuje stavbu československého opevnění. Už od roku 1936 měli obyvatelé rozkopaná svoje malá políčka, po obci chodili dělníci a natahovali ostnaté dráty, které tvořily součást protipěchotních překážek.

Jak to Paula Kneifel vnímala?

Bylo jí tehdy deset až dvanáct, takže si všímala i toho, že od dělníků dostávali sladkosti a její rodina měla díky nim odbyt pro svoje zemědělské přebytky. Na jednu stranu tu byl strach z konfliktu a ideový nesouhlas, na druhou stranu pragmatický přístup, protože rodiny, které měly hluboko do kapsy, si najednou mohly přivydělat.

Co se stalo po Mnichově?

Někteří obyvatelé utekli během mobilizace. Neuměli si představit bojovat za Československo. Narukovala menšina z nich. Mnoho rodin poslalo svoje děti na konci léta 1938 do Říše na letní tábor, který se protáhl na několik měsíců. Byla to taková předběžná evakuace dětí v době, kdy rétorika německé propagandy pracovala s tím, že válka skutečně bude. Děti se vrátily až po Mnichovu, kdy už vlastně bezprostřední válka nehrozila a bylo jasné, že se nebude střílet u jejich chalup.

Museli muži, kteří se hlásili k německé národnosti, narukovat do wehrmachtu?

Ano. A protože byli říšskými Němci často vnímání jako Němci druhé kategorie, byli posíláni na východní frontu. To vedlo k deziluzi, venkovští kluci sloužili jako kanónenfutři (potrava pro děla, pozn. red.), jejich úmrtnost byla vysoká. Ve vesnicích zůstali ženy, děti a staří lidé. Na jednu stranu byly ženy zvyklé dělat namáhavou práci, čistily pole od kamenů, hnojily stráně, dojily krávy a kozy, na druhou stranu to znamenalo, že v rodině chyběl dospělý muž, ať už to byl manžel, či syn.

Jednomu vojenskému historikovi se podařilo koupit na eBay zápisky s fotoalbem jednoho vojáka - důstojníka wehrmachtu Mogschara z toho období. Jeho křestní jméno neznáme. Nebylo to určeno k publikaci, takže v zápiscích chybí jakákoli propaganda. Mogschar detailně popisuje, co by se stalo, kdyby nedošlo k podepsání Mnichovské dohody a situace by vyústila k válečnému střetu mimo jiné i na Rýchorách.

Jak by takový střet dopadl?

Wehrmacht znal částečnou polohu československých bunkrů a dalšího opevnění, ale některé úseky pro něj byly velkým překvapením. Po Mnichovu to Mogschar s důstojníky objížděl na motorkách. Líčí, že by dobrých osmdesát procent vojáků na téhle frontě muselo padnout, útok díky opevnění by neměli šanci přežít. Do ideologizace té doby to vnáší reálný pohled.

Dochovaly se podobné záznamy k válce samotné?

Zatímco k osmatřicátému roku máme v kronikách hodně informací, k období během války jich je mnohem méně. Kroniky se věnují počasí, úrodě, odvodům do wehrmachtu a zkrátka každodennosti. Od pamětníka pana Brauna od Rýchorského kříže víme, že si za války z protipěchotních překážek, takzvaných prasečích ocásků, dostavěli chalupu.

Jak vypadaly prasečí ocásky?

Byl to betonový kvádr asi čtyřicet na padesát centimetrů, do kterého byl uprostřed zabodnutý na palec tlustý drát, který byl stočený do kudrlinky jako prasečí ocásek.

To stejné je na protipěchotním bunkru pod Rýchorským pralesem asi dva metry nad zemí, že?

Ano, může být. Prasečí ocásky se používaly i jako nosič pro ostnatý drát nebo úchyt na bunkrech. Běžně ale byly ty betonové nosiče prasečích ocásků zakopané v zemi a drát čněl ven. Otec pana Brauna se ptal po Mnichovu, pravděpodobně za války, starosty: „Co s tím, komu to teď patří?“ A starosta říká: „Dělej si s tím, co chceš!“

Takže pan Braun a jeho synové šli, vykopali prasečí ocásky za chalupou, rozpůlili je, drát vyndali a z materiálu si dostavěli chalupu. Kolem domu, kam jezdí dodnes potomci Braunů na chalupu z Německa, se ještě pár těch ocásků válí. Některé jsme dostali darem do Krkonošského muzea. Vízov nad Žacléřem měl hospodu a tam jsou dodnes z prasečích ocásků udělané mříže v oknech.

Jaký plán měla exilová vláda s územím Rýchor po konci války?

To je otázka na knihu. V kostce: exilová vláda dostala souhlas Spojenců, že se z Československa stane národní stát a může vysídlit německé obyvatelstvo. Počet obyvatel v roce 1930 byl stejný jako je dnes, zhruba deset milionů – takže si můžete představit, že kdyby byla vysídlena třetina obyvatel, je to, jako kdyby bylo dnes odsunuto třicet procent všech lidí z Česka. Možná o něco méně, protože část z toho počtu tří milionů padla ve válce.

Na principu kolektivní viny bylo rozhodnuto, že každý, kdo se při sčítání obyvatelstva v roce 1930 přihlásil k německé národnosti, musí odejít. Než se exilová vláda vrátila do Prahy, neexistoval právní rámec pro vysídlování, přesto bylo na základě předběžných dohod během května a června 1945 odsunuto asi pět až deset procent obyvatel trutnovského mikroregionu. To je poměrně nízké číslo, v okresu Vrchlabí to bylo naopak asi osmdesát procent. Nebyl to akt naštvané lůzy, dělo se to s vědomím československé vlády, napříč politickým spektrem.

Kdo byli první lidé, kteří byli vysídleni?

V první fázi vysídlování, ke kterému došlo ještě před definitivním souhlasem spojenců na Postupimské konferenci, se v transportech ocitli lidé bezprostředně spojení s NSDAP nebo ti, o jejichž majetek měl někdo zájem. V Albeřicích to byli například učitelé. Starostové a funkcionáři NSDAP byli často zatčeni a skončili před retribučním soudem. Paradoxně pak v Československu mnohdy zůstali, protože byli odsouzeni třeba na deset let, a když jim trest skončil, už je nikdo nevysídlil. Zatímco během mezinárodně schváleného vysídlování v roce 1946 muselo z většiny obcí Trutnovska odejít těch zbylých víc než devadesát procent německých obyvatel.

Na schránkách ve Sklenářovicích, které odsun připomínají, jsou data z července a srpna 1946.

To je právě ono – ze Sklenářovic byli lidé ve většině vystěhováni až během mezinárodně schváleného vysídlování o rok později. To začalo zhruba v lednu a únoru 1946. Z okresu Trutnov bylo vypraveno pětadvacet běžných transportů a několik takzvaných antifašistických transportů. Ty končily všechny ve východní zóně, běžné transporty jak ve východní, tak v západní zóně Německa. Sběrný tábor se nacházel v Mladých Bukách, na vysídlení ale lidé čekali mnohdy i doma, rozkaz k opuštění dostali obvykle až těsně před termínem, kdy měli odejít. Došlo ale k něčemu, co pak zásadně ovlivnilo další vývoj ve Sklenářovicích.

Z nádraží Kalná Voda byly vypraveny dva nebo tři transporty s lidmi ze Sklenářovic, a to v době před žněmi roku 1946. Během července bylo vysídleno asi třináct lidí ze Sklenářovic. Většina obce, asi sto dvacet lidí, pak společně patnáctého srpna. Takže obec vykročila do dalšího vývoje pošramocená tím, že nebylo sklizené obilí. Úroda byla zničena. U průmyslu to bylo jinak, odsun se dělal koordinovaně s dalším osidlováním, viděla jsem desítky seznamů, kdy byli původní dělníci německé národnosti plynule nahrazení novými českými nebo slovenskými, kteří se přistěhovali.

Aby se nezastavila výroba?

Přesně tak. U zemědělství takový plán neexistoval. V Albeřicích byl předsedou místní správní komise bývalý financ Bohumil Černý, který měl vztah ke krajině a docílil toho, že devadesát procent německých zemědělců v Albeřicích šlo do transportu až v ten úplně poslední možný termín, tedy v listopadu 1946. Aby mohli sklidit pole. Novým osídlencům tak předal Černý vesnici v opečovaném stavu. Ve Sklenářovicích žádný takový úředník se vztahem ke krajině nebyl. Vesnice se během měsíce vylidnily, ale nezůstal tam nikdo, kdo by sklidil.

Neexistoval plán na dosídlení?

Obecně existoval, ale třeba na Jižní Moravě nebo na Žatecku, kde byly vinice a ovoce, šlo o území mnohem lukrativnější. Navíc to bylo blízko velkých měst, do hor na konec světa se nikdo nehrnul. Vznikl plán na zřízení horských pastvin, které by spravovali na dálku družstevníci z vnitrozemských okresů. Vypadalo to jako luxusní nápad: nikoho nemusíme stěhovat, postarají se o to lidé, kteří žijí ve vnitrozemí, scelíme prostě pozemky do velkých pastvin, kam na léto pošleme vnitrozemský dobytek. Jenomže Rýchory nikdo nechtěl, jsou vysoko a daleko, mají krátkou pastevní sezónu, sníh tam bývá do konce května. Sklenářovice sice ano, ale družstvo, které je dostalo přidělené, si najalo brigádníky ze středních škol absolutně bez zkušeností a bez vztahu k pozemkům. Vojenský historik Ota Holub tam byl na brigádě a popisuje, jak taková brigáda tehdy vypadala.

Jak?

Ze stodol vyrvali všechno, co vyrvat šlo, vylomili dveře seníků, poničili stavby, brali to tak, že domy nikdo nepotřebuje, že budou sloužit jen pastviny. Takovým domům stačí rok dva, když se v nich netopí a nevětrá, chátrají hrozně rychle. Byly to domy, které potřebovaly neustále vyspravovávat střechy. Sklenářovice se tak staly nechtěným a zdevastovaným územím. V Albeřicích, které jsou navíc u hlavní cesty čtyři kilometry od Maršova, zbylo i několik německých rodin, které měly k místu vztah. A ještě jedna dějinná náhoda: v Albeřicích byly domy po vysídlených Němcích nabídnuté kromě jiného i Syndikátu českých spisovatelů. Vznikla subenkláva asi třiceti domů, které si jako konfiskát koupili právě spisovatelé. Díky tomu nemělo družstvo, které Albeřice spravovalo, volné pole působnosti, ve třiceti domech nad ním bděl svého druhu dozor, spisovatelé psali stížnosti, i když tam třeba jezdili jen na víkendy na chalupu. Byla to jakási občanská kontrola. To Sklenářovice neměly. Byly daleko, utopené v lesích, mimo silnice, ztracené. I když měly jižní svahy, nepomohlo to.

Jak Sklenářovice dopadly?

Byly srovnané se zemí, zejména z bezpečnostních důvodů, byla to obec na hranicích. Obecně se tehdy považovalo za ideální bezprostřední pohraničí odlidnit a zalesnit, popřípadě tam zřídit pastviny a akceptovaná byla i řídká rekreace. No a ve Sklenářovicích se ujaly pastviny, po zrušení družstevní správy se sklenářovické pozemky staly součástí státních statků, rekreace tam z mnoha důvodů nevznikla. Domy nebyly potřeba, takže je na konci padesátých let srovnali se zemí. Na demolici vzpomíná již zmiňovaný Ota Holub, který si o ní psal deník. Demoliční zásahy se děly v celém okresu, bouraly se prázdné domy téměř v každé obci, ale v případě Sklenářovic se jednalo o celou obec. Do Sklenářovic se ženistická technika nedostala, přijelo několik náklaďáků s vojáky, do největších objektů nastrkali protitankové miny a domy s přilehlým okolím definitivně poslali do věčných lovišť.

Dnes stojí ve Sklenářovicích pamětní schránky, které jsem zmínila. Kdo a proč je tam umístil?

Nejde jen o ty schránky, které připomínají vysídlené rodiny. Byl obnoven pomník padlých z 1. světové války, mimo jiné i díky KRNAPu a obci Mladé Buky. Významný podíl na tom, že Sklenářovice „stále žijí“, má sklenářovický rodák Alois Zieris, který se do Sklenářovic stále vrací. Vytvořil podrobnou mapu domů včetně posledních majitelů. O paměť místa pečuje zapsaný ústav Paměť Krkonoš, který stojí za vznikem oněch schránek, které vznikly i jinde než jen ve Sklenářovicích. Poválečný osud Sklenářovic není jen temný, obec zanikla ve své fyzické podobě, ale její území dnes spravuje KRNAP, pasou se tam koně a jiná zvířata, hospodařil tam a možná stále hospodaří pan Kadeřábek, který ve Sklenářovicích trvale bydlí. Postupně to místo ožívá. A to nejen fyzicky…