Vysídlení Němců: Bylo jí sedm, když šla pochod smrti. Matka se jí musela zříct

Desítky kilometrů v horku, bez vody, jídla či odpočinku pod dozorem Revolučních gard složených z mladých výrostků. Kdo nemohl dál, byl brutálně ubit nebo bez rozpaků zastřelen.

Dne 29. května, přesně před 80 lety, přijala rada Zemského národního výboru pro Velké Brno výnos nařizující vysídlení všech žen, dětí a mužů německé národnosti mladších 14 a starších 60 let. Ostatní muži museli zůstat v Brně a odstraňovat následky válečných škod.

Maria Pekařová se narodila 4. března 1938 v Brně do rodiny Františka a Marii Pekařových, kteří pocházeli ze smíšených manželství a hlásili se k německé národnosti. Otec pracoval v městské dopravě jako průvodčí tramvaje, maminka se vyučila švadlenou, ale byla v domácnosti.

Na konci války měla téměř za sebou první třídu německé obecné školy, bratrovi Karlovi bylo třináct let a chodil do reálného gymnázia.

V době osvobození už bohatší či významnější němečtí občané balili kufry a ze strachu před postupující Rudou armádou odjížděli z Brna. „Za mojí maminkou chodily její sestry a ptaly se: ‚My budeme taky utíkat?‘ Babička Laubová říkala: ‚My jsme přece nikomu nic neudělali, proč my bychom měli utíkat…‘“

Dne 29. května však přišla teta Mimi s nečekanou zprávou, že všichni Němci budou muset zítra odejít z Brna.

Následující den Pekařovým přišlo ohlášení, že ještě ten den v 18 hodin mají být připraveni před domem. Nikdo jim však neřekl, kam půjdou a co se s nimi bude dít. Nikdo se neodvážil odporovat.

O tom, kdo si musel sbalit věci do rance a domovníkům odevzdat klíče od bytu, rozhodly potravinové lístky. „Byly různé druhy lístků. Jiné pro Němce, jiné pro Čechy, pro matky s dětmi a podobně. Lístky vyzvedávala vždycky domovnice a pak je předávala nájemníkům. Takhle se poznalo, kdo je Němec. Ti všichni museli jít.“

Mariin tatínek František Pekař byl tou dobou pryč a rodina nevěděla, kde je. „Otec nebyl na vojně, protože od mládí trpěl tuberkulózou. Pracoval jako průvodčí tramvaje. Ale protože byl Němec, Rusové ho po válce zajali a zmizel. Netušili jsme, co se s ním stalo,“ říká Maria Pekařová.

„Teta nám přišla říct, že zítra musejí Němci z Brna pryč. Měli jsme zamknout byt, odevzdat klíče u domovnice a stát před domem. Tam už byli ti kluci z Revolučních gard a už nás hnali.“

Tehdy sedmiletá Maria nechápala, o co jde, a vyhnání nejdříve považovala za nějaký zvláštní výlet. Šla společně s maminkou, babičkou Laubovou, bratrem Karlem a tetou Magdalenou.

„Bydleli jsme v ulici 28. října. Šli jsme navečer kolem Lužánek, na Schodové jsme strávili noc. Spali jsme tehdy vyloženě na schodech, já mámě s hlavou v klíně. K ránu jsem slyšela střelbu a naříkání, ale nic nebylo vidět, protože byla tma. Za rozbřesku jsme pokračovali v cestě. Obešli jsme Lužánky a šli druhou ulicí zpět třídou kpt. Jaroše, vraceli jsme se k městu, na Staré Brno a ke klášteru.“

Ve Starém Brně všichni procházeli kontrolou zavazadel a museli odevzdat cennosti a zlato, které házeli do krabice. Jak Maria Pekařová procházela městem, vynořovaly se jí různé vzpomínky. Nesměla se ale ani na chvilku zastavit nebo uhnout z cesty, a kdyby promluvila německy, dostala by od českého dozorce kopanec. Němčina byla odteď zakázána.

Během pochodu viděla pamětnice dvě vraždy. „Jedna stará paní klesla vysílením. Náš průvodce na ni řval a ona ho se sepjatýma rukama prosila, ať ji nechá chvíli odpočinout. Vzal pušku a pažbou ji praštil po hlavě. Určitě ji zabil.“

Druhý obraz, na který Maria do smrti nezapomene, ji čekal u Pohořelic, kde protékala řeka. Zdálky viděla, jak nějaká paní sedí u mostu s malým dítětem v náručí a něco říká mladému průvodci. „Viděla jsem, jak na ni něco řval, pak jí vyrval dítě z ruky a hodil ho do řeky.“ Hrůzný zážitek pronásledoval pamětnici ještě po mnoha letech. Matky se pak ptala, proč to udělal. Domnívala se, že to dítě už bylo mrtvé.

Několikakilometrový zástup třiceti tisíc lidí šel bez přestávky, bez jídla, pití i lékařské pomoci. „Bylo strašné horko, lidé odkládali to, co už neunesli, osmdesátileté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly posety odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit,“ vypráví Pekařová.

Když došli do Rajhradu, zrovna se slavil svátek Božího těla. Vyhnanci museli čekat, až projde slavnostní průvod, a mohli jen vzpomínat na to, jak ještě loni stejně jako ostatní také slavili. Nyní je mučila žízeň a vyčerpání. Volali do zahrady na nějakou ženu, aby jim dala vodu. Ta přinesla kýbl a postavila ho na silnici.

„Už jsme se chystali, že si nabereme, ale přišel dozorce a řekl, že to není pro Němce. Kopl do kýblu a převrátil ho. Voda se vylila na zem. Bylo nepochopitelné, že tohle dokázal udělat žíznivým lidem… Když potom začalo pršet, bylo to jako dar z nebes. Olizovala jsem si kapky z rukou.“

Po 27 kilometrech Češi ubytovali německé ženy s dětmi na opuštěném statku v Pohořelicích. Když lidé přicházeli do dvora, na levé straně seděla babka s kýblem a hrnkem. Hrnek vody nabízela za zlato. „Někteří z nás měli nějaký kousek zlata někde zašitý a měli takovou žízeň, že za něj ten hrnek vody koupili.“

Ve stodole byla zem pokryta pilinami. „Jak jsme byli zmoklí, piliny se na nás nalepily,“ vzpomíná Maria na otřesné podmínky. Místo záchodu je čekala jen dlouhá vykopaná zablácená díra, z jejíchž rozmoklých okrajů jim ujížděly nohy. Stále ale nejvíce trpěli spalující žízní.

„Pak dovezli vodu v nádobě, v níž se vozila močůvka na pole. Smrdělo to a báli jsme se to pít. Někteří to ale nevydrželi a napili se. My jsme raději počkali na druhou várku, až bude nádoba vypláchnutá tou první.“

Bratr Karel sehnal tři cihly a dřevo a na ohýnku si pak vodu převařili a dokonce si udělali čaj. Od jeho pohořelických spolužáků se mu podařilo sehnat mléko.

V noci pak Češi chodili po stodole a baterkami svítili ženám do obličeje. Vybírali je údajně na „škrábání brambor“, ale ve skutečnosti je vodili Rusům.

Maria trpěla hlady, plakala, že chce domů, že chce za tetičkou Mimi do Brna. Trpěla hladem a pokoušela se ho zahánět starými kůrkami pro slepice, které její babička s sebou narychlo vzala. Onemocněla úplavicí. Maminka, babička a teta chodily k výslechům.

Druhý či třetí den se v Pohořelicích rozhodlo o jejím dalším osudu. „Maminka napsala tetě Mimi dopis, ve kterém ji prosila, aby se o nás děti postarala, že nás svěřuje do její péče, protože další cestu bych už nepřežila. Vrátit se s námi směla i babička, protože tam neměla co dělat – i když s námi pobírala německé potravinové lístky, byla Češkou, měla oba rodiče české,“ popisuje dále Maria Pekařová.

Maria, její bratr Karel a babička se vrátili do Brna. Žili pak u tety Mimi, která je na matčinu žádost adoptovala. Protože atmosféra byla silně protiněmecká, teta chtěla děti uchránit před nenávistí. Zakázala jim mluvit německy, nechodily na žádné kroužky ani s ostatními dětmi ven, jen do školy a z ní zase rovnou domů. Jen v neděli Maria mohla do dětského divadla.

Jako zázrakem se vrátil i její tatínek, kterého Sověti chtěli odvléct přes Rumunsko do Ruska. „Tam prý byli všichni vyslýcháni. Táta jim dělal tlumočníka a nějakým způsobem se mu podařilo Rusy přesvědčit, že do transportu nepatří. Byl jedním z mála, kdo se vrátil,“ říká Pekařová.

Během pochodu, který pokračoval z Pohořelic k rakouským hranicím, zahynuly stovky lidí. Přesný počet není znám, odhaduje se, že mrtvých bylo ke dvěma tisícům.

Když k rakouským hranicím dorazila maminka Marie se sestrou Magdalenou, měly štěstí, že hranice byly ještě otevřené, a mohly projít. Ti, kteří to nestihli, museli zůstat v českém pohraničí a otročit na statcích.

„Maminka mi pak vyprávěla, že na hranici byla cedule, že se už nesmí vrátit. Tehdy si musela naplno uvědomit, že nás, děti, už nikdy neuvidí,“ vzpomíná Maria Pekařová.

Oběma se v Rakousku podařilo najít alespoň nějaké zázemí. Ovšem po dvou letech byly kvůli svému původu vystěhovány i z Rakouska, tentokrát do Německa. Maria starší žila poblíž Fuldy, kde dělala pomocné práce a příležitostně šila. Po značném úsilí švagra Evžena Popelky se nakonec v roce 1948 opět vrátila do Česka a shledala s manželem a se svými dětmi. Marie se o ni starala až do její smrti v roce 1995.

Oba sourozenci Pekařovi měli velké problémy kvůli nepříznivým posudkům. Posudek, v němž stálo, že Karel byl jako desetiletý v Hitlerjugend, mu neumožňoval dostat se na žádnou vysokou školu.

„Brácha si vůbec neuvědomoval, o co tehdy v Hitlerjugend šlo. Bylo mu deset jedenáct let. Bylo to něco jako pionýr, ale po okupaci se organizace přejmenovala na Hitlerjugend. Nic to pro děti neznamenalo, byla tam celá jejich třída,“ vysvětluje Maria Pekařová.

Získal místo závozníka v rudném průzkumu, odtud dostal dobrý posudek, ten špatný někdo vyňal, a uvolnil mu tak cestu na vysokou technickou školu v Plzni. Více než deskriptiva ho ale zajímal sport, závodně skákal do vody. Přešel tedy do Institutu tělesné výchovy a sportu a nakonec se stal úspěšným trenérem.

Maria také nemohla studovat, a tak se vyučila švadlenou. Vdala se a s manželem odešli do pohraničí. Po pěti letech se rodina vrátila do Brna, Maria pak třicet let pracovala jako jeřábnice, vychovala dvě děti.

Autorka textu: Petra Verzichová