Dezinfosvět posloužil politikům a teď generuje nové. Sedí i ve vládě

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Slovensko zažívá éru bezprecedentního propojení politiky a dezinformační scény.

Alternativní stránky, „dezinfluenceři“ a konspirační kanály v současnosti zejména na síti Telegram tvoří samostatný mediální vesmír. Zároveň hrají důležitou roli v mobilizaci voličů některých vládních stran.

Odborník na dezinformace Pavol Hardoš z bratislavské Univerzity Komenského vysvětluje, jak tahle scéna vyrostla, proč dokáže generovat nové politiky a proč se z ní stalo prostředí, které staví na pocitech hněvu, nedůvěry a permanentního ohrožení. A také, proč žádný jednoduchý recept na boj s ní neexistuje.

Rozhovor vznikl v říjnu v rámci natáčení podcastové série Směr Fico, v jejímž druhém díle jsme použili úryvek. Teď přinášíme plné znění.

Jak vypadá současná dezinformační scéna na Slovensku?

Slovenská dezinformační scéna dnes funguje jako ekosystém. Tvoří ho různí aktivisté a dezinfluenceři, kteří jsou velmi úzce napojení na politiku. Existují v jakési symbióze a navzájem posilují dosah svého politického poselství. Politici zároveň využívají tahle alternativní média a influencery, aby svůj vzkaz dopravili k voličům.

To propojení je mimořádně silné. U některých politických subjektů to už vyloženě působí dojmem, jako by si část alternativních médií nebo dezinfluencerů držely „na výplatní pásce“.

Je zajímavé, do jaké míry se to posunulo – jako by si strany z těch alternativních sociálních médií vybudovaly vlastní tiskové orgány. Ty sice oficiálně ke stranám nepatří, ale fungují tak, jako by jimi byly: slouží jako propagandistické hlásné trouby, které přenášejí základní politický vzkaz, o který mají ti vybraní politici zájem.

Kdy k tomuto propojení došlo?

Až v posledních několika letech, kdy politické strany vycítily potenciál takové komunikace. Původně tu existovala alternativní média, která měla určitý dosah a působila dojmem, že vznikla organicky. Postupně ale navázala politické kontakty nebo se rovnou ochotně dala do služeb politických stran. A strany si rychle uvědomily, že je to pro ně skvělý způsob, jak se dostat ke svým voličům.

Dnes tahle média říkají prakticky totéž, co chtějí sdělovat politici. Ta synergie je někdy až groteskně přímá: politik něco napíše na sociální sítě a už se vůbec nemusí starat o dosah.

Jeho status se často jednoduše zkopíruje a během chvíle se objeví na profilech různých alternativních dezinfluencerů a influencerů. Ti k tomu jen přidají emocionálně zabarvený titulek typu „ten a ten někomu naložil“, a tím vytvářejí nový obsah, který se pak šíří dál virálně nebo pseudovirálně.

Jak je dezinfoscéna silná v poměru k „tradičním“ médiím? Neoslabila je?

V něčem je alternativní média už částečně nahrazují, a to hlavně tím, že se pro mnoho lidí stala zdrojem základních informací. Často totiž přebírají zprávy z tiskových agentur. Když jsou politicky „nezávadné“, přeberou je v původním znění. A když cítí, že v tom je nějaký potenciál, přilepí k tomu emotivní titulek. Samotný text ale většinou psal někdo jiný.

Alternativní média tudíž nabízejí základní informaci o dění ve světě, ale přidávají k ní emoce jako hněv a nenávist a rámují ji politicky, což je přesně to, co jejich publikum hledá.

V určité rovině tedy alternativní média ta tradiční opravdu nahrazují. Nenahrazují ale agentury, protože alternativní scéna nevytváří dost vlastního obsahu na to, aby publiku dodávala trvalý proud novinek. V zásadě spíš parazitují na běžné žurnalistice.

Na tradičních médiích parazitují i tím, že se vůči nim neustále vymezují. Označují je za politicky zaujatá, liberální, progresivní, škodlivá, sloužící cizím zájmům. Bez tohoto nepřítele by přitom alternativní média nemohla fungovat: potřebují je jako zdroj témat, kauz i jako hromosvod.

V rámci projektu Konšpirátori.sk recenzujete dezinformační weby. Jaká máte hlavní kritéria, podle čeho je posuzujete? A jak se mezi sebou liší?

Máme pět základních kritérií. Sledujeme, zda se na webu objevují zásadní konspirační teorie, bludy nebo opakující se konspirační rámce, jestli obsahuje zjevné dezinformace a propagandu. Dál, zda šíří zázračná léčiva, šarlatánství či různé typy vědecky nepodložené ezoteriky, a nakonec se díváme i na to, zda daný web splňuje základní standardy žurnalistiky: etiku, profesionalitu a transparentnost.

Každé kritérium hodnotí naše komisařky a komisaři, výsledné skóre pak určujeme na škále od 1 do 10. Naše hranice je jasná: kdo má v průměru více než 6, je označen za nedůvěryhodného. Je to doporučení jak čtenářům, aby byli vůči takovému obsahu opatrní, tak marketérům a reklamním agenturám. Pokud chtějí chránit své značky, neměli by umisťovat reklamu na stránkách s pochybným obsahem.

Už jste zmiňoval, že dezinfomédia slouží politikům jako tlampač. Dalo by se ale říct i to, že některé politiky dezinformační prostředí vygenerovalo? Koho?

Přesně o tom je ta zmíněná symbióza. Tato média nejsou jen tlampače, ale stala se i líhní talentů, mechanismem pro nábor nových politiků. Strany, které si nebyly jisté svou podporou, vsadily na to, že takzvané dezinfluencerské celebrity, které jsou s nimi hodnotově sladěné, jim nasbírají preferenční hlasy a zajistí mobilizaci voličů.

Takových jmen bylo víc. Velký úspěch zaznamenala Slovenská národní strana (SNS). Dnešní ministryně kultury Martina Šimkovičová, tvář dezinformační televize TV Slovan, a spolu s ní i Peter Kotlár se stali hvězdami, které lidi vykružovali do parlamentu.

Jsou tam i další postavy, například generál (Ivan) Ševčík, který se dlouhodobě objevoval v různých youtubových kanálech a dezinformačních platformách. Dál je to dnešní ministr životního prostředí Tomáš Taraba. Popularitu získal vysloveně nenávistnými a extremistickými projevy na Facebooku, které si ještě sponzoroval. Nasbíral tím desítky tisíc sledujících a následně dost hlasů na zvolení.

Podobně i jeho straničtí souputníci otec (Štefan) a syn (Filip) Kuffovi ze strany Život. Jsou příbuzní faráře Mariána Kuffy a své publikum si vybudovali šířením různých dezinformačních a propagandistických rámců, které pak přetavili v preferenční hlasy.

A SNS není jediná. V evropských volbách kandidovala neonacistická Republika se svými konspiračně a často až antisemitsky laděnými tvářemi. Za stranu Směr je to Ľuboš Blaha, který si dlouhé roky budoval vlastní publikum na Facebooku. Když mu zrušili účet, velkou část aktivit přesunul na síť Telegram a dál šíří konspirační teorie o covidu a o Ukrajincích.

Za Směr je to ještě europoslankyně Judita Laššáková, která léta působila v různých dezinformačních a propagandistických médiích a dlouho spolupracovala se slovenským neonacistou Danielem Bombicem přezdívaným Danny Kollár. Ten několik let fakticky sloužil jako propagandista strany Směr na YouTube a na Telegramu, kde má jeho slovenský kanál největší sledovanost v zemi.

Zmiňujete síť Telegram. Je to už pár let, co se tam přenesla i politická komunikace, na Slovensku intenzivněji než v Česku. Čím to je? Proč Slováci tolik používají Telegram?

Jeden z výzkumů odhadoval, že na Telegramu je asi osm procent slovenských uživatelů internetu. Není to tedy většina, ale pořád je to docela hodně. Mám dojem, že Češi jsou víc na síti X (dříve Twitteru). Na Slovensku platforma X z nějakého důvodu nikdy úplně neprorazila.

Telegram se stal místem, které během covidu dezinfoscéna intenzivně propagovala jako prostor bez cenzury, navíc vytvořený ruským vývojářem. Mnozí tam šířili dezinformace, které byly společensky nebezpečné, zvlášť z hlediska veřejného zdraví. Na Telegram přišli poté, co proti nim zasahoval Facebook, který zrušil účet například Ľuboši Blahovi ze Směru.

Slovenský Telegram tvoří hlavně tihle dezinfluenceři a jim podobní. Není to místo, kde by se ocitli náhodou. Přesvědčili své sledující, aby je následovali na Telegram a tam si vytvořili svou vlastní „ozvěnovou komoru“. V té mají jistotu, že se bude jejich publikum dál udržovat ve varu, v hněvu a frustraci. Budou se utvrzovat a taky se nesetkají s informacemi, které by odporovaly jejich rámci.

Jak se s tímhle dezinfosvětem dá efektivně bojovat?

Líbí se mi přirovnání dezinformací, propagandy a konspiračních teorií k autoimunitnímu onemocnění. Úplně je potlačit prostě nejde. Je to chronická choroba společnosti: má lepší období a horší období, vlny, kdy je toho víc a kdy méně. Jakákoli snaha to úplně vyhubit by vytvořila nové problémy hlavně z hlediska demokratických práv a svobod.

Místo toho, abychom řešili jen to, jak to potlačovat nebo trestat, musíme se bavit o celospolečenském tlaku. Neexistuje jeden lék. Fact-checking jsme tu měli patnáct let a ukázalo se, že to není odpověď. Nestačí, je pomalý a není efektivní.

Ani kritické myšlení nebo mediální výchova samy o sobě problém nevyřeší. Vychováváme hlavně mladé, učíme je, jak rozpoznat důvěryhodný obsah na Facebooku nebo internetu, ale mezitím se přesunuli na TikTok, takže osnovy ani nestíhají. Zároveň tu máme čtyřicátníky, padesátníky, šedesátníky, kteří do školy už nechodí a nikdo jim novou „mediální gramotnost“ nevysvětlí.

Další věc je zcela oprávněný hněv a frustrace lidí. Z politiků, kteří neplní sliby nebo jsou zapleteni v korupci, a z institucí. Mnoho lidí nedůvěřuje státním institucím ani novinářům – někdy oprávněně, protože i novináři mohou být politicky zaujatí, a ne vždy referují o všem, co se do jejich ideologického rámce nevejde.

Právě z téhle nedůvěry těží alternativní média. Lidé si říkají: dobře, tahle „alternativa“ má nějaký politický zájem, ale ti druzí přece taky. Takže pro ně nakonec jde o volbu mezi dvěma „nedůvěryhodnými“ světy. Jenže dezinfosvět mluví jazykem, který chtějí slyšet.

Nemám proto jednoduchou odpověď, která by zněla optimisticky. Nevidím jedno řešení. Vidím jen to, že je nutné postihovat nejhorší případy nenávisti a nebezpečných lží a zároveň aktivně pracovat na obnově důvěry ve stát, v instituce, v demokracii.

To neplatí jen pro média, ale i pro politické strany a státní instituce v každodenním kontaktu s lidmi: od sociálních služeb po zdravotnictví. Tam všude se důvěra nebo nedůvěra buduje. A když má člověk špatnou zkušenost s úřady, když se k léčbě dostává až po dvou letech čekání, když se cítí odmítnutý a přehlížený, pak je velmi obtížné po něm chtít, aby důvěřoval institucím, kriticky myslel a platil si profesionální média.