Článek
Nový návrh plánu na ukončení války na Ukrajině vzbudil znepokojení v evropských státech, které ho považují za jasný ústupek vůči Rusku. Mohlo by se zdát, že po týdnech, kdy to vypadalo na další ochlazení vztahů mezi Moskvou a Washingtonem, budou v Kremlu slavit. Tak to ale nyní ani zdaleka nepůsobí.
V ruských médiích, které má režim pod přísnou kontrolou, se o plánu mluví jen okrajově.
Například státní televize Rossija 24 zmínila možnost obnovení mírových rozhovorů až 13 minut po začátku středečního odpoledního zpravodajství, jak popsal exilový server The Moscow Times. Větší pozornost věnuje údajným neúspěchům ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v jednáních.
Také ruští představitelé veřejně vyjádřují jen malou ochotu ustoupit od svých dřívějších rozsáhlých a nekompromisních požadavků na ukončení války.
Jedna z hlavních postav mírových jednání - poradce pro zahraniční politiku Jurij Ušakov - k plánu řekl, že Moskva vnímá některé jeho části „pozitivně“, ovšem dodal, že „mnohé vyžadují zvláštní diskuse mezi experty“.
Co očekávat od nadcházející schůzky v Kremlu?
Sympatie amerického vyjednavače vůči ruským představitelům nejsou tajemstvím. Potvrdily je i uniklé nahrávky, na kterých Witkoff předává Rusům rady, jak si získat Trumpovu přízeň. Stejně tak se podle médií zdá, že zdrojem původního 28bodového plánu byly Witkoffovy rozhovory s jeho ruskými protějšky.
Po amerických jednáních s ukrajinskou stranou se navíc z 28 bodového plánu stal 19 bodový. Ten už je přívětivější vůči napadené zemi, přesto se však nedá mluvit o tom, že by z podpory spojenců mohl Kyjev výrazněji těžit.
Také Sergej Rjabkov, náměstek ruského ministra zahraničí, ve středu ve svém komentáři, který zveřejnila agentura Reuters, uvedl, že Moskva vítá úsilí USA o mírové návrhy, ale zároveň dodal, že „v klíčových otázkách urovnání ukrajinské krize neexistují žádné ústupky“.
Sám Putin ve čtvrtek označil americký návrh pouze ze „základ“ budoucích dohod.
Podobná rétorika zněla už po srpnovém summitu v Anchorage, kde se poprvé od začátku války sešel ruský lídr Vladimir Putin se svým americkým protějškem Donaldem Trumpem.
Ani tehdy z několika pokusů dojednat mír nic nebylo, a tak zůstává otázkou, zda to tentokrát může být jiné.
První odpovědi by mohla nabídnout cesta amerického zvláštního vyslance do Moskvy. Steve Witkoff se příští týden vydá do sídla ruského prezidenta už poněkolikáté, i tentokrát tam podle Trumpa míří „ve snaze finalizovat dohodu“.
Hlavní proměnnou v jednání nicméně zůstává Putin. A jak poukazují někteří pozorovatelé, v tuto chvíli se ruský prezident nemá ani k jasnému přijetí plánu, který mu přiznává značné zisky. Proč tedy Kreml nereaguje s nadšením, když návrh vychází vstříc jeho zájmům? Důvody jsou vojenské i politické.
Neoslabená Ukrajina jako problém
Zatímco mnoha představitelům na Ukrajině a Západě se současný plán jevil jako seznam přání Kremlu, sám Putin to vidí zřejmě trochu jinak. Nová verze dohody by Ukrajině umožnila ponechat si armádu čítající asi 600 tisíc mužů (později se mluvilo ještě o vyšším čísle) - to by byla druhá největší armáda v Evropě hned po Rusku.
Zároveň by se Moskva měla „vzdát“ částí Záporožské a Chersonské oblasti, které vojensky neobsadila, ale přesto si je nárokuje.
Podle plánu by se Rusko také mělo spokojit pouze s „de facto“ uznáním své kontroly nad Krymem a dalšími dobytými regiony, jinými slovy žádné plné mezinárodní uznání. To je vzhledem k tomu, jak obrázek světa dlouhodobě prezentuje ruská propaganda, pro Kreml nepřijatelné.
Ani v takovém případě by ale neměl Putinův režim odškrtnuté své hlavní cíle. Pokud by k naplnění plánu opravdu došlo, poválečná Ukrajina bude pravděpodobně vysoce militarizovanou a neúprosně protiruskou zemí hned na hranicích s Ruskem. Tak si Kreml výsledek nepředstavoval, když před téměř čtyřmi lety vtrhla jeho vojska na Ukrajinu.
Rychlé dobytí Kyjeva a nahrazení Zelenského vlády vazalem, který by přebíral instrukce z Moskvy, nevyšlo. A právě druhý zmíněný bod může být dalším důvodem, proč se zatím z ruské strany neozvala jasná podpora plánu.
Od začátku invaze na Ukrajinu prezentuje Kreml válku jako existenční boj pro Rusko. Nadále trvá na tom, že jakékoli urovnání se musí zaměřit na odstranění toho, co označuje za „základní příčiny“ konfliktu.
Vladimir Putin a Donald Trump se poprvé od začátku války sešli 15. srpna 2025 na Aljašce. Od té doby se sice mluvilo ještě o jednom možném summitu, po údajných neshodách mezi oběma stranami ale byla tato schůzka zrušena.
Pod tím myslí mezinárodní neutralitu a odzbrojení Ukrajiny spolu s obnovením dřívější imperiální dominance Ruska ve všech sférách ukrajinského veřejného života, od jazyka a vzdělávání až po národní paměť a náboženství.
Snaha dostat Ukrajinu plně do své sféry vlivu souvisí s Putinovou nelibostí kvůli rozpadu Sovětského svazu, který on sám označil za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“ a „rozpad historického Ruska“.
I proto se nejen Ukrajina obává, že pokud by došlo k uzavření dohody o ukončení války, pro Kreml by šlo spíše o přestávku, která by mu umožnila jen dočasný odpočinek od útoku. Hlavní vize Putinovy politiky se totiž ani za poslední čtyři roky nikterak nezměnily.
V tom se také zásadně liší přístupy Moskvy a Washingtonu. Zatímco americký prezident se netají tím, že chce, aby se konflikt ukončil co nejrychleji - vzpomeňme například na jeho prohlášení o 24 hodinách - pro Putina jde o dlouhodobou politiku.
„Putin chce stále všechno. Ale hlavní věc, kterou chce, je Ukrajina v jeho orbitu. A pokud Ukrajinu nemůže mít on, nemůže ji mít nikdo,“ poznamenal pro deník The New York Times Max Bergmann, ředitel programu Evropa, Rusko a Eurasie v americkém think-tanku Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS).
Vztah mezi Trumpem a Putinem
Vladimir Putin vnímá klíč k vítězství na Ukrajině spíš skrze politické manévry ve Washingtonu než přes boj na frontě na Donbasu, domnívá se britský novinář Luke Harding. V rozhovoru pro SZ popisuje vazby Donalda Trumpa na Kreml.
Důvěra ve vyjednávání skrz bojiště
Nelibost k přijetí plánu nicméně plyne také z toho, že ruská armáda má na frontě navrch a s postupujícími měsíci by minimálně podle Putinova smýšlení mohla získat ještě výhodnější pozici pro vyjednávání.
„Putin se cítí více sebevědomě než kdy jindy ohledně situace na bojišti a je přesvědčen, že může počkat, až Kyjev konečně přijme, že nemůže vyhrát a musí vyjednávat za dobře známých ruských podmínek,“ napsala na sociální síti X analytička Taťjana Stanovaja, která je mimo jiné zakladatelka think tanku R.Politik.
„Pokud Američané mohou pomoci posunout věci tímto směrem – dobře. Pokud ne, stejně ví, jak postupovat,“ dodala.
I toto je přístup, který už se objevil dříve. A jak se zdá, zatím ani strategie, ve které Kreml získává cenný čas na svou stranu, dostatečně nevyburcovala Trumpův Bílý dům.
Ukrajina prohrává
Mírových plánů jsme ve válce vyvolané ruskou invazí na Ukrajinu viděli už hodně a ten aktuální, rodící se na ose Washington–Kyjev–Moskva, nemusí uspět o nic lépe než ty předchozí. Jednání však tentokrát probíhají v diametrálně odlišné situaci. Kulisy pro diplomacii totiž neurčují ani tak zasedací místnosti, jako spíše bláto v zákopech na Donbasu. A tamní realita je neúprosná: Ukrajina tahá za kratší konec.
Trump sice nedávno uvalil sankce na ruské ropné společnosti, ale například dodávky raket Tomahawk pro Ukrajinu, které by ji pomohly s útoky na strategická místa v sousední zemi, zatím chybí.
Na druhou stranu je třeba poznamenat, že postup ruské armády zemi způsobuje lidské ztráty, které by mohl Kreml vzít v potaz.
Za rok 2025 Rusko obsadilo zatím jen další 1 procento ukrajinské půdy, což podle odhadů deníku The Washington Post stálo zemi asi 200 tisíc zabitých a zraněných vojáků. Americký Institut pro studium války tak vypočítal, že při současném tempu bojů by Rusko dobylo zbytek Donbasu nejdříve v půlce roku 2027.
Putin ale pravděpodobně stále věří, že tuto válku vyhrává, a i pomalé tempo pokroku je pro něj dostatečné, aby si tuto víru udržel. Válka už je pro něj natolik důležitá, že bez významných zisků, které by mohl prezentovat občanům, ji jen těžko ukončí.
Stejně tak se vzhledem k represivnímu aparátu nedá spoléhat na větší hnutí ruské společnosti, která by po míru volala.
