Zdržování a natahování. Šest důvodů, proč Putin nechce ukončit válku

Unavený, ale ne odhodlaný ji ukončit. Tak by se dal shrnout postoj ruského prezidenta Vladimira Putina k válce na Ukrajině. Ostatně tato slova použil i jeho americký protějšek Donald Trump po jejich společném summitu na Aljašce, který nepřinesl žádný větší průlom.

Přestože se evropští lídři snaží o uskutečnění společné schůzky Putina s ukrajinským lídrem Volodymyrem Zelenským, Moskva tvrdí, že bude potřeba ještě čas, než k takovému kroku dojde. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by změnila postoj, který drží už od začátku rozsáhlé invaze v únoru 2022.

To zdůraznil i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, když v pátek uvedl, že Putin je připraven uspořádat summit se svým ukrajinským protějškem Volodymyrem Zelenským, jakmile bude vypracovaný program takového setkání. A ten v současné době podle něj ještě hotový není. Kdy by se tak mohlo stát a co mají být body programu, neřekl.

Vágní prohlášení ale zapadá do řady podobných dalších výroků z Kremlu, které během diplomatických snah přicházejí.

Neochota ruské strany udělat ústupek ve vyjednáváních rámuje diplomatické snahy už poslední měsíce a ani hrozby ze strany Washingtonu s touto pozicí nehnuly.

Otevírá se tak otázka, jak moc je vůbec Rusko připravené jím rozpoutanou válku ukončit. A v čem naopak ze současné situace těží.

Jedním z nejčastěji zmiňovaných bodů je současná lepší pozice na bojišti, kterou ruské síly dlouhodobě drží. Aniž by získávaly větší úspěchy, postupují pomalu a mají vůči protistraně přesilu. To dává ruskému vedení pocit, že může válku časem vyhrát.

Marija Sněgová vedoucí pracovnice pro Rusko a Eurasii v Centru pro strategická a mezinárodní studia, upozornila, že vágní prohlášení Moskvy o „zvýšení úrovně“ rozhovorů v reakci na konkrétní návrh na schůzku Putina a Zelenského ukazuje skutečné záměry Kremlu.

„Kreml si opět kupuje čas, aby mohl pokračovat ve své ofenzívě,“  napsala na svém Telegramu.

Pro Putina by ukončení války bez splnění jeho klíčových politických cílů znamenalo porážku a vzbuzovalo by nespokojenost zejména mezi vlasteneckou a ultranacionalistickou elitou, kterou během války on sám posiloval.

Přestože umírněnější podporovatelé války by mohli být i s takovou podobou míru spokojeni, přišel by čas na otázky, zda tak rozsáhlé úsilí stálo za tak malé zisky.

Navíc pokud by si Rusko ponechalo pouze území, která v současnosti drží, zůstala by mu ekonomicky neaktivní, vylidněná a poškozená oblast Ukrajiny. A dlouhá hranice s Ukrajinou by musela být silně bráněna.

Od začátku invaze na Ukrajinu prezentuje Kreml válku jako existenční boj pro Rusko. Nadále trvá na tom, že jakékoli urovnání se musí zaměřit na odstranění toho, co označuje za „základní příčiny“ konfliktu.

Pod tím myslí mezinárodní neutralitu a odzbrojení Ukrajiny spolu s obnovením dřívější imperiální dominance Ruska ve všech sférách ukrajinského veřejného života, od jazyka a vzdělávání až po národní paměť a náboženství. Každý ukrajinský vůdce, který by s takovými podmínkami souhlasil, by ale podepsal pro svou zemi rozsudek smrti.

Snaha dostat Ukrajinu pod svou plnou sféru vlivu souvisí s Putinovou nelibostí nad rozpadem Sovětského svazu, což i on sám označil za „největší geopolitickou katastrofou 20. století“ a „rozpad historického Ruska“.

„Putin nebojuje o ukrajinskou půdu, bojuje za samotnou Ukrajinu. Současnou válku vnímá v nejširším možném historickém kontextu a zničení ukrajinského státu vnímá jako posvátné poslání, které bude definovat celou jeho vládu a utvářet budoucnost Ruska na nadcházející desetiletí. Je absurdní tvrdit, že by ho od této mesiášské vize mohly odvést všední řeči o obchodních dohodách a zmírnění sankcí,“ napsal analytik Peter Dickinson z think tanku Atlantic Council.

Jakákoli mírová dohoda, která by zajistila přežití Ukrajiny jako nezávislého státu, by byla v Moskvě tedy vnímána jako neúspěch.

Místo aby Putin zaujal místo po boku Stalina, jehož odkaz po začátku války ve velkém oslavuje, jako jeden z největších ruských vládců, zůstal by v ruských dějinách připomínán jako muž, který Ukrajinu ztratil. A to je nepřijatelná varianta.

Od začátku invaze se ruská ekonomika proměnila tak, aby podporovala válku, a přechod na mírovou ekonomiku pravděpodobně nebude úplně jednoduchý a bezbolestný.

Od začátku totální invaze Kreml přesměroval obrovské státní zdroje do válečného aparátu – od tanků a raket až po uniformy a drony. Výdaje na obranu v roce 2025 by měly dosáhnout téměř 30 procent celkového státního rozpočtu – což je vyšší číslo než v kterémkoli roce od rozpadu Sovětského svazu.

Podle agentury Bloomberg a dalších nezávislých zdrojů budou vojenské a bezpečnostní položky tvořit téměř 40 % všech výdajů.

Kromě toho se také celá průmyslová odvětví – hutnictví, chemický průmysl, elektronika – přeorientovala na vojenskou výrobu. A mnoho ruských regionů zažívá oživení místních ekonomik díky rostoucí poptávce po zbraních a střelivu.

Ukončení války by znamenalo zastavení celého tohoto válečného ekonomického motoru.

Dalším důvodem, proč je komplikované pro Kreml přistoupit na dohodu, je i reakce jeho spojenců. Kdyby došlo na kompromis, ztratil by kredit u svých nejdůležitějších partnerů v Číně, Íránu a Severní Koreji, stejně jako v těch zemích „globální většiny“, na které se snaží zapůsobit a dokonce je vést, jak popsal britský historik Lawrence Freedman.

Navíc právě svými prohlášeními se Putin stavěl do role bojovníka se Západem. Přestože státem kontrolovaná propaganda nyní prezentuje Spojené státy v lepším světle, než tomu bylo za administrativy předchozího prezidenta Joe Bidena, Evropa nadále zůstává hlavním protivníkem. Stejně tak liberální ideologie.

Jakékoliv zmírnění sankcí, které by mohlo přijít s příměřím, ale nebude pro Rusko úplné. I kdyby Trump byl nakloněn k větší štědrosti, Evropská unie a Spojené království by se pravděpodobně bránily k obnovení jednání s ruským lídrem.

Dokud válka pokračuje, Putin se těší určitému druhu imunity a řadu autoritářských kroků vysvětluje nutností udržet silnou zemi. Během války tak posílilo potlačení všech kritiků režimu, řada zákonů je vázaná právě i na „speciální vojenskou operaci“, jak režim válku nazývá.

Ze země po začátku konfliktu zmizela i nezávislá média a v posledních měsících se Kreml snaží i o silnější zakročení proti alternativním způsobům hledání informací.

Během války také zmizeli jeho klíčoví oponenti. Alexej Navalnyj, jeden z nehlasitějších kritiků Kremlu, zemřel v arktické věznici za podezřelých okolností. Vůdce vagnerovců Jevgenij Prigožin, který se odvážil zpochybnit Putinovu autoritu vzpourou, zemřel při letecké havárii jen dva měsíce, poté co pochodoval na Moskvu.

Další opoziční osobnosti skončily ve vězení, nebo odešly do exilu.

S ukončením války by také nastal čas se podívat na to, jak se proměnila společnost za více než tři roky. Zrušení bonusů za nástup do armády, vojenských mezd a odměn rodinám padlých vojáků, které jsou řádově vyšší než průměrný národní příjem a které vyvedly z chudoby některé z chudých oblastí Ruska, by mohlo vyvolat nespokojenost.

Statisíce válečných veteránů by také očekávali privilegia za své snažení v bojích, což jim Kreml i v minulosti slíbil. Mezitím se nárůst zločinů spáchaných veterány již stal problémem a s menším počtem výhod pro ně by se mohl zhoršit.