Špiclové, medaile, Playboy. Příběh šampionky Wittové stále fascinuje

Když v únoru 1988 vrcholily krasobruslařské soutěže na zimních olympijských hrách v Calgary, půvabné východoněmecké favoritce Katarině Wittové držely palce i miliony diváků v západní části rozdělené země. O něčem podobném si atletka Marita Kochová nebo cyklista Olaf Ludwig mohli nechat jen zdát.

Byla jedinou sportovkyní z NDR, kterou téměř všichni považovali za svou. V době, kdy se znovusjednocení Německa zdálo být pouze zbožným přáním.

Podobnému postavení se těší i dnes. Zatímco většina výkonů dosažených pod vlajkou s kladivem a kružítkem je brána za kuriozitu, k níž se nikdo moc nehlásí, krasobruslařská šampionka Wittová zůstává celoněmeckou celebritou.

Účastní se televizních show všeho druhu, pro společenské rubriky je stále vděčným tématem, nepřehlédnete ji ani v reklamě. Před lety byla tváří kandidatury Mnichova na uspořádání zimní olympiády, a když se minulý měsíc hrálo v Berlíně utkání NFL, patřila k váženým hostům.

Její životní příběh nepřestává fascinovat. A stále vzbuzuje kupu otázek.

Jaký vlastně byl její život v NDR? Byla prominentkou komunistického režimu, která obratně dokázala využívat nabízených privilegií? Nebo spíše obětí, jíž tajná policie Stasi upřela právo na soukromý život?

Archivy mluví jasnou řečí: Stasi vedla na Wittovou obsáhlou složku čítající 3103 stran. Operativní svazek „Flop“ byl založen už v době, kdy nadějné krasobruslařce z Karl-Marx-Stadtu bylo teprve sedm let.

Nejdříve se v něm řešil kádrový profil rodičů, pak její sportovní kariéra a nakonec i všemožné soukromé aktivity.

Wittová měla odposlouchávaný byt, informace o ní shromažďovalo až do roku 1989 několik desítek spolupracovníků Stasi. Samozřejmostí byl dohled při zahraničních zájezdech - a to například do USA vycestovala už ve 13 letech. „Vždycky, když jsem se vrátila do školy, se mě učitelka zeměpisu ptala: Kati, pověz nám, co je ve světě nového?“ vzpomínala později v memoárech.

Špiclům neuniklo z jejího soukromého života vůbec nic. Už když byla dorostenkou, pečlivě zaznamenali, že jí zájem mužů dělá dobře a ráda s nimi flirtuje.

Ještě v roce 1988 jeden z donašečů podal zprávu o jejím setkání s cizincem na hotelu v Drážďanech: „Od 20:00 měli pohlavní styk, který skončil ve 20:07. Ve 20:31 zazvonil telefon. Nikdo ho nezvedl. Pak pokračovali v hovoru v angličtině. Prostor opustili ve 20:43.“

Dost velký zájem o někoho, kdo byl bezproblémovým členem svazácké organizace a později i strany.

Wittová opravdu za celou kariéru nezavdala důvod k pochybnostem o loajalitě k režimu. Účastnila se všemožných sjezdů a 1. májů, pravidelně se setkávala s Erichem Honeckerem a dalšími soudruhy. Dokonce když v roce 1988 dostala od západoněmecké mediální společnosti Burda uznávané ocenění Bambi, při proslovu na galavečeru v Mnichově děkovala především Německé demokratické republice, bez níž by prý ve sportu nedokázala vůbec nic.

A že těch úspěchů nebylo málo. Vicemistryní světa se stala už v šestnácti, pak následovala smršť zlatých medailí. V letech 1984 a 1988 dokonce ovládla všechny tři velké akce: ZOH, MS a ME.

Pokud se na olympiádě v Sarajevu mohla cítit ještě lehce ve stínu britského tanečního páru Torvillová-Dean a jejich famózního Bolera, o čtyři roky později v Calgary už bez jakýchkoli pochybností byla hlavní hvězdou.

Díky strhujícímu soupeření s americkou závodnicí Debi Thomasovou, která si rovněž pro volnou jízdu zvolila hudbu z Bizetovy Carmen, nadchla diváky po celém světě. A stala se po legendární Sonji Henie druhou (a zatím poslední) krasobruslařkou, jíž se podařilo obhájit zlato.

„Nejhezčí tvář socialismu“ - tak ji tehdy ve speciálním olympijském vydání označil magazín Time a její fotku umístil na titulní stranu. Ne, to se reprezentantům zpoza železné opony nedělo běžně.

Byla na vrcholu slávy. Nestačila počítat komplimenty ani pozvánky na prestižní akce.

Každý si východoněmeckou hvězdu předcházel. Když se tehdy zeptala kanadského idolu Bryana Adamse, jestli by nepřijel na „mírový týden mládeže“ do Berlína, bez váhání souhlasil. Snad mu někdo po koncertu vysvětlil, proč tolik lidí ve stotisícovém publiku mělo modré košile a kolem krku červené šátky.

Ne náhodou se říkalo, že dokázala pověst NDR vylepšit více než všechny ambasády po světě.

Komunistický režim uměl zásluhy Wittové na polidštění jeho tváře ocenit. Dopřál jí cestovní pas se západoněmeckým vízem, pomohl jí k lepšímu bytu nebo ke koupi vozu Volkswagen. A především jí v roce 1988 umožnil odejít do proslulé lední revue Holiday on Ice.

To bylo mimořádné privilegium. V NDR byli totiž sportovci drženi mnohem více zkrátka než v Československu, Polsku a dokonce i než v Sovětském svazu. Fotbalisté si nemohli ani po třicítce vydělat trochu valut v Rakousku nebo druhé Bundeslize, nejlepší východoněmecký tenista Thomas Emmrich směl body do žebříčku ATP sbírat pouze na turnaji v Sofii. A tak dále.

Dramatické politické změny podzimu 1989 ji zastihly ve Španělsku, kde společně s krasobruslařskými šampiony Brianem Boitanem a Brianem Orserem natáčela muzikál Carmen na ledě.

Berlínská zeď padla, Karl-Marx-Stadt se znovu přejmenoval na Chemnitz a Německo šlo nadšeně vstříc co nejrychlejšímu sjednocení.

„Byla jsem šťastná. Ale zároveň jsem měla obavy, co bude dál, jak všechno teď bude fungovat,“ vzpomínala na zásadní okamžik moderních dějin. „Protože na rozdíl od ostatních jsem věděla, že všude na Západě to nevypadá idylicky jako v seriálu Dallas.“

Život v nových časech jí neusnadnila právě touha obhajovat se, vysvětlovat, proč měla k NDR pozitivní vztah a že ne všechno tam fungovalo špatně. Přišla s ostalgií dříve, než se stala módou a pak i politickým postojem.

Příliš pochopení u krajanů však nenašla. Hodně z nich to považovalo za pozérství člověka, který nikdy nemusel deset let čekat na nového trabanta a být vděčný za dovolenou u Balatonu.

Další rána přišla v roce 1992, když se začaly zveřejňovat svazky Stasi. Tedy rovněž úryvky z jejího spisu.

Pro bulvár přestala být „Kati“ a stala se „paní Wittovou“, která musela odpovídat na nepříjemné otázky týkající se minulosti a vztahu k tajné policii. Odmítala, že by podepsala vázací akt nebo brala od Stasi za cokoli peníze. Vždy tvrdila, že pouze po návratu z tzv. kapitalistické ciziny podávala hlášení. Jako všichni ostatní. A že je oběť, nikoli viník.

„Nejdřív mi ubližovala NDR, že mě špiclovala. A teď mi ubližuje demokratické Německo, když ten hnus zveřejňuje,“ stěžovala si.

Tehdy opravdu měla daleko k tomu, aby se stala sportovním symbolem znovusjednocené země.

I proto stále více času začala trávit v zámoří. Byla tam nesmírně populární (ostatně už v roce 1984 ji Američané srovnávali s herečkou Brooke Shieldsovou) a nikoho nezajímaly politické půtky kdesi v Evropě.

Dále tančila v lední revue a sepsala první memoáry, jež pojala především jako obhajobu svého života v NDR. Vydala je v roce 1994, kdy se také trochu nečekaně vrátila na olympijský led, po šesti letech.

V Lillehammeru už na mladší konkurentky nestačila. Ve volné jízdě pokazila dva skoky a obsadila až 7. místo. Znovu se však o ní mluvilo. Také proto, že jela na melodii protiválečné písně Where Have All the Flowers Gone? (Řekni, kde ty kytky jsou?) a své vystoupení věnovala obyvatelům těžce zkoušeného Sarajeva.

Kdo chtěl, mohl v tom spatřit i jiný symbol. Píseň totiž v 60. letech německy nazpívala Marlene Dietrichová, která také nebyla doma přijímaná jednoznačně (byť z odlišných politických důvodů).

V Norsku definitivně skončila sportovní kariéra Wittové. Do ústraní ovšem neodešla, ani zdaleka.

V roce 1998 si opět získala globální pozornost, když se nechala nafotit pro magazín Playboy. A slavila neskutečný úspěch. Teprve podruhé v historii se stalo, že časopis byl vyprodaný do posledního výtisku. Před ní to dokázala pouze Marilyn Monroe.

„Když jsem se na fotky podívala, řekla jsem si, že tohle jsem přesně já. A jsem na ně hrdá. Chtěla jsem rozhodnout sama o tom, jak bude moje tělo zachyceno, a ne aby mě někde nahou přistihli paparazzi,“ vysvětlovala své pohnutky.

Veřejný obraz pod tak dokonalou kontrolou mít nemohla, ale časem ji i Německo začalo vnímat mnohem smířlivěji. Někdejší výčitky se staly minulostí a Wittová se dočkala respektu, jaký je v jiných částech světa u sportovních hvězd podobné velikosti obvyklý.

Určitě pomohlo, že v novém tisíciletí se už politicky příliš neprojevovala. „Nechci být spojovaná s žádnou stranou. Částečně je to dané tím, že mám v sobě z každé něco. Z CDU, SPD, FDP a samozřejmě i ze Zelených,“ řekla před deseti roky magazínu Stern.

Jednu z výjimek udělala loni, kdy připojila podpis k výzvě prokremelské političky Sahry Wagenknechtové, že nejlepší cestou, jak ukončit válku na Ukrajině, je přestat dodávat zbraně napadené zemi.

Podobně už v roce 2023 horovala za návrat ruských sportovců na olympijské hry. „Lidé by si měli umět podávat ruce, na jakékoli úrovni,“ prohlásila.

MOV ani bruslařské federace ISU nemají až tak odlišný názor, proto se za dva měsíce v Miláně bude skutečně po ledě prohánět ruská šampionka Adelija Petrosjanová.

A paradoxně žádná z krajanek krasobruslařské legendy Katariny Wittové.