Sport v rozděleném Berlíně: chřadnoucí fotbal, Tour de France u zdi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se berlínská Hertha 13. srpna 1961 chystala na úvodní zápas sezony, dávala sestavu docela obtížně dohromady, protože jí najednou chyběli tři fotbalisté. Také fanoušků přišlo méně než obvykle.

Pro slavný klub to byla první srážka s novou politickou realitou. Předchozí noc totiž východoněmečtí komunisté začali ve městě, které leželo uvnitř NDR a dosud bylo mezi vítězné velmoci 2. světové války rozparcelované spíše formálně, stavět zeď s ostnatým drátem. Ta na příštích 28 let nejen rozdělila rodiny, přátele a sousedy, ale ochromila i sportovní dění.

Fotbal, hokej, cyklistika, plavání přestaly být pouze fotbalem, hokejem, cyklistikou, plaváním. Staly se další zbraní v politické konfrontaci Východu se Západem.

Studená válka sice začala už ve 40. letech, ale berlínského sportu se zatím až tolik nedotýkala. Fanoušci z východní části mohli dál jezdit na zápasy do západních sektorů, hráči si svobodně vybírali působiště a reprezentanti NDR směli na druhé straně města nakupovat vybavení, jež plánované hospodářství neumělo vyrobit v žádoucí kvalitě.

S létem 1961 celkem snesitelné příměří skončilo. Nastal čas zákazů, bojkotů a jiných schválností. Čas, kdy lidé byli špiclováni tajnou policií Stasi jen kvůli tomu, že podporovali tým z „nesprávné“ části Berlína.

První důsledky rozdělení města pocítila Hertha okamžitě – počet prodaných vstupenek klesl o 20 procent. Dokud hrála na starém stadionu Plumpe nedaleko hraničního přechodu, každou druhou neděli se stovky nejvěrnějších východních příznivců srocovaly u zdi, aby si aspoň tak mohli vychutnat burácení tribun a radost ze vstřeleného gólu.

Klub nejen proto na fanoušky z NDR nezapomínal. Pravidelně jim posílal vánoční přání, suvenýry nebo volné vstupenky na zápasy, když hrál v některé komunistické zemi. Od roku 1964 mu s tím pomáhali důchodci, kteří směli bez větších potíží vyjet občas na Západ (pokud by se rozhodli tam zůstat, stát by jim nemusel vyplácet penze). Stali se speciálními fotbalovými kurýry mezi dvěma světy.

Hertha párkrát přicestovala i do Československa, především na letní Intertoto Cup. Představila se na Bohemce, v Bratislavě, v Trenčíně. Největší ohlas však mělo odvetné utkání čtvrtfinále Poháru UEFA 1979 proti Dukle. Na Julisku se vtěsnalo téměř 30 tisíc fanoušků a polovinu tvořili Němci z obou částí Berlína, kteří se navíc radovali z nečekaného postupu.

Pro klub byla podpora příznivců z NDR vždy emotivní vzpruhou, ať hrál poháry v Praze, Plovdivu nebo Tbilisi. Nic to však neměnilo na skutečnosti, že politické poměry ho drsně poškozovaly. Hertha měla po celou dobu existence Berlínské zdi problémy nalákat výrazné posily, neboť málokomu se chtělo z Bavorska nebo Porýní odejít do enklávy uvnitř komunistického bloku, obehnané ostnatými dráty a na dostřel od sovětských kasáren.

V počátcích se funkcionáři snažili vyhlédnuté hráče motivovat speciálními bonusy, ale zásadní potíž spočívala v tom, že podobné věci byly ještě zakázané. Bundesligoví fotbalisté tehdy oficiálně směli brát maximálně 1500 marek měsíčně. V roce 1965 byla proto Hertha kvůli nelegálním platbám z nejvyšší soutěže vyloučena.

Možná ještě těžší to měli cyklisté, vlastně už od konce války. Kdysi slavný závod Rund um Berlin, nejstarší německá klasika s tradicí od konce 19. století, se v původní podobě jel naposledy v roce 1949. Pak každá část města začala pořádat vlastní verzi.

O další impuls rivality se postaral Závod míru, z hlediska propagandy nejdůležitější sportovní akce v komunistické Evropě. Počínaje třetím ročníkem se původně československo-polského projektu účastnil i tým NDR a od roku 1952 se etapy jezdily také po východoněmeckém území, pokaždé se zastávkou v hlavním městě.

Funkcionáři na druhé straně zdi reagovali založením Tour de Berlin. Nikdy však neměla více než čtyři etapy, protože na 480 kilometrech čtverečních sotva zorganizujete větší akci.

Pozoruhodný cyklistický souboj se zrodil i v roce 1987, kdy město slavilo 750 let a starosta západní části Eberhard Diepgen se nadchl myšlenkou přivést do Berlína prolog a dvě etapy slavné Tour de France.

Stálo to 4,5 milionu marek, ale účel byl splněn. „Před závody i při nich referovalo o Západním Berlíně na šest stovek novinářů. Po celé tři dny obrázky z našeho města přenášelo 140 televizních stanic do více než šedesáti zemí,“ pochvaloval si jeden ze západoberlínských senátorů, že se znovu – tři týdny po historickém projevu amerického prezidenta Ronalda Reagana – podařilo světu připomenout existenci rozděleného města.

Už v době příprav Tour de France se komunističtí politici rozhodli ukázat také ramena. Ačkoli měl tehdy Závod míru začínat ve Varšavě, start operativně přesunuli do Berlína. Se vší tradiční pompou, s pionýry v ulicích a generálním tajemníkem Erichem Honeckerem na hlavní tribuně.

Celkem výmluvné bylo, jaký přístup měli organizátoři k Berlínské zdi. Zatímco ti západní pochopitelně chtěli, aby byla v televizi i novinách vidět co nejvíce (první etapa proto začínala u budovy Reichstagu a někteří závodníci se na zeď s gustem vymočili), na východě nesměl do médií proniknout jediný obrázek. Však od jejího vztyčení už etapy Závodu míru nekončily u Braniborské brány, nýbrž v „bezpečnějších“ částech města.

Soudruzi nepodcenili ani takový detail, jakým byla v roce 1987 přestavba hlavního fotbalového stadionu ve Friedrich-Ludwig-Jahn-Sportparku. Stál hned u hranic, proto zadání znělo: Tribuny musejí být tak vysoké, aby při televizních přenosech nebyly vidět strážní věže!

Západní Berlín („rakovinový nádor na těle Evropy“, jak se o něm u nás v 60. letech psalo) byl od počátku se Spolkovou republikou propojen ekonomicky, politicky i sportovně, ale komunisté dělali vše proto, aby se stav věcí změnil. Každé pošťouchnutí tedy přišlo vhod.

Kdykoli třeba přijely západoněmecké reprezentace do východní Evropy a měly v týmu zástupce Berlína, pořadatelé nechali vyvěsit i západoberlínskou vlajku s medvědem. Aby dali najevo, že pro ně jsou to dvě různé země. Spor často končil předčasným odjezdem dotčené výpravy.

Naopak pokud na druhé straně železné opony chtěli vytočit komunistické politiky, stačilo prohlásit, že Západní Berlín zvažuje olympijskou kandidaturu. Hysterická reakce přišla vzápětí. Spolehlivě to fungovalo v roce 1963 stejně jako o čtvrt století později.

Vůbec nejvíce kontroverzí přinášely akce, jejichž pořadatelství bylo přiděleno Spolkové republice, ale ta část soutěží umístila do Západního Berlína.

Komunisté hlasitě protestovali a citovali mezinárodní smlouvy dělící poválečné Německo na tři samostatné politické jednotky (SRN, NDR, Západní Berlín). Po roce 1961 byly proto bojkotovány desítky sportovních podniků v západní části města. Někdy s velkou publicitou a náležitým zdůvodněním, jindy „z technických důvodů“ nebo „kvůli termínové kolizi“.

Nezvyklá situace nastala v roce 1965 při MS házenkářek, kdy SRN opět několik duelů svěřila Západnímu Berlínu. Sovětská výprava z turnaje na protest odstoupila, ostatní východoevropské země se k ní ale překvapivě nepřipojily. „Sovětské házenkářky měly svůj první zápas v Západním Berlíně sehrát 7. listopadu, tj. ve výroční den Velké říjnové socialistické revoluce. Těžko je možno v tom spatřovat náhodu. Nabízí se myšlenka, že šlo o promyšlený a provokativní čin pořadatelstva,“ vysvětloval Československý sport.

Někdy ani nebylo bojkotů třeba. Pokud měly komunistické země v dotyčné mezinárodní federaci silné postavení, stačilo pohrozit neúčastí a Západní Berlín byl z plánů vyškrtnut. To byl i případ hokeje a MS 1975.

Kupodivu se něco podobného stalo také o deset let později, kdy se volil pořadatel příštího fotbalového Eura. SRN byla favoritem, jenže v komisi UEFA seděli i zástupci Sovětského svazu, Československa a Maďarska a ti požadovali turnaj bez Západního Berlína. Co prošlo při MS 1974 (Polsko, Bulharsko ani NDR neměly v rámci FIFA velké slovo, navíc si nemohly dovolit vypustit tak prestižní akci), bylo o čtrnáct let později shozeno ze stolu.

Německý fotbalový svaz se nátlaku bez řečí podvolil, což popudilo spolkovou vládu i západoberlínské politiky. „Nevím, jestli pořádání turnaje stojí za takovou cenu,“ prohlásil kancléř Helmut Kohl, jinak velký fanoušek fotbalu.

Na situaci to však nic nezměnilo. Svaz argumentoval, že je apolitickou organizací a vláda mu do takových věcí nemá co mluvit. Aby si však funkcionáři ještě více Berlíňany nenahněvali, slíbili jim, že příštích pět let se finále domácího poháru bude hrát právě na Olympiastadionu. Stala se z toho tradice trvající dodnes.

Když bylo Euro 1988 slavnostně zahájeno, zbývalo k pádu Berlínské zdi pouhých 17 měsíců. Což pochopitelně nikdo nevěděl. Ale fanoušci v NDR už sbírali odvahu a během ligových utkání začínali dávat najevo názory na režim i na bariéru rozdělující město.

Typicky při berlínských derby lehce nonkonformního Unionu s protežovaným policejním Dynamem. Pokud se zahrával přímý volný kop proti Dynamu, z tribun se ozývalo: „Mauer muss weg!“ (Zeď musí pryč!) Každému na stadionu bylo jasné, že není míněna zeď z bránících hráčů.

Pokřik se definitivně stal minulostí 9. listopadu 1989.