Zpověď matky padlého Čecha: Ráda bych pochovala aspoň nějakou jeho věc

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Poslední dva měsíce jsem cítila obrovské vnitřní napětí. Pak už jsem nějak věděla, že mi někdo zavolá a řekne, že je Jirka mrtvý,“ svěřuje se Lucie Kotrlová.

Před více než dvěma týdny se její nejhorší obavy naplnily. „Zavolal mi jeho spolubojovník. Viděl, že zůstaly na jejich ubikaci Jirkovy věci a pořád se nic neděje. Našel jeho mobil, v seznamu ‚máma‘ a vytočil číslo,“ popisuje.

Ruštinu, kterou dříve měla ve škole, už si příliš nepamatuje, a tak se k ní postupně dostávaly jen kusé informace. Až o několik dní později dostala oficiální, poměrně strohé vyjádření. „Že syn zemřel jako voják, člen ukrajinských ozbrojených sil. Že je ‚Missing in action‘, pohřešovaný od 29. srpna.“

Sedíme v sousedství olomouckého arcibiskupského paláce, v kanceláři Luciiny kamarádky. „Jirka k ní jako malý chodil na klavír. Je to přítelkyně z našeho farního společenství a moc mi teď pomáhá,“ vysvětluje Lucie.

V hlavě si urovnává myšlenky. Mluví pevným hlasem, i když je najednou těžké vyprávět o svém jediném dítěti v minulém čase. Jiřího vychovávala sama. Miloval zvířata, odmala s ní prošel všechna divadla a představení. „Nikdy nebyl povrchní. Nedokázal dělat věci jen podle zadání. Vždycky se do toho obrovsky ponořil. V páté třídě třeba dostal úkol: Udělejte komiks se čtyřmi obrázky. On jich namaloval dvacet, protože tomu chtěl dát příběh.“

Její syn do roku 2017 studoval obor kamenosochař na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Jeho učitelé vzpomínají, že se mladík vymykal. „Vybaví se mi, jak sedí nad nějakým úkolem a naprosto soustředěně a do hloubky ho zpracovává. Kreslil třeba ruce. Ostatní už byli hotoví a on pořád zkoumal detaily. Byl to tichý, chytrý, nadaný hoch,“ vzpomíná jeho bývalá třídní učitelka Karla Stránská.

V ateliérech takzvané Franklovky vedl Jiřího sochař Zdeněk Tománek. Popisuje, že byl schopný nad prací strávit třeba dvanáct hodin v kuse. Dovedl výtvarně myslet. Když jej něco zaujalo, maximálně za tím šel.

Mezi výtvory studentů ukazuje dvě Jiřího díla. Už si nepamatuje přesné zadání. „Když jsme to vytáhli z archivu, úplně mě zamrazilo. Objevuje se tam kříž. Je to takové jeho memento, mohylka,“ sklání se Tománek k jednomu z děl.

Hlavní část „umprumky“ sídlí v areálu někdejšího justičního paláce, k němuž přiléhala nechvalně známá věznice. Nacisté ji používali jako shromaždiště politických vězňů před transporty do koncentračních táborů. Komunisté tam později mučili třeba zemědělce, kteří odmítali vydat svůj majetek. I studující vidí do dvora věznice, kde se konaly veřejné popravy. Má tam vzniknout Muzeum totality.

„Vždycky jsem říkala, že jedna z nejdůležitějších lidských vlastností je statečnost, jakkoli se postavit nespravedlnosti. Jirka šel po smyslu. Nepotřeboval dobrodružství. Cítil, že je to tak správně. Chtěl dělat něco, kde může být nápomocen,“ vypráví jeho učitelka.

Právě škola minulý týden na sociální síti na přání maminky zveřejnila, že bývalý student zemřel. Později musela diskuzi omezit kvůli řadě nadávek. „Rozjela se megakampaň. Učím informační technologie, ale překvapilo mě, kolik nenávistných reakcí se tam objevilo. Museli jsme bloknout některé komentující. Bylo zřejmé, že jsou to trollové,“ líčí dění z minulého týdne Stránská.

„Byl to náš žák. Je v naší kolektivní paměti. Nenávistné komentáře nedokážu pochopit. Umřel mladý člověk. Je to hrůza,“ shrnuje ředitel Ivo Savara.

Maminka vzpomíná, že si Jirka nosil do školy velký batoh se svěrákem, kleštěmi, šroubováky či pilkou a vyráběl i o přestávkách. Ve škole předčasně skončil v roce 2017 ve třetím ročníku, podle matky si hledal svou cestu.

Jeho slovenský otec před válkou na Ukrajině pracoval jako lékař v Kyjevě, Jiří tam asi dva roky žil a našel si přátele, osvojil si také fenku ohaře Nelu, kterou pak přivezl do Olomouce. „V roce 2019 zemřel můj tatínek. Jirka se vrátil, pak přišla covidová pandemie,“ popisuje Lucie.

V roce 2023 se rozhodl pro práci v Nizozemsku, kde se měl živit jako svářeč, a poprosil maminku, ať se mu postará i o Nelu. „Jirka nebyl žádný životní zoufalec. Byli jsme spolu pravidelně v kontaktu. Vždycky se ptal na mě, blízké a psy, jestli mi něco nechybí. Posílali jsme si fotky a videa.“

Lucie přiznává, že jí o rozhodnutí jít pomoci Rusy napadené zemi do války nikdy neřekl. „Naprosto to chápu. Byli jsme spolu sami. Věděl, že budu mít starost a že budu mít strach. Ale tušila jsem to. Někdy v březnu mi poslal fotku, že se za mě pomodlil u Svaté vody a byly tam v pozadí nějaké ikony. Věděla jsem, že se nemám ptát. Jen bych mu věci ztížila. Modlila jsem se a žila v hrůze,“ vzpomíná.

„Měl na Ukrajině přátele. Byl s nimi v kontaktu, i když vypukla válka, a rozhodl se pro to něco udělat. Takové rozhodnutí se rodí. Je to proces. Nikdy nebyl povrchní, určitě vše hluboce promyslel. Z toho, co mi psal, jsem cítila jeho těžké rozhodování,“ doplňuje Lucie.

Od konce července o synovi neměla zprávy. Několik měsíců žila v hrůzné nejistotě, než jí v listopadu zavolal Jirkův spolubojovník. „Řekl, že do poslední chvíle všem pomáhal. Jak ho znám, nikdy nebyl zbabělý. Překročil hranici, ocitl se v prudkém boji a nemohl jednat jinak,“ říká.

Přesto jí zůstává v hlavě mnoho otázek. Podle dostupných informací se nenašlo jeho tělo, není ani jasné, kde jsou jeho věci. „Když člověk zemře při autonehodě, po nemoci, nebo vlastní rukou, přemýšlíte v nějakých kategoriích. Ale v tomto případě položil život pro vlastní rozhodnutí. Jak k tomu přistoupit? Je to prostě nestandardní situace, člověk na ni nemá vytvořené vzory jednání,“ popisuje pocity.

Lucie s přáteli teď usilovně shání informace, je v kontaktu s českým Ministerstvem zahraničních věcí. Ráda by zjistila co nejvíce informací o jeho posledních krocích, nebo co se stalo s jeho tělem. „Ukrajinci určitě mají nějakou evidenci. Ještě jsem chtěla počkat, jestli je nějaká šance, že se sem dostanou Jirkovy věci z fronty. Pak bych promyslela církevní rozloučení s blízkými a lidmi, kteří Jirku znali,“ přemítá.

Zatím si chce nechat odstup od úředních formalit, kdy může narazit na necitlivé otázky. Tuší, že prohlášení za mrtvého může trvat roky.

„Ministerstvo zahraničních věcí je v úzkém kontaktu s rodinou dotyčného, pohřešovaného českého občana, která obdržela všechny nyní dostupné informace. MZV i zastupitelský úřad v Kyjevě jsou v celé věci aktivní. Nesmíme zapomínat, že v zemi panuje válečný stav a informace tak přicházejí postupně,“ reaguje mluvčí resortu Mariana Wernerová.

Dodává, že pokud dojde k úmrtí českého občana v důsledku ozbrojeného konfliktu, komunikují mezi sebou ukrajinská armáda, česká ambasáda v Kyjevě a rodina, kdy se řeší konkrétní otázky, včetně repatriace.

„V případě dlouhodobého pohřešování lze na základě bilaterální smlouvy žádat nejdříve za dva roky u ukrajinského soudu o prohlášení za mrtvého. Ambasáda v takové situaci může poskytnout rodině standardní konzulární asistenci a doporučit právníky,“ upřesňuje mluvčí Wernerová.

Jirkovo vybavení zřejmě zůstává někde na frontě u Izjumu. „Spolubojovník mi poslal fotku věcí. Ten batoh jsem Jirkovi kdysi koupila já, když chodil na brigádu na střední škole. Ptali se mě, jestli si představuju, že pro ty věci někdo pojede? Nejsem blbá, ale chtěla bych trochu úcty. Když Čecha chytí za pašování drog, český stát něco dělá. Ráda bych pochovala aspoň něco z jeho věcí,“ svěřuje se.

Její syn neměl povolení bojovat v zahraniční armádě. Podle dosavadních informací už na ukrajinské frontě zemřelo minimálně šest Čechů. „Jestliže je tu oficiální státní politika, že podporujeme Ukrajinu proti agresorovi, pomoc je materiální a morální, tak myslím, že není úplně dobré přejít takovou oběť bez odezvy. Zaslouží si nějakou zmínku,“ říká maminka.

Podle bývalého vládního koordinátora strategické komunikace a vojenského velitele Otakara Foltýna stále platí veřejný příslib bývalého prezidenta Miloše Zemana, že vojáci za službu v ukrajinské armádě nijak trestně stíháni nebudou. „Co se týče zvyků, spolubojovníci většinou osobní věci shromáždí a posílají je rodině,“ říká.

Připomíná, že jeden z padlých Karel Kučera dostal in memoriam státní vyznamenání za hrdinství od prezidenta republiky. „Měli jsme tehdy oficiální vyjádření od ukrajinské strany. U státního vyznamenání se velmi detailně řeší bojová činnost daného člověka,“ dodává.

Když bylo Jirkovi kolem deseti let, šli s maminkou o Dušičkách na hřbitov. „Všude byly mraky svíček. Jen v židovské části hořela asi jen čtyři světýlka. Byly tam samé nápisy ‚Osvětim‘. Šli jsme a nakoupili pytel svíček. Porozkládali jsme je na ty prázdné hroby. Mám fotku, jak tam Jirka čte bibli… Byl s ním ten život moc krásný,“ odmlčí se Lucie.

Netušila, že v sobě najde sílu o synovi veřejně promluvit.

Vypráví, že se celý život modlila, aby byl Jirka dobrý člověk. „Když se to stalo, říkala jsem si, že to nemusel vzít tak doslova. Ale podle mého přesvědčení, mé víry, je syn u Boha, kde je mu dobře a jednou se potkáme. S tím, co udělal, v podstatě souzním. Je tam i druhá rovina, že je to moje jediné dítě. A to bolí.“