Komentář: Babiš zaparkuje Agrofert lépe než minule, „zlé zdání“ ale přetrvá

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Každý má rád, když se důležité věci odbaví už před Vánoci a na svátky je klid. Platí to i v instalování nové české vlády.

Andrej Babiš po dvou měsících od volebního vítězství zveřejnil, co udělá pro řešení svého střetu zájmů. Agrofert vloží do nezávisle řízeného fondu, kde zůstane jeho dětem, ale získají ho až po Babišově smrti.

Není tím pádem úplně přesné, když Babiš říká, že po tomto kroku už s Agrofertem „nebude mít nic společného“. Sám ne, ale dál půjde v konečném důsledku o rodinný majetek, byť dočasně zaparkovaný stranou.

Kdyby firmu normálně prodal, bylo by to z hlediska střetu zájmů čistší. Takto může dál kdokoli vítěze voleb podezírat, že jako premiér je v pokušení volit takové kroky, které Agrofertu prospějí. Nebo mu aspoň neuškodí. Jestli má Babiš své děti rád a chce jim odkázat co největší jmění, má dál zájem na tom, aby se podniku dařilo.

Jde ale o výhradu, která už nejspíš není tak velká, aby šlo říct, že Babiš jedná protiprávně. Zákon si může každý vykládat různě, ale pro řešení přes zaslepený fond jde najít v právní literatuře oporu. Dá se tedy skoro s jistotou čekat, že prezident Petr Pavel nyní splní, co slíbil – do týdne Babiše jmenuje premiérem a do Vánoc bude i nová vláda.

Na Evropskou radu – pravidelnou půlroční schůzi nejvyšších představitelů EU – pojede 18. prosince za Česko už zase Babiš, jak si přál.

Babiš svůj postup popisuje tak, že akcie Agrofertu budou převedeny do „trustové struktury“ a vzdá se veškeré kontroly. Řízením trustu bude pověřen nezávislý správce – tedy někdo jiný než posledně, v případě dvou svěřenských fondů, kde figurovala Babišova manželka a jeho dlouholetí spolupracovníci. Správce bude hlídat nezávislý protektor, celé schéma nejspíš bude vytvořeno někde v zahraničí.

Tato struktura bude podle Babiše nastavena tak, že on sám už nebude mít s firmou „žádné ekonomické vztahy“ ani z ní nebude čerpat „žádný finanční prospěch“. Akcie Agrofertu se mu už nikdy nevrátí. Dohled nad firmou – tedy úkolování managementu, případně nákup či prodej některých částí – bude plně v režii najatého správce.

Nejde o žádnou raritu, starší bohatí lidé takto někdy v rámci nakládání s rodinným majetkem a při nastavování dědických poměrů postupují. Správci žijí z poplatků, odvozených od toho, jak se majetku uvnitř trustu daří. Kvalitní správa je také věcí jejich reputace, stejně jako deklarovaná nezávislost.

Správce ovšem nebude mít – aspoň podle toho, jak Babiš svůj postup vyložil – úplnou svobodu nakládat se zaparkovaným majetkem podle svého. Prodat Agrofert a koupit za něj do trustu zlato, státní dluhopisy nebo bitcoiny nepůjde. Firmu mají Babišovy děti získat po jeho smrti. Do té doby ale nebudou smět do řízení trustu a Agrofertu nijak zasahovat a totéž má platit pro Babiše.

I když nastupující premiér dělal se svým postupem dlouho tajnosti, dalo se očekávat, že touto cestou půjde. Že by se vzdal místa ve vládě, to dopředu vyloučil. Stejně jako prodej Agrofertu. Musel tedy najít střední cestu.

Nápovědu, o jaké řešení by nakonec mohlo jít, šlo najít ve stanovisku Hradu po jedné z povolebních schůzek Pavel-Babiš 12. listopadu. Návod na použití slepého trustu jde najít v nálezu Ústavního soudu z února 2020. Tedy právě v tom dokumentu, na který se Hrad odkazoval. Byť z jiných důvodů – ne proto, aby Babišovi a jeho právníkům radil, ale aby upozornil na jiné pasáže nálezu, podle kterých má prezident před jmenováním členů vlády povinnost se jejich potenciálním střetem zájmů zabývat.

„Pro srovnání s ohledem na známou inspiraci našeho občanského zákoníku v zahraničí (např. Québec) je možno poukázat na již citovanou zákonnou úpravu … spojenou s právní úpravou svěřenských fondů,“ píše na straně 80 soudce zpravodaj Jan Filip. A ve stejném odstavci o pár vět dál uvádí dvě řešení, jak se lze v Québecu ke střetu byznysových zájmů s výkonem politické moci postavit.

První možnost je „zbavení se podílu ve společnosti“, tedy že veřejný funkcionář svou firmu prostě prodá. „Druhou možností je vložit svá aktiva (assets) do svěřenského fondu (blind trust), který však musí splňovat zvláštní podmínky zákona o střetu zájmů, tak aby jej nebylo možno obcházet,“ stojí dále v nálezu. Zvláštní podmínky z Québecu text shrnuje tak, že fond je pod kontrolou nezávislého správce a ten je zas pod pravidelnou kontrolou nezávislého úřadu, aby bylo zajištěno, že funkcionář nemá k aktivům ve fondu přístup.

Jde tedy přesně o to, co nyní Babiš chystá. Skoro jako by od soudce Filipa opisoval.

Verdikt Ústavního soudu byl odpovědí na stížnost tehdejšího prezidenta Miloše Zemana, jemuž se čerstvě upravený zákon o střetu zájmů zdál příliš přísný a invazivní co do omezování vlastnických a podnikatelských práv politiků. Zeman namítal, že zákon je šitý na Babiše, a navrhoval zrušit paragrafy, podle kterých představitelé státní moci nesmějí provozovat média a jejich firmy mají být vyloučeny z dotací, veřejných zakázek a investičních pobídek.

Ústavní soud to odmítl a nechal zákon v původním stavu. Zdůraznil, že veřejný funkcionář je „služebníkem“ občanů, a tak je nutné předcházet situacím, kdy by mohl využívat moc ve svůj prospěch. Nejde koneckonců o žádné převratné závěry, ale o věci odpovídající selskému rozumu: Přes svá média by politici mohli ovlivňovat politickou soutěž a veřejnou debatu, vyloučení z dotací je zas prevencí korupce, klientelismu a nerovné hospodářské soutěže.

Média už do Agrofertu druhým rokem nepatří. Z dotací a veřejných prostředků ale firma žije dál. V souhrnném součtu jde o miliardové částky každý rok. Z doby Babišova předchozího premiérování zůstalo v holdingu přes sedm miliard korun, které stát možná už nikdy nedostane – Agrofert se přinejmenším k jejich vracení nemá a dál si na ně dělá nárok.

Proč se český soud vůbec Québecem zabýval? Soudce Filip má mezi ústavními právníky pověst člověka, který rád odůvodnění obohacuje obšírnou encyklopedickou evidencí všech možných souvislostí. Takový dojem budí i jeho odůvodnění. Kanadská provincie je uváděna vedle Francie, Polska, Litvy nebo Srbska jako jedna z možných inspirací ze světa, jak to kde s prevencí střetu zájmů chodí.

Québec posloužil pro argumentaci, proč napadené paragrafy v zákoně o střetu zájmů nerušit. Jsou sice zásahem do vlastnických práv politiků, ale v přiměřené míře. Každý má možnost volby, jestli chce dělat politiku, nebo byznys. A zároveň lze v demokratických právních řádech po světě najít východiska, jak ze střetu zájmů vybruslit bez absolutního zákazu vlastnictví.

Petr Pavel si vzal pět let starý nález na pomoc, aby obhájil, proč se o potenciální střet zájmů potenciálního premiéra vůbec stará. Soud konstatoval, že je „povinností“ prezidenta při skládání vlády přihlížet k tomu, zda střet zájmů hrozí a jak bude vyřešen. Druhý důvod, proč se Hrad na nález odkazoval, byla zmínka, že členové vlády nejenže nesmí v konfliktu zájmu být, ale že se tak ani nemají navenek jevit. Tedy – jak soud uvádí s odkazem na německé právo – budit „zlé zdání“.

Pro mnohé bude „zlé zdání“ trvat dál, i když teď přímý vztah mezi Babišem a jeho koncernem skončí. Sebevíc nezávislý fond jde pořád vnímat jako úskok. Dál budou existovat pochyby, jestli to či ono Babiš udělal – nebo naopak neudělal – v zájmu Agrofertu, aby ho jednou děti dostaly v co nejlepším stavu.

Co až se bude třeba v Evropě rozhodovat o nastavení nové dotační politiky v zemědělství? Bude-li na výběr mezi podporou velkých podniků, nebo naopak mezi zastropováním dotací a podporou menších farmářů, jak se Babiš rozhodne? A proč? Co až budou české státní firmy vypisovat zakázky na zpracování řepky nebo dřeva, což jsou obory, kde Agrofert dominuje?

V Babišově světě platí, že co je dobré pro Agrofert, to je dobré pro Česko. To ale v reálném životě tak být samozřejmě vždy nemusí. Může nastat to, o čem je celou dobu řeč – konflikt zájmů mezi veřejnou službou pro celé Česko a péčí o rodinné jmění. Proto trust vždy bude o něco horším řešením, než by byl opravdový prodej.

Jako klička před zákonem ale nejspíš obstojí. A na Hradě, jde-li o jmenování vlády, určitě.