K Vánocům v kriminále dostal Rašín jedlovou větvičku. Z hladu ji snědl

Do atmosféry Vánoc se už od počátku vzniku samostatného Československa promítala všeobecná atmosféra ve společnosti. Už první svátky po vyhlášení republiky v roce 1918 byly sice ještě poznamenány teprve nedávno skončenou první světovou válkou. Současně byly plné euforie z právě nabyté svobody.

„Dětem přinesly Vánoce velkou očistu. Nikdo jim nekupuje vojáčků, šavliček, ručniček a jiných ohavných výtvorů německého průmyslu hračkářského, tato otrava mladých duší zmizela z našich obchodů navždy,“ psaly tehdejší Lidové noviny.

Jenže těžká životní realita byla poměrně neúprosná: mladá republika se potýkala se zásobovací krizí nejen v případě hraček a dalších tradičních vánočních dárků, ale také potravin nebo uhlí. Ceny letěly nahoru, koncem roku navíc propukla epidemie španělské chřipky, která si vyžádala obrovský počet obětí.

Postupem času se ale situace zlepšovala. Ve „zlaté éře“ první republiky se dokonce stejně jako dnes žehralo na to, že duchovní stránka Vánoc je vytlačována konzumem. Jak připomínají historici Petr a Pavlína Kourovi v knize Sto let českých Vánoc, mezi oblíbené dárky, které pod stromečkem nacházeli kluci i dívky, patřily tehdy sáňky – ideálně s volantem. A přesně před sto lety, v roce 1925, přišla firma Inventor Jaroslava Vancla s převratnou novinkou: v Polici nad Metují zahájila výrobu slavné kovové stavebnice Merkur.

V druhé polovině dvacátých let se poprvé objevilo také elektrické osvětlení stromku, ve vánočních reklamách se nabízely i vysavače, radiopřijímače, horská sluníčka nebo masážní přístroje na hubnutí. Mužům se naděloval také alkohol, doutníky, rukavice, ženám zase třeba látky na šaty. Oblíbeným dárkem byla rovněž kniha.

V době hospodářské krize, především v letech 1930 až 1933, byly ale Vánoce pro většinu obyvatel republiky mnohem skromnější, pro statisíce lidí bez práce přímo chudé. Vláda se snažila dopady krize alespoň tlumit, před vánočními svátky 1932 například schválila jednorázovou podpůrnou akci pro děti nezaměstnaných a omezeně pracujících živitelů rodin v celkové výši přesahující pět milionů korun.

V novinách vycházely srdceryvné příběhy například o ženách samoživitelkách, které přišly o práci a neměly peníze na dárky. „Potácím se se svým dítětem kolem ozářených krámů a myšlenky moje bloudí v lepší minulosti. Jsou Vánoce, které mají být radostí malých i velkých. Ale kolik je nás těch, kteří se nemůžeme a nebudeme o Vánocích radovat,“ popsala svou nelehkou situaci například propuštěná úřednice, která se sama starala o jedenáctiletou dceru.

Už první nesvobodné Vánoce 1939 se nesly ve vlasteneckém duchu a častým dárkem pod stromečkem byly knihy významných českých autorů, například od Boženy Němcové, Aloise Jiráska nebo Vladislava Vančury. Prodávaly se též gramodesky se skladbami Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. První roky okupace se ještě dařilo shánět i jiné dárky včetně hraček pro děti, ale už v roce 1940 předvánoční nákupní horečka znatelně polevila.

„Ačkoli stránky protektorátního tisku byly i nadále plné reklam na nákladné dárky typu drahých kožichů či horských sluníček, ve skutečnosti bylo stále těžší sehnat i základní potraviny, které podléhaly přídělovému systému,“ uvádí se v knize Sto let českých Vánoc.

Nedostatkovým zbožím se v průběhu války stával i tradiční vánoční kapr – v roce 1940 se na něj v Praze stály šestihodinové fronty. V následujícím roce dosáhla nouze o kapry takového rozměru, že byla redakce jednoho jihočeského týdeníku vyplísněna německými cenzory za to, že před Vánocemi vyzývala k jejich konzumaci.

V posledních letech války se stávalo, že se v některých rodinách zcela přestaly dávat dárky – nebyly k sehnání nebo byly příliš drahé. „Například dobové zprávy nacistické zpravodajské služby o Vánocích 1943 a 1944 hovoří o tom, že v některých rodinách žádné dárky nemají, protože se nedá nic sehnat,“ řekl před časem historik Petr Koura.

Přestaly se rovněž pořádat tradiční vánoční trhy. Důvodem bylo povinné zatemňování měst kvůli hrozbě náletů. Nejkrutější byly vánoční svátky pro vězně v nacistických kriminálech nebo koncentračních táborech. Syn prvního ministra financí Aloise Rašína byl za okupace zatčen za svou odbojovou činnost. Do cely v Berlíně mu o Vánocích přinesli dozorci jedlovou větvičku a Rašín ji se svým spoluvězněm snědl – takový měli hlad.

Básník a dramatik Jaroslav Kvapil, který byl zatčen ve svých 67 letech za účast v odboji, si zase zaznamenal vánoční stravu v pražské pankrácké věznici: „O jedenácté hodině hrnek takzvané polívky s hrnkem rozšťouchaných brambor politých nějakou omáčkou, poté hned o půl jedné štědrovečerní večeře nadaná tmavou tekutinou, za kávu vydávanou, a k tomu lžička marmelády, k níž jako štědrovečerní nadílka přibylo výjimečně trochu kaše.“

I v těchto podmínkách se vězni snažili dodržovat vánoční tradice, někde jim dokonce bylo umožněno se na Štědrý den potkat ve společné místnosti. Například v Buchenwaldu v roce 1939 si čeští vězni z dostupných mate­riálů vytvořili alšovský betlém a secvičili Rybovu Českou mši vánoční.

Symbol Vánoc využívali také odbojáři. Na obálce vánočního čísla ilegálního časopisu V boj z prosince 1939 vyšel obrázek vánočního stromku, na němž místo ozdob viseli oběšení esesáci. Partyzáni, kteří se po porážce Slovenského národního povstání museli stáhnout do hor, si zase v prosinci 1944 pověsili na stromeček granáty a náboje, protože tradiční ozdoby neměli.

Po únoru 1948 se komunisté pokusili nahradit tradičního Ježíška sovětským dědou Mrázem. I přes veškerou snahu se ale neujal. „Doprovázely to přitom masové propagandistické akce, ve školách visely mapy, kudy děda Mráz putuje, psalo se o něm v novinách, časopisech, objevoval se na stavbách mládeže, na Pražském hradě,“ uvedla historička Pavlína Kourová.

Zvláště těžce nesli vánoční svátky političtí vězni. Především ti, kteří ve věznici trávili svůj první Štědrý den. „Je mi bezútěšně smutno, tak zoufale teskno, že nemám ani pomyšlení na jídlo a vše, co jsem dostal, vracím zpět, aniž jsem se čeho dotkl,“ napsal později ve svých pamětech národohospodář a novinář Jiří Hejda, který byl zatčen 21. prosince 1949 v souvislosti s přípravou vykonstruo­vaného procesu s Miladou Horákovou. Hejda byl posléze odsouzen na doživotí.

Stejně jako za nacistické okupace, i nyní se političtí vězni snažili si vánoční čas alespoň symbolicky a podle dostupných možností připomínat a slavit ho. Anna Václava Švecová strávila v komunistických kriminálech osmery svátky: „Sestavily jsme přenosný betlémek a chodily s ním po celách, kde byly staré a nemocné ženy. Jezulátko bylo z parafínu, který nám dodávala zubárna. Ježíšek se líbil a kdekdo ho chtěl. Ani nevím, kolik jsem jich nadělala. Vlásky měl z krému na boty, takže byl zrzavý. Zřejmě to nevadilo. Třeba byl ten pravý Ježíšek taky zrzavý.“

Miroslav Hampl, který po roce 1948 pracoval v jáchymovských uranových dolech jako civilní zaměstnanec, pomáhal politickým vězňům, což se mu krutě nevyplatilo. Státní bezpečnost ho zatkla na podzim 1953 a podrobila krutému mučení. Nakonec ho na Vánoce zavřela do malé sklepní vlhké místnosti. V úplné izolaci trpěl hlady, zimou a neustálou tmou.

„Tam mě zlomili. Druhého ledna mě vyvedli, tedy vynesli, nemohl jsem jít. Promočený, prokřehlý,“ vzpomínal Hampl později v rámci projektu Příběhy 20. století. Nakonec vše doznal a u soudu dostal tři roky vězení.

Ze svědectví lidí, kteří v padesátých letech prošli komunistickými lágry, zase vyplývá, jaké museli vyvinout až neuvěřitelné úsilí, aby sehnali, co k připomenutí Vánoc potřebovali. „Protože pokud slavili tyto nejkrásnější svátky v roce, cítili se ještě jako lidé. Přes všechnu hrůzu, kterou prožili, vzpomínali na tyto Vánoce jako na nejniterněji prožité,“ konstatovala historička Pavlína Kourová

Hana Palcová zase využila Vánoce 1979 k tomu, aby emigrovala i se svou rodinou do Rakouska a později do Spojených států, kde pak pracovala v Hlasu Ameriky. Jako účel své návštěvy uvedla svatbu rodinné příbuzné, kterou ve skutečnosti nikdy neviděla.

Komunistický režim postupně vánoční svátky zbavoval náboženských tradic a z posledních dnů roku se stávala konzumní událost. Jenže v 70. a 80. letech bylo možné sehnat některé zboží jen díky známostem nebo nákupem v Tuzexu za speciální poukázky – bony. Mezi oblíbené dárky patřilo sportovní vybavení včetně lyží či bruslí, ale i elektronika ze Západu. Vyloženě podpultovým zbožím byl bicykl značky Favorit s řídítky zvanými berany. Někteří rodiče stáli frontu na kolo celou noc.

Po sametové revoluci v českých vánočních svátcích konzum ještě zesílil, čemuž nahrával široký výběr dříve nedostupného zboží. Razantně rovněž nastoupila vánoční reklama, která nutí lidí k nákupu vybraného zboží a služeb.

Současně se ale rovněž vrátila charita. V 90. letech například vznikla nová tradice televizních Adventních koncertů. Mezi nové zvyklosti lze zařadit i betlémské světlo, které skauti přivážejí z Rakouska. Od roku 1993 každý Štědrý večer vysílá Česká televize premiérově novou pohádku, nejinak tomu bude i letos.

Novým fenoménem se podle historičky Pavlíny Kourové staly zážitkové dárky, třeba skok padákem, jízda ve fekálním voze, bagrování nebo úklid trusu v zoo.

„Lidé už kolikrát nevědí, co nadělit, protože všichni všechno už mají, a tak zvolí tuto formu,“ uvedla Kourová, která se svým mužem napsala zmiňovanou knihu Sto let českých Vánoc. „Přemýšleli jsme s manželem, co by asi naši předci řekli, kdyby otec rodiny našel pod vánočním stromkem poukaz na to, že si může dvě hodiny zabagrovat a že to stálo několik tisíc korun.“