Nezaměstnanost, hlad, sebevraždy. Krize ve 30. letech zdrtila Československo

Kronikář obce Stodůlky v těsném sousedství Prahy přidal v roce 1931 následující záznam: „Od neděle 15. března 1931 bylo započato s rozdělováním týdenních lístků v hodnotě 10 Kč, jež byly nazývány žebračenkami. Obec v této době nechává opravovat cesty a za jednu pracovní hodinu proplácela 3,60 Kč. K těmto opravám byli vybíráni ti nejpotřebnější.“

Dále zpráva pokračuje: „Poněvadž však i těch bylo mnoho, museli se po týdnu střídat. Jeden týden pracovala jedna část a druhý týden zase další. Ani toto opatření však nesnížilo bídu drobného lidu. Již 6. května 1931 byla obecní rada nucena práce zastavit, protože na komunikačním fondu bylo 13 000 Kč a vydání za prováděné práce do téhož dne činilo celkem 18 595 Kč. Za dovoz kamene 9755 Kč a za mzdy 8840 Kč.“

Nedlouhý záznam v kronice Stodůlek, které jsou dnes součástí hlavního města, dokazuje sílu velké hospodářské krize, která začala koncem října 1929 krachem na newyorské burze. A právě žebračenky, tedy poukázky na jídlo, se staly jedním ze symbolů největší ekonomické katastrofy v moderních dějinách, která zasáhla široké vrstvy obyvatel. Jen v Československu, kam krize dorazila se zpožděním, ale o to intenzivněji, přišla o práci až pětina zaměstnanců.

Česká republika si v posledních letech prošla několika krizemi, které významně zasáhly některé skupiny obyvatel. S hloubkou, rozsahem a následnými dopady jsou ovšem s velkou hospodářskou krizí nesrovnatelné.

Mladá Československá republika přitom do druhého desetiletí své existence vstupovala ještě optimisticky a v roce 1929 byla hospodářská kondice státu hodnocena pozitivně. Nejinak tomu bylo ještě ke konci roku, tedy dva měsíce po burzovním krachu na Wall Street.

Jak před časem připomněl Český rozhlas, sociálnědemokratický senátor Gustav Habrman sliboval obyvatelům do nového roku 1930 pokrok ve státní, společenské a hospodářské oblasti, což „způsobí, aby štěstí a blahobyt vzrostly na nejvyšší stupeň“.

Už v roce 1930 ale rostla nervozita kvůli šíření krize. Například již v květnu se objevila zpráva o růstu nezaměstnanosti, když například v severních Čechách klesl za pouhý měsíc počet pracovních míst o 16 procent.

Naplno se ale krize projevila až v roce 1931 a trvala několik let. Byť si někteří vysoce postavení činitelé ještě na jaře 1931 mysleli, že to nejhorší má republika za sebou. „Už je naděje, že z toho vylezeme…,“ prohlásil třeba Jaroslav Preiss, tehdejší ředitel Živnobanky. Mýlil se.

„V Československu se sice hospodářská krize projevila o něco později než v ostatních státech, avšak měla o to zhoubnější průběh a trvala déle, v podstatě po celou první polovinu třicátých let,“ uvedl historik Jiří Pernes v kapitole Velká krize v knize České průšvihy.

Připomněl, že v letech 1932 až 1933 klesla průmyslová výroba na pouhých 63,5 procenta úrovně z roku 1929. V některých odvětvích byla situace ještě horší: Výroba oceli klesla na 31 procent, porcelánu na necelých 46 procent.

Republika doplácela také na to, že byla od svého vzniku hodně proexportně orientovaná. A když přestaly jiné země odebírat tuzemské produkty, doma nebyl dostatečný odbyt. „V důsledku toho dramaticky rostl počet nezaměstnaných,“ uvedl Pernes.

Ještě v roce 1929 bylo v bezmála patnáctimilionovém Československu bez práce jen 55,2 tisíce lidí, koncem následujícího roku to už bylo 239,6 tisíce a koncem roku 1931 už 486,4 tisíce.

Nejhorší roky ale měly teprve přijít. V roce 1932 už bylo bez práce více než půl milionu lidí – celkem 554,1 tisíce. Rekordní byl rok 1933, kdy skončilo na dlažbě 738,3 tisíce zaměstnanců. Pak sice začaly počty nezaměstnaných klesat, ale až do konce první republiky zůstávaly bez práce stovky tisíc obyvatel.

„Byl to začarovaný kruh,“ napsal historik Jiří Pernes. „Lidé bez práce sice díky systému sociálního zabezpečení, který vstoupil v platnost v polovině dvacátých let, měli nárok na podporu v nezaměstnanosti, ale byl to příjem velmi malý, jehož uživatel z něj těžko mohl uživit sám sebe, natožpak svoji rodinu.“

Na milodary včetně zmiňovaných žebračenek bylo podle dostupných údajů odkázáno více než 400 tisíc takzvaných obecných chudých. Přičemž v některých obcích to byla až desetina obyvatel. Rozšiřoval se výměnný obchod.

„Nehladověli jsme, ale neměli jsme vůbec žádné peníze, takže když jsem potřebovala sešit do školy, vzala maminka pár vajec a šla je někam prodat. Zpátky přinesla sešit,“ vzpomínala po letech paní, která vyrůstala na malém hospodářství.

Stát pořádal například i takzvané mléčné akce pro děti nebo jednorázové práce pro různé veřejně prospěšné stavby. I tak šla životní úroveň prudce dolů. Lidé si kupovali jen to, co potřebovali nejnutněji. Omezovali výdaje, kde to jen šlo, včetně jídla, což pak negativně dopadalo na zemědělský sektor.

Výrobci potravin, především drobní a střední rolníci, se těžko vyrovnávali s poklesem cen pšenice, žita, ale například i živočišných produktů. Pokud neměli úspory, museli se zadlužit nebo se dříve či později svého hospodářství zbavit. Ostatně soudy v letech 1931 až 1935 povolily na 7,2 milionu exekucí na továrny, pole, domy a další majetek.

Hospodářská krize měla tvrdý dopad na psychické zdraví. Ústavy pro duševně choré se tak rychle plnily a jejich kapacity nestačily. V krizových letech rovněž výrazně přibylo sebevražd, bylo jich několik tisíc ročně. Jednu z nich popsalo Večerní České slovo. Živnostník z Hradce Králové, který zaměstnával 30 lidí, se v těžkých dobách zadlužil, protože i jemu neplatili jeho dlužníci.

Nakonec se rozhodl je všechny postupně osobně navštívit, ale neuspěl ani u jednoho z nich. „Po celodenním trmácení neměl ani na zpáteční jízdenku. V zoufalství nad takovým životem se pověsil na klice dveří svého věřitele,“ napsaly noviny.

V beznadějné situaci, i když si nesáhli na život, se nacházeli lidé ze široké vrstvy obyvatel – bez ohledu na věk nebo dosažené vzdělání. Nejenže nenašli práci v oboru, který by odpovídal jejich schopnostem, ale vůbec žádnou.

Podle už citovaného historika Jiřího Pernese patřilo Československo k několika málo evropským zemím, které do vypuknutí druhé světové války nepřekročily hospodářskou úroveň roku 1929 – posledního před hospodářskou krizí.

„Příčiny tohoto nepříznivého vývoje ovšem nespočívaly v neschopnosti či v nedostatečné životaschopnosti československé ekonomiky, nýbrž ve zhoršujících se zahraničněpolitických podmínkách a v napětí, vyvolaném bezprostředním ohrožením demokratického Československa nacistickým Německem,“ uvedl historik.

Dodal, že především chyběly investice. „Nejprozíravější kapitalističtí podnikatelé si totiž uvědomovali nejistou situaci malého státu ve střední Evropě, obklopeného ze všech stran potenciálními nepřáteli,“ napsal Pernes. Příliv zahraničních investic se nejen zastavil, ale postupně docházelo dokonce k jejich odlivu.

Nešlo jen o židovský nebo německý kapitál, který neměl zájem na dalším posilování Československa. Také někteří tuzemští podnikatelé nechávali část zisků ze zahraničního obchodu v cizině.

Podle Pernese byla opatření československé vlády proti krizi nedostatečná. Připomněl v této souvislosti například program „New Deal“ amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, tedy soubor ekonomických a sociálních reforem s cílem podpořit a ozdravit ekonomiku USA zasaženou velkou hospodářskou krizí.

„Nelze se divit, že těžká hospodářská situace a naprostá bezvýchodnost, v níž se mnozí lidé nacházeli, vedla k radikalizaci jejich postojů a politických názorů,“ konstatoval Jiří Pernes. V první řadě z toho podle něj profitovala Komunistická strana Československa, které krize přivedla nové členy a stoupence.

Hospodářský propad rovněž vedl k radikalizaci nacionálních postojů německých obyvatel žijících v československém pohraničí, které krize postihla nejvíce. „Pro zkušené agitátory nebyl problém je přesvědčit, že za jejich bídu může právě ‚česká‘ vláda v Praze. Muselo to být vědomí spalující, zvlášť když si mladí nezaměstnaní v německých krajích porovnávali svoji tíživou životní situaci se stále se zlepšujícím stavem hned za německými hranicemi, kde od roku 1933 vládl Adolf Hitler,“ uvedl Pernes.

Také proto získala Sudetoněmecká strana v čele s Konradem Henleinem v parlamentních volbách v roce 1935 více než 1,2 milionu hlasů (15,2 procenta) a zvítězila. Nešlo však jen o radikálně laděné voliče. Pomocí vhodné propagandy pomohla Velká hospodářská krize komunistům dostat se v únoru 1948 k moci.

„Ekonomická krize třicátých let ve většině populace postižené nezaměstnaností a následnou bídou nutně probudila přesvědčení, že něco podobného nechtějí již nikdy v životě prožít znovu,“ napsal Jiří Pernes.

Vzpomínky na tuto dobu byly podle něj natolik frustrující, že byli obyvatelé přístupnější k „nezodpovědným sociálním a politickým experimentům“ v letech 1945 až 1948. „A od nich byl již jen krůček k další diktatuře,“ dodal Pernes.