I přání hezkých Vánoc bolí. Co prožívají pozůstalí po vraždách na fakultě

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Specifikum této tragické události je, že zasáhla velký počet lidí. Nejen přímé účastníky, jejich rodiny, ale i studentskou a pedagogickou komunitu, vlastně celou společnost,“ zdůrazňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy psycholožka a psychoterapeutka Zuzana Čepelíková.

„Dopady jsou dlouhodobé, rozhodně nekončí po dvou letech,“ dodává.

Jako vedoucí Českého institutu pro psychotraumatologii spolu s více než stovkou kolegů pomohli po vraždách na filozofické fakultě přes pěti tisícům psychicky zasaženým lidem. Organizovali a dodnes organizují individuální podporu, skupinová setkání, online i osobně.

„Platí základní pravidlo, že čím dříve dáme lidem podporu, tím rychlejší může být budování odolnosti a snižování následků traumatu,“ vysvětluje psycholožka.

Útočník zavraždil 14 lidí, 25 zranil, sám pak spáchal sebevraždu. Další tři lidi zabil ještě před tím. Dodnes Zuzana Čepelíková pracuje s několika příbuznými po obětech nebo raněnými z filozofické fakulty.

Je pravdou, že čas u pozůstalých po obětech vraždy na filozofické fakultě léčí?

Mozek má schopnost se postupně adaptovat i na obrovské utrpení. Neznamená to ale, že by se bolest významně snižovala. Spíše se proměňuje. To, co zpočátku bolelo tak silně, že nám to trhalo srdce na kousky, že se bolest propsala do výrazu ve tváři, se stává více vnitřní.

Kdybychom se pozůstalých zeptali, zda cítí menší bolest, mnozí by možná řekli, že prázdnota po blízkém člověku zůstává stejně velká, jen bolest má jinou podobu. Každý z nich si hledá vlastní cestu, jak se s touto bolestí učit žít, aby život mohl alespoň nějak pokračovat. Bolest je pak často hluboká, tichá a může se znovu ozvat v různých spouštěcích momentech. Někdy stačí slovo, věta nebo zdánlivě nevinná fráze.

Jaká slova, fráze nebo spouštěcí momenty máte na mysli?

Pro každého mohou být zraňující jiná slova a v jiném významu. U někoho může vyvolat bolest banální přání „Přejeme vám hezké Vánoce“, protože se pro ně po událostech z 21. prosince 2023 slova „hezké a Vánoce“ již nespojují s tím, co dříve znamenala. Pro jiné může být zraňující rčení, „čas to vyléčí“ a pro někoho je velmi těžké, když se hovoří o střelci, a ne o vrahovi. Totiž způsob, jakým o takových událostech mluvíme, není jen otázkou popisu, ale i morální orientace.

Obecně máme tendenci používat popisný jazyk, ale také potřebujeme používat jazyk spojený s morálkou, aby bylo jasné, že se jednalo o člověka, který vědomě vraždil. To pojmenování nevychází z potřeby soudit nebo zjednodušovat složitou realitu lidského jednání. Vychází z citlivého morálního rozlišování dobra a zla a některým pozůstalým může pomoci cítit, že jejich bolest je viděna, uznána a že stojíme na jejich straně.

Blíží se dva roky od tragické události na filozofické fakultě. Jak se s tím podle vaší zkušenosti pozůstalí vypořádávají?

Toto je otázka, kterou psychologové nemají rádi, protože v sobě nese očekávání jedné odpovědi na zkušenost, která je ze své podstaty hluboce individuální. Každý člověk má vlastní cestu a proces truchlení ani uzdravování nejsou lineární. Jejich zkušenosti jsou mnohem pestřejší, než by se dalo shrnout do jednoho popisu.

Jsou chvíle, kdy pozůstalí mohou mít pocit, že se z bolesti nikdy nedostanou, a jindy přijdou momenty, kdy dokážou prožít více pokoje. Někdy mají pocit, že už našli způsob, jak se s bolestí naučit kousek po kousku žít, jindy se zdá, že se vše znovu propadne a člověk jenom přežívá. Zkušenosti nejen z naší praxe, ale i ze zahraničí ukazují, že vyrovnávání se s takovou ztrátou je dlouhodobý proces, který se v čase proměňuje.

Otec Kláry Holcové se v rozhovoru pro Seznam Zprávy svěřil, že kdyby jeho dceru zajelo auto nebo zemřela na nemoc, byl by ušetřený takzvané retraumatizace. V čem je ztráta pozůstalých na fakultě jiná?

Tím, že se jedná o násilný trestný čin takového rozsahu a že pachatel následně spáchal sebevraždu, nese toto truchlení výraznou a velmi intenzivní traumatickou nadstavbu. Pozůstalí se nevyrovnávají pouze se ztrátou blízkého člověka, ale zároveň hledají nový postoj k sobě samým, k životu i ke světu, který se jim po této události může jevit jako nefér a nebezpečný. Součástí jejich prožívání je nutnost vyrovnat se s hrůzou a nesmyslností násilné smrti.

Na počátku pozůstalí mohou zažívat podporu, péči nebo sounáležitosti od ostatních lidí. Zároveň je ale důležité vědět, že je třeba v tom vytrvat nejen první týdny, ale několik let.

Jako společnost bychom proto měli vnímat, jak důležité jsou pietní akce a vzpomínkové rituály. Ty pomáhají udržet památku zemřelých a dávají celé situaci důstojnost a respekt. Mnoho rodin během uplynulých dvou let vytvořilo velmi silné a krásné vzpomínkové momenty, například vydaly knihy básní i prózy, pořádaly výlety, zasadila se růže Magdalena.

Je spoustu takových citlivých momentů, které mají hluboký význam pro ně samotné. Vedle toho ale prožívají pozůstalí tisíc a jeden momentů, kdy se snaží získat zpátky svoji každodennost a tisíc a jeden momentů, kdy je bolest znovu a znovu v neočekávaných situacích zastaví.

Jak jsme obstáli my jako společnost a v čem jsme se dopustili - my novináři nebo politici - naopak chyb?

V prvním měsíci po události jsme zaznamenali výrazný nárůst lidí v podpůrných skupinách, a to i z oblastí, které byly od místa tragédie velmi vzdálené, například z Moravy. Lidé byli zahlceni množstvím zpráv a informací, mladí lidé si mezi sebou intenzivně sdíleli obsah prostřednictvím chatů a sociálních sítí.

V lednu, kdy se měl obnovit běžný školní režim, se u části z nich objevily obavy z návratu do školy, přestože se nacházely v úplně jiné části republiky a nebyly reálně ohroženy. Nešlo tedy o přímou reakci na nebezpečí, ale o projev sekundární traumatizace, tedy situace, kdy lidé, včetně dětí, přebírají strach a úzkost skrze opakované vystavení informacím, obrazům a emocím spojeným s násilnou událostí.

Jedna z věcí, ve které se jako mediální společnost stále učíme, je způsob, jak o tragických událostech informovat. V prvních dnech po události jsme byli opakovaně vystavováni obrazům vraha, budovy fakulty, bolesti, houkaček a chaosu.

Já často říkám, že pokud zaznívá „A“, musí zaznít i „B“. Podobně jako u lékaře, ten nám neřekne pouze „máte nádor“, ale zároveň dodá: „budeme ho léčit, a to takto“. Právě to je podle mě součást etiky, kterou v médiích stále ještě neumíme dostatečně naplňovat.

Když informujeme o tragédii, nestačí popsat samotnou událost. Je důležité zároveň říkat, jaké jsou další kroky, co mohou lidé dělat, jak se mohou chránit a kde mohou hledat pomoc. Tedy například: pokud se cítíte takto, je možné se opřít o tyto služby; pokud se objeví tyto reakce, jsou normální a existuje místo, kde vám mohou pomoci.

Rodiče zavražděné studentky Magdaleny Křístkové v rozhovoru pro Seznam Zprávy poukazovali na vinu rodiny, v níž vrah vyrůstal. Jeho matka veřejně nevyjádřila lítost. Nekomunikuje. Jak se s tímto vyrovnat?

Je důležité říct, že matka pachatele je součástí tragédie a reaguje svým individuálním způsobem, který je pro ni v danou chvíli možný. Její reflexe nebo vyjádření mohou přijít v jiném čase, nebo také nemusí přijít vůbec. Je ale pochopitelné, že když neproběhla omluva nebo projev lítosti ze strany rodinných příslušníků vraha, tak to může stěžovat hojení ran u příbuzných obětí a ve společnosti to může vyvolat jistou beznaděj.

Když rodina pachatele nekomunikuje, může nás to vést k nejrůznější otázkám a hypotézám, protože často potřebujeme odpovědi. Jestli je za činem tlak na výkon místo hodnoty mít hluboké, vřelé vztahy, pocity izolace a beznaděje, odcizování se od lidí, fascinací násilím, ztrátou empatie, zúžení světa do temných věcí. Neumím však rozklíčovat z dostupných informací, o jakou šlo zkušenost.

Já bych tuto reflexi matce přála, aby i ona mohla vidět, co se stalo a s bolestí se vypořádat. Pokud se realita popírá, je těžké bolest zpracovat.

S poruchou osobnosti se obvykle nerodíme, potřebujeme mít další faktory, které nám směřují tento vývoj. Takže to, co mi přijde důležité, je potřeba porozumět motivům vraha. Ne kvůli němu samotnému, ale kvůli následné prevenci. Motiv není omluva, motiv je mapa, která vedla k činu a ta nám ukazuje trajektorii, jestli to rozhodnutí vraždit pocházelo z individuálních, z genetických, z rodinných, nebo společenských faktorů. Toto poznání je třeba směřovat tam, kde je nutné dělat nápravu.