Končí éra úspěšného boje s chudobou? Svět naráží na „křehkou“ zeď

Pokud bychom hledali jeden graf, který by měl definovat optimismus prvních dekád současného tisíciletí, mezi favority by určitě mohla patřit křivka zobrazující globální ústup extrémní chudoby. V roce 1990 žily v naprosté bídě 2,3 miliardy lidí. Od té doby se toto číslo snížilo o neuvěřitelných 1,5 miliardy.

Znamená to, že v průměru každý den během posledních 35 let uniklo z pasti nejhoršího strádání zhruba 115 tisíc lidí. Někdo získal přístup k čisté vodě, elektřině nebo si mohl dovolit poslat dítě do školy místo na pole. Zdálo se, že máme vyhráno a že definitivní vymýcení extrémní chudoby je jen otázkou času a setrvačnosti.

Jenže setrvačnost nás zradila. Nová data ukazují, že tento historický „výtah“ z chudoby se zadrhává. A co hůř, hrozí, že se utrhne a pojede směrem dolů. Podle současných trendů se pokrok v boji proti extrémní chudobě v podstatě zastaví a po roce 2030 dokonce očekáváme, že počet nejchudších lidí na planetě začne opět růst, naznačují analýzy Světové banky.

Stojíme na prahu nové éry, která bude mnohem temnější a složitější než ta předchozí. Proč se stroj na prosperitu zasekl?

Než se pustíme o debaty o tom, jak se bude „extrémní chudoba“ vyvíjet a svět tedy vypadat, měli bychom si ujasnit, o čem vlastně mluvíme. Hranice tohoto druhu chudoby je pochopitelně daná poněkud svévolně. V současné době se za ni počítají podle Světové banky tři dolary na den.

Je důležité zdůraznit, že nejde o prostý kurzový přepočet. Vyjadřuje hodnotu zboží a služeb, které byste si za tři dolary koupili ve Spojených státech, převedená na ceny v dané lokální ekonomice. V praxi tato hranice definuje naprosté minimum nutné k fyzickému přežití – k získání dostatku kalorií, aby člověk nezemřel hlady, a k zajištění nejprimitivnějšího přístřeší. Kdo je pod čarou, bojuje každé ráno o život.

Nastavení této „laťky“ je však předmětem ostrých sporů. Kritici dlouhodobě upozorňují, že hranice je nastavena drasticky nízko. Člověk, který vydělává v přepočtu tři dolary denně, sice ze statistiky extrémní chudoby zmizí a stane se „úspěchem“ globálního rozvoje, ale jeho život se od člověka se dvěma dolary denně zase tolik neliší.

Stále nemá na léky, vzdělání ani na důstojný život. Tento „optický klam“ může vést k falešnému uspokojení, že svět bohatne, zatímco miliardy lidí stále žijí těsně nad hranicí přežití.

Proč tedy tuto nízkou hranici stále používáme? Statistici tvrdí, že je zapotřebí mít „dno“, abychom viděli, jak si vedou ti nejubožejší z ubohých. Kdybychom hranici chudoby posunuli výše, například na 10 dolarů denně (což je stále velmi skromný život), splynuli by nám lidé v rozvíjejících se zemích, kteří už mají alespoň elektřinu a základní jídlo, s lidmi bezprostředně ohroženými hladomory. Řada analýz tak využívá několik „pásem“ chudoby, zhruba v oblasti mezi 3 a 10 dolary na den (příklad).

Ale ať počítáme jakkoliv, je celkem nepochybné, že podíl chudých mezi obyvateli světa se v posledních desetiletích rychle snižoval. Dáno to bylo především hrubou silou ekonomického růstu v konkrétních regionech.

V 90. letech žila většina nejchudších lidí světa v zemích jako Čína nebo Indonésie. V těchto státech tehdy živořily v extrémní chudobě více než dvě třetiny populace. Následoval ovšem bezprecedentní hospodářský boom. Tyto asijské ekonomiky začaly růst raketovým tempem a doslova stovky milionů občanů vstoupily do střední třídy. Dnes je v těchto zemích podíl extrémně chudých pod deseti procenty. Podobný scénář se odehrál v Indii, Bangladéši či Vietnamu. Mechanismus byl jasný: chudí lidé žili v zemích, které bohatly.

Dnešní realita je však diametrálně odlišná. Většina nejchudších lidí světa se dnes nachází v ekonomikách, které nerostou. Jsou uvězněni ve státech, které stagnují dlouhá desetiletí.

Ukázkovým příkladem může být například Madagaskar, ostrov známý především díky svým (v posledních desetiletích rychle mizejícím) přírodním krásám. Když se však podíváte na dlouhodobá data, budete překvapeni, do jakého ekonomického marasmu země dlouhodobě zabředla – a nedokáže se dostat ven.

HDP na obyvatele je v této ostrovní zemi dnes velmi podobné jako v roce 1950. Madagaskar za tři čtvrtě století ekonomicky neudělal ani krok vpřed. V důsledku toho počet lidí v extrémní chudobě narůstá přesně tak rychle, jak roste tamní populace.

Když se v bohatších zemích mluví o chudobě a řešení situace, mluví se obvykle ve větší míře o nějaké formě přerozdělování – zdaníte bohaté, podpoříte chudé a srovnáte extrémy. V zemích jako Madagaskar nebo Demokratická republika Kongo je ale taková debata naprosto bezpředmětná. Průměrný příjem v těchto zemích je totiž nižší než hranice chudoby. I kdybyste vzali veškeré bohatství země a rozdělili ho naprosto rovnostářsky mezi všechny obyvatele, výsledek by byl ten, že v extrémní chudobě by žili úplně všichni.

Bez nastartování celkového ekonomického růstu zde neexistuje řešení. Růst ovšem nepřichází: poslední z ekonomického hlediska „ztracená dekáda“ ve velké části Afriky je toho dokladem.

Situaci komplikuje ještě jeden faktor, který ve své analýze zdůrazňuje Světová banka. Rok 2024 se do dějin zapíše jako bod zlomu. Poprvé v historii totiž žije více lidí v extrémní chudobě v zemích, které Světová banka klasifikuje jako „křehké a konfliktem zasažené“, než v zemích stabilních. Počet extrémně chudých v těchto nestabilních regionech dosáhl odhadem 415 milionů.

Chudoba se tak přestěhovala. Zatímco před třiceti lety byla tváří chudoby asijská venkovanka, která měla naději, že její děti půjdou pracovat do továrny ve městě, dnes je to obyvatel subsaharské Afriky žijící ve stínu občanské války nebo zhrouceného státu. Do roku 2030 bude v těchto křehkých státech žít téměř 80 procent všech extrémně chudých lidí na planetě, říkají dnešní odhady.

Souhra chudoby a nestability dělá jakoukoliv pomoc nesmírně obtížnou. Nemůžete stavět školy, když je bombardují milice. Nemůžete zavádět očkování, když nefungují cesty a vláda nekontroluje své vlastní území. Křehkost státu není jen kulisou chudoby, je do velké míry její příčinou.

Subsaharská Afrika přitom již dnes nese největší břemeno chudoby: žije zde 70 procent z celosvětového množství extrémně chudých. Dvě země vyčnívají nad ostatní svou velikostí i hloubkou problémů: Nigérie a Demokratická republika Kongo.

Podle Světové banky budou do roku 2030 tyto dvě země domovem pro jednoho z každých čtyř extrémně chudých lidí na celém světě. Úspěch či neúspěch globálního boje s chudobou se rozhodne v podstatě v Lagosu a Kinshase. Pokud se nepodaří stabilizovat a nastartovat tyto dva obry, tak například OSN vytyčené globální cíle udržitelného rozvoje zůstanou jen na papíře.

Život v „křehkém státě“ přitom neznamená jen prázdnou peněženku. Znamená to systematickou devastaci lidského potenciálu. Světová banka upozorňuje, že nestabilita podkopává lidský rozvoj napříč generacemi.

V zemích zasažených konflikty a křehkostí je přibližně 35 procent dětí pod pět let zakrnělých v důsledku podvýživy. Pro srovnání, ve stabilních zemích je to 22 procent. Nejde přitom jen o nižší růst; přináší s sebou i podstatně horší druhotné následky pro jejich vývoj, včetně celoživotně horšího zdraví a v krajních případech i vývojových poruch.

Vzdělávací systémy v těchto oblastech mají celou řadu vážných problémů. Děti absolvují v průměru jen pět let efektivní výuky oproti devíti letům ve stabilních zemích. A když už školu dokončí, čeká je trh práce, který vlastně neexistuje. Více než 60 procent pracovníků je závislých na nízkoproduktivních, neformálních a zranitelných zaměstnáních. Chybí základní infrastruktura – jen polovina populace má přístup k elektřině, což je efektivně odřezává od digitální ekonomiky a moderního světa.

Vytváří se tak bludný kruh, ze kterého je těžké vystoupit. Slabé vládnutí a konflikty vedou k chudobě. Chudoba a nedostatek perspektivy pro mladé lidi zase živí další konflikty a nestabilitu. Uniknout z tohoto kruhu je nesmírně obtížné i v dobách, kdy se zrovna nebojuje.

Analytik Max Roser z Our World in Data, který dlouhodobě sleduje globální trendy, tvrdí, že je obecně skeptický k prohlášením o „dějinných zlomech“. Ale v případě boje s chudobou je podle něj závěr jasný: budoucnost bude vypadat zásadně jinak než minulost. Růst v Asii prakticky ukončí extrémní chudobu v tomto regionu, ale ekonomická stagnace v Africe a nárůst počtu jejích obyvatel tento úspěch zase vymažou.

I v těch nejoptimističtějších scénářích, kde by křehké státy dosahovaly čtyřprocentního ročního růstu HDP na hlavu (což je v kontextu jejich historie velmi ambiciózní), by v polovině století stále žilo v extrémní chudobě 24 procent jejich populace.

Pokud se nejchudší ekonomiky nezačnou v dohledné době rozvíjet, čeká nás s velkou pravděpodobností budoucnost, kde stovky milionů lidí zůstanou uvězněny v bídě na dlouhé dekády. Což znamená nejen nejistotu, utrpení, ale třeba i to, že světový trh pro export bude menší, než by jinak mohl být.