Jak a co darovat před Vánoci a proč je hotovost dobrá charita

Konec roku je v České republice tradičně obdobím vrcholící filantropie. Data ukazují, že ochota Čechů darovat peníze na dobročinné účely setrvale roste – jen v loňském roce poslali dárci na charitu zhruba 14 miliard korun a prosinec je z hlediska objemu transakcí pravidelně nejsilnějším měsícem.

Dárci ovšem čelí klasickému dilematu: jak zajistit, aby darované prostředky skutečně pomohly, a neskončily v neefektivních strukturách, nebo dokonce v rukou podvodníků, kteří zneužívají důvěřivosti veřejnosti v online prostoru?

Zatímco v českém prostředí se debata často točí kolem výběru konkrétního charitativního projektu – zda přispět na „Nocleženku“ nebo „Dárek pro Putina“ – ve světové rozvojové ekonomice probíhá v posledních patnácti letech tichá revoluce, která zpochybňuje samotnou podstatu tradiční formy pomoci. Co když je nákup konkrétních komodit, ať už jde o kozy, školní sešity nebo cihly na stavbu školy, méně efektivní než prostý převod hotovosti?

V praxi to vypadá tak jednoduše, jak to zní, což si můžeme ukázat třeba na případu Claris Pendo z keňského okresu Kilifi. Tato matka sedmi dětí se živila jednou z nejtěžších a zdravotně nejrizikovějších prací v regionu – pálením dřevěného uhlí v lese. Změnu v jejím životě nepřinesl komplexní rekvalifikační program ani potravinová pomoc, ale jednorázový transfer 110 000 keňských šilinků (v přepočtu přibližně 20 tisíc korun) bez jakýchkoliv podmínek. Pendo opustila práci, která ničila její zdraví, nakoupila dobytek (kozy a krávy) a zajistila tak rodině stabilnější zdroj obživy a lepší výživu.

Nejde o izolovanou anomálii, která by sloužila jen k marketingovým účelům neziskových organizací. Je to součást masivního trendu takzvaných nepodmíněných peněžních transferů.

Jen organizace GiveDirectly, která tento model popularizovala, již doručila hotovost desítkám tisíc lidí. Ještě zásadnější je, že v reakci na pandemii nemoci covid-19 využilo nějakou formu přímých finančních transferů více než 130 zemí světa jako rychlou záchrannou síť. Data z těchto i dalších programů a experimentů totiž ukazují, že darování hotovosti spojené s důvěrou v úsudek příjemce není naivním gestem, ale často ekonomicky nejracionálnější volbou.

Při diskusích o přímém darování peněz chudým lidem se téměř okamžitě objevuje protiargument: „Když jim dáte peníze na ruku, propijí je, prokouří nebo utratí za zbytečnosti.“ Obava, že chudoba je primárně důsledkem neschopnosti hospodařit, vede dárce a organizace k paternalistickému přístupu, kdy raději darují naturálie, u kterých mají pocit kontroly nad jejich využitím.

Empirická data však tento narativ o „nezodpovědném chudém“ přesvědčivě vyvracejí. Rozsáhlá metaanalýza, která zkoumala desítky studií a programů peněžní pomoci v Africe, Latinské Americe a Asii, došla k jednoznačnému závěru: přímé transfery nevedou ke zvýšení výdajů na „neřesti“.

Analýza 19 studií Světové banky a dalších institucí ukázala, že výdaje na alkohol a tabák se po obdržení hotovosti nezvyšují. V některých specifických případech, jako byl program v Lesothu, dokonce došlo k jejich poklesu. Vysvětlením může být takzvaný efekt „mentálního účetnictví“, kdy příjemci vnímají darované peníze jako určené pro rodinu a budoucnost, nikoliv pro okamžité potěšení.

Kam tedy peníze skutečně mizí, pokud ne do alkoholu? Data ukazují konzistentní vzorec spotřeby zaměřený na základní potřeby a investice. Primárně rostou výdaje na potraviny, což vede k pestřejší stravě a vyššímu kalorickému příjmu. Druhou významnou položkou jsou investice do bydlení.

V rozvojových zemích je typickým příkladem výměna tradiční doškové střechy za plechovou. Ačkoliv se to z pohledu západního dárce může jevit jako banální úprava, ekonomicky jde o vysoce racionální investici s vysokou návratností – plechová střecha šetří náklady na časté opravy došků a umožňuje zachytávat dešťovou vodu.

Tento vzorec chování se netýká jen rozvojového světa. Podobné výsledky přinesla i studie z Kanady, kde 50 lidí bez domova dostalo jednorázově vyplaceno 7 500 kanadských dolarů. Výsledky byly v přímém rozporu s očekáváním veřejnosti: příjemci utratili 99 % prostředků za nájem, jídlo, dopravu a oblečení. Výdaje na alkohol, drogy a cigarety se nezvýšily, naopak v některých případech klesly, což autoři studie přisuzují snížení stresu z existenční nejistoty.

Rozpor mezi veřejným míněním a daty je v tomto případě učebnicovou ukázkou kognitivního zkreslení. Máme tendenci podceňovat schopnost lidí v nouzi činit racionální rozhodnutí a přeceňujeme vlastní schopnost určit, co je pro ně nejlepší.

V rozvojové pomoci dlouho platilo přísloví: „Daruješ-li člověku rybu, nasytíš ho na jeden den. Naučíš-li ho rybařit, nasytíš ho na celý život“. Tato filozofie vedla k masivní podpoře komplexních programů zaměřených na školení, vzdělávání a budování kapacit.

S nástupem UCT se však v ekonomii rozvoje objevil nový koncept: použití hotovosti jako „benchmarku“ (srovnávací latě). Logika je neúprosná – pokud složitý, administrativně náročný program školení nedokáže doručit lepší výsledky než prosté rozdělení jeho rozpočtu mezi příjemce ve formě hotovosti, je z ekonomického hlediska neefektivní.

Jeden z nejdůkladnějších testů této hypotézy provedli ekonomové Craig McIntosh a Andrew Zeitlin ve Rwandě ve spolupráci s USAID. V rámci studie postavili proti sobě tradiční komplexní program nazvaný „Gikuriro“ a prosté peněžní transfery. Program Gikuriro byl prototypem moderní rozvojové pomoci: kombinoval školení o výživě, hygieně, zakládání zahrad a spořicích spolků. Výzkumníci porovnávali vesnice, které prošly tímto programem, s vesnicemi, kde domácnosti dostaly ekvivalent nákladů na tento program přímo na ruku.

Výsledky po jednom roce byly pro zastánce tradiční pomoci vystřízlivěním. Komplexní program Gikuriro neměl prakticky žádný měřitelný dopad na klíčové ukazatele, jako je růst dětí, anémie nebo diverzita stravy, ve srovnání s kontrolní skupinou. Co je však podstatné – malé peněžní transfery (odpovídající nákladům na program) na tom nebyly o nic lépe. Teprve mnohem větší hotovostní grant (cca 500 USD) vedl k měřitelnému zlepšení v majetku domácností a spotřebě.

Ještě zajímavější výsledky přineslo srovnání v oblasti zaměstnanosti mládeže. Zde studie srovnávala program podnikatelského školení s hotovostním grantem. Ukázalo se, že lidé, kteří dostali peníze, si vedli lépe v zakládání živností a generování příjmů než ti, kteří prošli školením.

Nabízí se tedy vysvětlení, které si lehce můžeme popsat s pomocí rybářské metafory: většina chudých lidí v těchto regionech nepotřebuje naučit rybařit – už to umí, nebo se to zvládnou rychle naučit sami. Co jim chybí, jsou peníze na nákup sítě. Školení bez kapitálu je v prostředí úvěrových pastí často bezcenné – zatímco kapitál (hotovost) umožňuje lidem okamžitě odstranit překážky, které jim brání v produktivitě.

Nejde o to, že by vzdělání nebo hygiena nebyly důležité. Jde o to, že nedostatek kapitálu může být někdy tak zásadní bariérou, že potenciál odemkne efektivněji než dobře míněné lekce.

Bezpracné peníze také neznamenají ve většině případů menší ochotu k práci. Metaanalýza 72 programů zahrnujících celkem desítky tisíc účastníků ukázala, že celková pracovní aktivita příjemců neklesá, naopak v průměru mírně roste (o zhruba 4,6 %). Dochází spíše ke změně typu práce: lidé opouštějí špatně placenou nádeničinu a věnují energii vlastnímu hospodářství nebo drobnému podnikání.

Pochopitelně jeden typ pomoci či jedno opatření neřeší všechno. Na podmínkách a detailech záleží. V souvislosti s přímou finanční pomocí se často zmiňuje rozsáhlá a v mnoha ohledech skutečně unikátní studie v Keni. „Ohánějí“ se jí hlavně zastánci, protože studie ukázala velký „násobící“ (multiplikační) efekt: každý dolar doručený formou pomoci vygeneroval v lokální ekonomice dalších 2,50 dolaru aktivity, z čehož těžili i sousedé, kteří pomoc přímo nedostali.

Logické obavy ze zvýšení inflace se přitom v tomto případě nenaplnily – průměrný nárůst cen činil zanedbatelných 0,1 %. Místní ekonomika dokázala pružně reagovat, a to zřejmě z toho jednoduchého důvodu, že do té doby jela na „půl plynu“: v daném případě stejně jako v jiných chudých oblastech lidé mohli pracovat podstatně více, když v oběhu bylo dost peněz na to, aby za práci dostali zaplaceno.

Což je situace, která rozhodně není všude na světě. Nemyslíme tím přitom jen rozvinuté ekonomiky, kde je peněz dostatek. Během experimentu v odlehlé oblasti Filipín, kam bylo těžké dovážet zboží odjinud, přísun hotovosti například zvedl cenu potravin (hlavně těch bohatých na bílkoviny, protože po těch byla nejvyšší poptávka), což poškodilo ty, kteří pomoc nedostali. Rozdávání hotovosti tak nejlépe funguje tam, kde existuje alespoň základní tržní mechanismus schopný uspokojit poptávku, ale ta je příliš slabá.

Navzdory pozitivním datům není rozdávání peněz všelékem. Například v přepočtu na „zachráněný lidský život“ stále vítězí cílené zdravotní intervence, jako je distribuce sítí proti malárii či tablety proti parazitům.

V tomto ohledu je poněkud zavádějící i jinak jeden z nejpůsobivějších výsledků zkoušek přímé finanční pomoci bez podmínek. Jde o studii z Keni, která zaznamenala v „obdarovaných“ vesnicích dramatický pokles dětské úmrtnosti o 48 %. To je extrémně silný efekt – dokonce podobně silný jako cílený zásah zdravotníků.

Je však klíčové dodat kontext, který často v titulcích chybí: k tomuto „zázraku“ došlo v období sucha, kdy peníze fungovaly jako nutná pojistka proti hladu, a navíc v oblasti, kde již existovala dostupná síť klinik. Hotovost sama o sobě neléčí; umožní lidem ovšem využít existující infrastrukturu (zaplatit cestu, léky či lepší stravu). Bez fungujícího zdravotnictví v oblasti by efekt nebyl zdaleka takový.

To je další obecně platný problém: hotovost jednotlivci pomůže zaplatit školné, ale nepostaví školu ani silnici. Pokud ty v oblasti chybí, přímá finanční pomoc narazí na strop své využitelnosti. Dlouhodobé studie také například naznačují, že ačkoliv si příjemci udržují vyšší míru majetku, příjmové nůžky se po skončení programu mohou po několika letech opět začít rozevírat.

I vyšší jednorázový obnos je tedy spíše startovní blok než výtah, který dotyčného automaticky a pohodlně vyveze z chudoby. Ale ti, kdo chtějí darovat a nedokáží se rozhodnout, v ní mohou najít odpověď na své dilema. Ano, dárce má asi lepší pocit z nákupu konkrétní „kozy“ nebo „školní pomůcky“, ačkoliv příjemce možná zoufale potřebuje opravit střechu.

Darovat peníze znamená vzdát se kontroly, ale není to rezignace. Naopak jde o racionální rozhodnutí podložené dekádou výzkumů: někdy je nejlepší strategií prostě nechat trh a lidi dělat to, co umí.