Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Česku v roce 2026 nehrozí žádný velký pád ani náhlá krize. Největším rizikem je podle špičkového ekonoma Filipa Matějky nenápadná eroze – institucí, veřejných financí i ochoty myslet dopředu.
„Máme se docela dobře, všechno víceméně funguje,“ říká Matějka. A právě v takové situaci je nejsnazší vyměnit dlouhodobé investice za krátkodobý komfort a politicky líbivá řešení, řekl ekonom CERGE-EI v rozhovoru pro Seznam Zprávy Byznys.
Do této fáze vstupuje Česko ve chvíli, kdy se definitivně rozpadl starý ekonomický svět. Model, na kterém jsme vyrostli, tedy bezpečnost od Spojených států, levné energie z Ruska a levné zboží z Číny, přestal platit. Nový zatím nemáme. Místo hledání „jednoho správného receptu“ by se podle Matějky měla stát prioritou pružnost a schopnost přizpůsobit se.
Jenže právě tu si sami podkopáváme: máme málo rezerv, jedeme „na knap“ a místo silných institucí roste poptávka po „silné ruce.“
Aktuální růst kolem 2,5 procenta není důvodem k oslavám. Podle Filipa Matějky jde hlavně o dohánění ztrát po covidu a inflaci, která nejdřív zvedla ceny a až se zpožděním mzdy. Skutečný test přijde později. Dlouhodobě uspějí země, které mají dostatek kapitálu pro nové nápady a skutečnou konkurenci, která pustí nové hráče ke slovu.
Potřeba jsou i kvalitní lidé. Talenty láká Česko, kvůli změně v Bílém domě, už teď. „Snažíme se o to. Zrovna najímáme profesory, dostali jsme asi 500 přihlášek na pár míst a více jich je z Ameriky, z těch nejlepších škol,“ říká Matějka. Celý rozhovor si pusťte nahoře ve videu.
Rok 2025 byl často označovaný za rok, kdy skončil dosavadní řád. V bilaterálních vztazích se rozpadla letitá partnerství, v obchodu přestala se cly platit zažitá pravidla. Bude to letos lepší?
Loni se spousta věcí rozlámala. Náš model byl založen na tom, že Amerika nás chrání, Rusko nám dodává levné energie, Čína nám dodává levné zboží a naše dražší kupuje. A všechny tyhle tři věci zmizely. Teď se to snažíme napravit.
Adaptujeme se?
Když vymýšlíme, co bychom měli dělat, často se soustředíme na konkrétní řešení, ale ne úplně na pružnost. Přitom, když vybudujeme pružnost, tak to bude víc v pohodě.
Jak vypadá stát, který bude nejlíp připraven na divoké věci, které se můžou stát?
Když přijde průšvih, tak potřebujete mít plnou kasičku. Když máte něco na účtu, spíš se s ním vypořádáte. My jedeme na knap. Připravený stát si šetří peníze na horší období.
Zadruhé, připravený stát má instituce, které nezávisí na jednom člověku, jsou pak takové pružnější. Ale v celém západním světě roste poptávka po silné ruce, po vůdci, který rozhodne, bude to tak, nebo tak. My se zahrabáváme v byrokratických překážkách, decentralizovaný systém je pomalý. Přemýšlíme o tom, že odkoupíme ČEZ. Přitom daleko jednodušší je nechat ho v soukromých rukách a poslat peníze lidem.
A za třetí, v posledních desetiletích se zvětšují rozdíly mezi centry a regiony. Zvětšuje se rozdíl mezi platy. Když přicházíme do období, kdy je nejistota větší, tak regiony mají větší problém s tím, že se zvětšují rozdíly.
A teď co s tím?
Buď se na to vykašleme, nebo budeme používat transfery. Ideální systém by byl snažit se o to, aby města byla něco jako motor růstu pro regiony. Firmy by mohly mít více chapadel. V centru může fungovat vývoj služeb, v regionech centra pro servis.
Takováhle decentralizace by podle vás třeba pomohla i tomu, aby Česko rychleji rostlo? I když letos se české ekonomice s aktuálním růstem na úrovni 2,5 procenta celkem daří, podle týdeníku Economist se zařadila na šestou pozici.
Dlouhodobě ano. Ale číslo pro jeden konkrétní rok nic moc neznamená. My jsme se z covidu dostávali déle než některé jiné země, takže to spíše tak doháníme. U nás byla obrovská inflace, ceny vzrostly asi o třetinu během několika let a mzdy začaly růst až potom, tak teď to dohánějí mzdy. Začali jsme všichni trochu více nakupovat a pravděpodobně to ještě potrvá příští rok. Struktura ekonomiky se nám nijak zásadně nezměnila.
Jak ten růst udržet? Investujeme ve srovnání s evropským průměrem docela dost, ale na výsledku to není moc vidět.
Je třeba mít na správných místech co nejlepší lidi. Mít nápady, něco umět. Ekonomikám se dlouhodobě vede lépe, když toho prostě umějí více vyrábět. A druhá věc jsou finance. To znamená, že když má někdo nápad, něco umí a dá pár šikovných lidí dohromady, tak dostanou šanci. To může být od bank, ale spíše od soukromých investorů, kteří řeknou, tomu věřím a investují do toho.
Třetí důležitá věc je soutěž. Někde jsou v ekonomice veliké firmy a přijdou jiné, které by je chtěly porazit, protože dělají něco lépe. Jenže u nás to často nejde. Nové firmy vznikají pomaleji, pomaleji rostou a jsou tu spíše větší konglomeráty. V Americe tohle umí lépe.
Co by s tím nová vláda v příštím roce mohla dělat?
Přečetl jsem si programové prohlášení vlády. Ale nenašel jsem tam nic o antimonopolním úřadu (ÚOHS), což je tady pro to naprosto zásadní věc.
Proč?
U nás moc nefunguje. My máme na antimonopolním úřadu hlavně právníky a téměř žádné ekonomy. A moderní antimonopolní úřady vyhodnocují, na jaké trhy nemohou vstupovat noví hráči a jak to postrčit.
Kde třeba je v Česku těžké vstoupit na trh?
Kdysi to byly telekomunikace a banky. Mluví se o zemědělství a potravinářství, ale nikdo neví, kým je ten problém způsobený. A antimonopolní úřad je od toho, aby udělal analýzu, která by byla strašně jednoduchá. Pak řekne, problém je támhle a teď tu soutěž rozhýbeme, tohle tady chybí. A to pro ten dlouhodobý růst prostě potřebujete, aby mohly nové věci růst a staré jim v tom nebránily.
Nechceme tu nové hráče
Ještě lepší růst než Česko má Polsko, zhruba o procento vyšší. Je i za vás příkladem hodným následování?
V ekonomice ano, možná v nějakých právních věcech.
I za cenu toho velkého zadlužení, které s sebou Poláci táhnou?
Myslím, že ano. Nemyslím, že dluh mají obrovský. Oni od revoluce vyrostli o 250 procent. Každý tam zbohatl v průměru téměř trojnásobně. Mají více lidí, kteří mají dobré vzdělání. Vidím ve svém oboru, v akademii, že se lidé začínají vracet do Polska.
Do Česka se výzkumníci nevracejí?
Do Česka taky, tak třeba já jsem tady. Ameriku si dáváme často jako příklad byznysu a ekonomiky. Je pravda, že za posledních 20 let nám o třetinu utekla. Tenkrát jsme na tom v EU a USA byli podobně, jenže my jsme nechytili tu digitální revoluci. Ale když se Američanů ptáte, jestli tam chtějí zůstat, tak před 10 lety chtělo pryč 10 procent, teď je to 20 procent, mladých žen dokonce 40 procent.
Budete z toho těžit i v akademické prostředí? Budete se například v CERGE-EI snažit k nám přetáhnout vynikající mozky z Ameriky?
Snažíme se o to. Zrovna najímáme profesory, dostali jsme asi 500 přihlášek na pár míst a více jich je z Ameriky, z těch nejlepších škol.
Vláda otáčí kormidlem
Řada zemí poté, co za covidu povolily otěže rozpočtů, přemýšlí, jak je utáhnout zpátky. Je to nevyhnutelné, nebo můžeme dál vesele žít na dluh a prosperovat?
Jde o ten dlouhodobý vývoj. U nás je dluh lehce přes 45 procent HDP. Často soukromě dlužíme daleko více, než co dluží stát. Jak jsem si rychle četl to programové prohlášení vlády, tak že dluhy zase porostou, to dlouhodobě nemusí být problém. Ale může přijít zase inflace, ta nepřichází pravidelně a podle nějakých jednoduchých teorií.
Takže teď se máme dobře a měli bychom dluhy zmenšovat?
Nebo aspoň nastavit dlouhodobý směr, že prostě budeme utrácet méně.
Vysoké ceny energií vnímáte pro příští rok jako velkou hrozbu?
Postupně klesají. Ceny futures kontraktů se čekají každý rok o 10 procent dolů. Ale ve srovnání s Amerikou a s Čínou ceny ideální nejsou. Zvlášť Evropa je hodně založená na průmyslu a my, Česká republika, ještě víc na tom těžším, to je prostě fakt. Když jsou ceny energií vysoké, často to řešíme dotacemi. To ale samo o sobě nic neřeší. Cena jen rozhoduje o tom, kdo a kolik spotřebovává. Pokud nevyřešíme, že elektřiny bude víc, tedy nové zdroje nebo třeba baterie, znamenají dotace jen to, že zaplatíme méně na účtech a více na daních. Je to jen přerozdělení mezi námi.
Co tedy bude největší výzvou pro Českou republiku v roce 2026?
Nemyslím, že by měl přijít nějaký velký zvrat, velká krize, ale že budeme dělat takové ty viditelné akutní věci. A může přijít, postupně tím směrem jdeme, taková dlouhodobá eroze.
Čeho?
Eroze ekonomického systému, institucí, veřejných rozpočtů. Máme se tady pěkně, všechno jde víceméně fajn. Ale možná budeme trošku více preferovat aktuální výdělky oproti výdělkům budoucím. A vláda teď možná kormidlo otočí tím směrem ještě trochu víc.
Že nebudeme myslet na budoucnost?
Budeme na ni myslet méně.
A eroze institucí bude vypadat jak?
Někde bude více vlády silné ruky. Regulatorní instituce se budou více centralizovat. Více hospodářské politiky bude rozhodovat vláda, i když by to investoři, kteří tomu rozumí, kteří v tom mají svoje peníze, rozhodli lépe.
