Sníh i v patnácti nad nulou. České areály nasazují hodně drahou pojistku

Zatímco v kalendáři se střídají zimní měsíce, pohled na teploměr v českých i evropských horách čím dál častěji připomíná spíše pozdní podzim nebo brzké jaro. Pro lyžaře je to nepříjemnost, pro provozovatele areálů a celé horské regiony jde o ekonomickou hru o přežití. Evropa hostí zhruba polovinu všech světových lyžařských areálů a na tento sektor jsou navázány tisíce pracovních míst a miliardové obraty.

Pokud se naplní scénář oteplení planety o 2 °C oproti době před průmyslovou revolucí, ocitne se více než polovina evropských zimních středisek v pásmu „velmi vysokého rizika“ nedostatku sněhu. Jinak řečeno, pokud chtějí mít jistotu podnikání, se zasněžováním musí počítat. A přitom je v tuto chvíli v podstatě nevyhnutelné, že takového oteplení dosáhneme, a spíše ještě o několik desetiny vyššího, i když se budeme opravdu snažit.

V Česku, kde jsou hory výrazně nižší než v Alpách, je tento trend cítit ještě naléhavěji. Problémem přestává být pouze nedostatek srážek – tedy, že sníh nepadá z nebe. Mnohem zásadnější komplikací je absence mrazivých dnů a nocí. Zima se zkracuje a „okna“, kdy teploty klesnou dostatečně nízko pro spuštění tradičních sněžných děl, se zužují.

Změny nutí provozovatele upravovat strategii. Zatímco dříve stačilo čekat na mráz, dnes areály sahají po technologii, která byla dříve doménou průmyslu nebo zasněžování sjezdovek v pouštních státech. Začínají vyrábět sníh v teplotách vysoko nad nulou. Nejde o náhradu přírodního sněhu, na to je proces příliš drahý, ale o nákladnou pojistku, která má zachránit sezonu před úplným krachem.

Abychom pochopili, proč se na českých svazích objevují kontejnery s novou technologií, musíme se nejprve podívat na limity té stávající. V posledních dekádách investovala lyžařská střediska do umělého zasněžování astronomické částky. Například v Itálii pokrývají sněžná děla a sprchy zhruba 90 procent sjezdovek, Rakousko do infrastruktury vložilo stovky milionů eur.

Běžné sněžné dělo funguje na principu rozprašování vody stlačeným vzduchem do atmosféry. Aby se mikroskopické kapičky vody proměnily v ledové krystalky ještě během letu vzduchem, než dopadnou na zem, potřebují chlad.

Většina konvenčních systémů vyžaduje teplotu okolo -2 °C až -5 °C, v závislosti na vlhkosti vzduchu. Pokud je vlhkost vysoká, musí být mráz ještě silnější. Jakmile teplota stoupne k nule nebo ji překročí, děla se stávají nepoužitelnými. Z trysek by se na sjezdovku snášel pouze déšť, který by zbylý sníh naopak rychleji rozpustil.

V situaci, kdy se během ledna teploty drží týden nad nulou, jsou tak areálům miliony investované do trubek a děl k ničemu. Mají vodu, mají energii, mají techniku, ale nikoliv fyzikální podmínky pro fázovou přeměnu vody v led. Právě tuto mezeru na trhu – a v počasí – začínají vyplňovat technologie pro výrobu sněhu i za tepla.

Nová generace zařízení na výrobu sněhu přistupuje k problému zcela odlišně. Nespoléhá na chlad okolního vzduchu, ale chlad sama produkuje. Z technického hlediska nejde o sněžné dělo, ale o obří, extrémně výkonné chladicí zařízení – v podstatě tepelné čerpadlo zapojené obráceně, nebo chcete-li průmyslovou ledničku, která se vejde do přepravního kontejneru.

Proces výroby se odehrává v uzavřeném cyklu uvnitř stroje, nezávisle na tom, zda venku svítí slunce a je 15 stupňů nad nulou. Voda vstupuje do systému výměníků. Technologie se mohou lišit, v Česku je nejrozšířenější ta, která využívá válce podchlazené plynem. Voda na vnitřních stěnách těchto válců okamžitě mrzne. Mechanický systém, obvykle v podobě rotujícího šneku či škrabky, následně vzniklý led drtí na drobné šupinky. Tato ledová tříšť se následně pomocí silného kompresoru vyfukuje hadicí ven na hromadu.

Tomáš Otipka, ředitel Ski areálu Bílá v Beskydech, přirovnává výstup z tohoto stroje k ledové tříšti, kterou známe z občerstvení. Nejde tedy o klasickou sněhovou vločku s její složitou krystalickou strukturou, která vzniká sublimací vodní páry v mracích nebo zmrznutím kapky v proudu vzduchu ze sněžného děla.

Výsledný produkt má díky tomu specifické vlastnosti. Ledové šupinky mají výrazně vyšší hustotu než běžný technický nebo přírodní sníh. Díky tomu je tento materiál mnohem odolnější vůči teplu, dešti i větru. Zatímco přírodní sníh při oblevě rychle taje, hromada vyrobená touto technologií dokáže poměrně dobře odolat i teplotám nad 10 °C, byť pochopitelně ne věčně.

Jde přitom stále o „čistý“ sníh, či spíše tedy led. Do vody se nepřidávají žádná chemická aditiva, která by urychlovala krystalizaci. Celý proces stojí a padá pouze na hrubé síle strojního chlazení a dodávkách elektrické energie.

Systém se však nehodí do všech podmínek a počasí. Martin Kunc, ředitel Jizerské o.p.s., která se stará o úpravu Jizerské magistrály a technologie výroby „plusového“ sněhu od letošního roku také v menším měřítku používá, říká, že výroba sněhu tímto systémem může probíhat pouze v teplotách nad -1 °C. Při nižších už systém nefunguje správně nebo úplně zamrzá.

V praxi to pak znamená, že areály musí disponovat dvěma odlišnými technologiemi: klasickými děly pro mrazivé noci, kdy je výroba levnější a rychlejší, a stroji na „plusový“ sníh pro dny, kdy příroda odmítá spolupracovat.

Teorie je jedna věc, ale jak vypadá střet s realitou na českých horách? Různá tuzemská střediska volí trochu jinou strategii podle své situace.

Pro Ski areál Bílá v Beskydech, který leží v relativně nízké nadmořské výšce, ale v poměrně chladném mikroklimatu, se tato technologie stala pojistkou pro prodloužení provozu. Tomáš Otipka popisuje, že díky kontejneru se čtyřmi výrobníky ledu dokážou udržet v provozu zhruba 400 metrů sjezdovky a dětský skipark, i když okolí taje.

Systém jim umožnil začít v letošním roce sezonu téměř o celý měsíc dříve a měl by zajistit, že budou moci fungovat až do konce března, zatímco v minulosti zde končili třeba už na začátku měsíce. Stroj, který chrlí ledovou tříšť v objemu zhruba 100 metrů krychlových denně, jim tak dává garanci, kterou jim příroda už neposkytuje.

Areál Monínec ve Středočeském kraji leží také v nižší nadmořské výšce a bez technologické „výzbroje“ by nemohl prakticky vůbec fungovat. Vsadil proto na masivní nasazení zařízení na výrobu sněhu za různých podmínek: areál disponuje devíti moduly pro tvorbu sněhu v plusových teplotách, který mu dává unikátní možnost vyrobit tímto systémem – tedy i za tepla – dostatek sněhu pro celou sjezdovku, říká ředitel Jaroslav Krejčí.

Pro Monínec nejde o luxus, ale o základní podmínku existence. Byť investice je to mohutná – cena jednoho kontejneru se pohybuje kolem 16 milionů korun – díky této technologii totiž areál nezavře ani v zimách, kdy „není co shrnout“, a udrží si klientelu, pro kterou je lyžování součástí služeb komplexu.

Kromě toho pak má Monínec naddimenzovaný systém klasického zasněžování, který umožňuje při ideálních podmínkách vyrobit metr sněhu za tři dny. A to z toho jednoduchého důvodu, že takto vyrobený sníh je levnější. Pokud tedy přijdou nízké teploty, areál si rychle vyrobí zásobu na dlouhé měsíce – nebo i do další sezony, jak si ještě popíšeme.

Třetí, specifičtější cestu ukazuje Jizerská o.p.s., která se stará o úpravu běžeckých tratí v Jizerských horách. Běžkaři nepotřebují metrové závěje, ale stačí jim menší desítky centimetrů. Problémem jsou často ovšem „úzká hrdla“ – slunná místa nebo nástupní body, kde sníh mizí jako první a přeruší tak desítky kilometrů jinak sjízdných tras. Společnost od letoška využívá jednu menší jednotku s kapacitou výroby 70 metrů krychlových sněhu denně, která by měla sloužit na „záplatování“ slabých míst ve sněhové pokrývce kolečka na stadiónu v Bedřichově.

To pak slouží jako tréninková trať pro závodní oddíly, i když třeba – tak jako letos v prosinci – jinde v Jizerských horách sníh není. Neznamená to, že „plusovým“ sněhem je pokrytý celý stadión, jde ale o důležitý základ a nástroj, jak vyspravit poškozená místa.

Nasazení těchto technologií má však svou cenu, a ta není jen ve vstupní investici. Provoz „továren na sníh“ je energeticky mimořádně náročný. Zatímco běžné sněžné dělo využívá energii primárně k rozprášení vody a pohonu ventilátoru, přičemž o zmrznutí se postará příroda zdarma, systémy pro výrobu sněhu nad nulou musí vodu zmrazit aktivně.

Martin Kunc z Jizerské o.p.s. kalkuluje, že cenově vychází kubík tohoto sněhu zhruba na 2,5násobek klasického zasněžování, a podobná čísla hlásí i další provozovatelé. Nepomůže nijak výrazně ani to, že spotřeba vody je vlastně o něco menší (v led se změní větší procento vody, která systémem projde, než u klasického vodního těla, ale rozdíl není velký). V podstatě tak vynakládáme velké množství energie, abychom bojovali s lokálními důsledky globálního oteplování, které je samo o sobě způsobeno spotřebou energie z fosilních zdrojů.

Vzhledem k vysokým nákladům na výrobu sněhu v plusových teplotách se zrak provozovatelů stále častěji obrací k jiné metodě: sníh si schovávat ze zimy na zimu. Metoda zvaná „snow farming“ spočívá ve vytvoření obrovské zásoby sněhu v době, kdy mrzne a výroba je levná, a jejím následném zakrytí izolační vrstvou přes léto.

Českou „jedničkou“ v tomto směru je Vysočina Arena v Novém Městě na Moravě. Zdejší zásobník pojme 35 až 45 tisíc metrů krychlových sněhu. Izolaci zajišťuje více než půlmetrová vrstva dřevěné štěpky, která funguje na stejném principu, jako když staří pivovarníci chladili pivo ledem schovaným pod slámou. Díky tomu mohou organizátoři garantovat konání závodů Světového poháru v biatlonu i v situaci, kdy v okolí není po přírodním sněhu ani památky. Sníh ze zásobníku se jednoduše rozveze na tratě.

„Tento trend bude budoucností běžkařského sportu,“ myslí si i Martin Kunc. Inspirací i pro nás by mohly být severské země, kde se v letošním roce na rozjezdu sezony prakticky všichni provozovatelé spoléhali na loňský sníh.

I na Monínci kombinují výrobu s mezisezonním skladováním sněhu. Ovšem ne v jámě, nýbrž pod speciálními plachtami. Tento systém nevyžaduje velkou investici na její vyhloubení. Speciální plachty také nejsou levné (náklady s pohybují kolem milionu korun), ale náklady se rychle vrací – v podstatě za dvě sezóny – právě proto, že výroba sněhu systém pro plusové teploty je tak drahá. A to i přesto, že ztráty sněhu přes léto nejsou v tomto případě zanedbatelné: na Monínci zbylo z loni uskladněných 15 tisíc kubíků sněhu na start sezony 8 tisíc.

Pochopitelně ne všechny sporty a provozovatelé mají stejnou startovní pozici. Monínec těží například z toho, že projekt podporuje realitní magnát Marcel Soural a má tedy silné finanční zázemí. Jiné sjezdovky úplně stejné možnosti nemají, ale mohou si na technologie vydělat prodloužením sezony. Pochopitelně, benefity můžou být různé podle polohy, návštěvnosti atd.

Využití pro běžecké lyžování pak v Česku naráží na legislativní limity. Martin Kunc upozorňuje, že Jizerská magistrála vede z velké části po pozemcích Lesů ČR a lesní zákon neumožňuje vybírat vstupné, které by pokrylo náklady na masivní nasazení drahých technologií. Zasněžování delších tras (a tím míníme třeba jen jednotky kilometrů) tak je bez nějaké masivní dotační podpory utopií.

Lyžování v Česku i v jinde v Evropě tedy se současným oteplováním klimatu nekončí, ale transformuje se v technologicky náročné odvětví. Technologie jsou záplata, která nám kupuje čas, ale zároveň něco stojí.

Zvýšená spotřeba elektřiny i vody je nejen finanční náklad, ale nese s sebou pochopitelně i navýšení „ekologické stopy“ lyžování jako takového. Mění se místní mikroklima, hydrologické podmínky a tím i životní prostředí v okolí sjezdovek. Změny jsou to obvykle lokální, ale rozhodně k nim dochází: voda v krajině koluje jinudy a jindy než bez zasněžování atp.

Navíc se to děje v době, kdy Česko v důsledku oteplování přišlo o část srážek, a tak hospodaření s vodou se už proto musí měnit. Není to tedy bezbolestné a krádeže vody pro zasněžování byly v posledních letech běžné, i když za ně v některých případech padaly poměrně výrazné pokuty.

Není divu, motivace je značná. Technologie a dostatek vody umožňují provozovatelům přečkat výkyvy počasí a garantovat alespoň do jisté míry služby, na které jsou lyžaři zvyklí (byť především u běžkového lyžování ne vůbec v plné míře). Nemusí to tak vůbec zůstat. Pokud dekarbonizace bude pokračovat pomalu a planeta se oteplí třeba ještě o další 2 °C oproti dnešku (tj. cca 3,5 °C proti začátku 19. století), tak bez nějakého masivního technologického průlomu a opravdu levných energií lyžování jako masová rekreace stejně nejspíše „vymře“.

Zatím však platí jednoduchá rovnice, kterou Seznam Zprávy popsaly nedávno v analýze: lyžovat se bude tak dlouho, dokud budou lidé ochotni platit za to, že se uprostřed zeleně udrží bílý pruh sněhu a ledu. Cena přitom bude do budoucna jen růst, protože do ní stále častěji musíme započítat náklady na provoz obřích ledniček pod širým nebem.