Recenze: Záhada skvělé vánoční pohádky. Letos to vyšlo tak napůl

Na zámku Strašperk probíhají neobvyklé prohlídky. Cílem není ani tak poznat historii panského sídla, jako spíše na vlastní zraky zjistit, že tady opravdu straší, jak se proslýchá. A vskutku: Skupinka návštěvníků napřed zakusí, jak ze zdi opakovaně padá obraz, což je teprve začátek. Jakmile jedním sálem projde rytíř bez hlavy, někdo omdlévá a zbytek odchází se směsí vzrušení, strachu a nadšení. Pověsti o děsivých záležitostech pak v podzámčí mezi prostým lidem rostou. Dokud se je nevydá prošetřit princ ze sousedního království, jenž se v hospodě doslechne, co se na královském dvoře děje.

Letošní štědrovečerní pohádka Záhada strašidelného zámku, kterou ve středu večer vysílala Česká televize, nezačíná vůbec špatně. Ačkoli jsou tu strašidelné jevy od počátku brané jako nevinný trik, jenž má přispět ke státnímu rozpočtu, nakonec právě o magii, kouzla a hledání nadpřirozena tu jde především. Jen je potřeba si počkat. A v tom už může být problém.

Režisér Ivo Macharáček a debutující scenárista Tomáš Syrovátka se pokouší o co nejtradičnější, byť jemně moderní tvar. Oproti pohádkám, jimiž nás nedávno na Vánoce zásobovali scenárista Petr Hudský s režisérem Karlem Janákem, nestaví žánr na hlavu, netouží začít svatbou či skolením draka. Nepotřebují do děje vmíchávat moderní fantastické prvky jako cestování časem, aniž by s nimi uměli nakládat. Ani nechtějí žánr příliš emancipovat jako loni režisér Tomáš Pavlíček, jehož Tři princezny nicméně vyvolaly nezaslouženou vlnu nenávisti.

Macharáček se Syrovátkou vycházejí z jednoduché premisy a docela sympatických, či naopak patřičně odpudivých postav. Největším potížistou je od prvního výstupu Jiří Mádl coby ministr financí. Toho padající obrazy a další kejkle, za nimiž stojí vynalézavá princezna Elvíra, ruší od práce, ale především tento přístup ke zlepšení finančního stavu království neuznává a neustále jej kritizuje. Dobrovolné vstupné, neodhadnutelný zájem návštěvníků, nic z toho nezapadá do účetnictví.

Jenže o zvyšování daní nechce král Vilém ani slyšet. A tak v muži s počínající pleší, knírkem a legrační čupřinou vlasů na čele bobtná pocit nedoceněnosti, který přechází ve vztek, bezmoc a touhu po pomstě. Zhmotní se v jediné úderné promluvě směrem ke králi: „Jste nula! A nulou se nedá dělit.“ Poté ministr rezignuje a odchází hledat štěstí jinde. Avšak ne na dlouho.

Mezitím má princezna Elvíra jiné starosti. Do zámku se po zavíracích hodinách vetře oknem v prvním patře princ Armin, od dětství posedlý hledáním opravdových strašidel a čarodějnic. Když na jedné z věží spatří kráčet bílou paní, je zřejmé, že na zámku nějaký čas pobude. A tato nadpřirozená bytost rozhodně není jedinou, kdo princi učaruje.

Autoři dlouho těží z hereckého obsazení i absence pitvořivosti, která tak často láme vaz tuzemským pohádkám. Král Vilém v podání Tomáše Maštalíra je dobrotivý a uvážlivý, Sofie Anna Švehlíková v roli princezny Elvíry působí jako podnikavá dívka, ale neztrácí šarm. A Oskar Hes jako princ Armin zanechává okouzlující i nebojácný dojem.

O to více paňácovství zbude na jediného místního ministra a také na Pavla Kříže v roli generála, který už nemá s kým bojovat, a ostatně na to nemá ani žádný arzenál. Je to muž za zenitem, se srdcem na pravém místě, ale s mozkem už je to horší.

V tomto nastavení si pohádka poměrně dlouho drží publikum na své straně, jakkoli rozhodně nejde o zvlášť akční film. Jenže jakmile nastane potřeba začít zápletku rozvíjet, scénář naráží na značné limity. Jako kdyby zůstalo u výchozího nápadu a rozmyšlení dvou dějových zvratů, ale už nikdo příliš nedumal nad tím, jak s nimi podnětně zaplnit hodinu a půl stopáže.

Když se zhrzený ministr spolčí s generálem, aby zosnovali státní převrat, je k tomu kromě jejich podvodného triku potřeba, aby se různí protagonisté opakovaně chovali velmi nelogicky a umožnili dostatečně dlouho natahovat rozuzlení.

Dle četných náznaků je zřejmé, že se ve filmu vyskytují i nějaká skutečně kouzelná stvoření dobrotivé povahy, jenže kdyby zasáhla včas, pohádky by byl konec.

Princezna s princem se vedle objevování a přiznávání si vzájemné náklonnosti také pouští do boje se záhadou, jež způsobila rozvrat království. A vlastně je často celkem sympatické, jak si stojí bok po boku coby rovnocenní parťáci, i když je občas potřeba sklouznout zpět do světa náležitých stereotypů. Takže když někdo blbě naskočí na ujíždějící kočár a zvrtne si kotník, jde pochopitelně o ženu. Ale oproti tomu, jak s podobnými klišé pracuje většina tuzemských mainstreamových filmů pro dospělé, je tato pohádka ještě stále o dost napřed.

Problémem druhé půlky tak hlavně zůstává, jak je natahovaná a nedotažená zároveň. Když už například dojde k poražení nepřítele a hrdinové drží protivníky v šachu s pomocí nabité bambitky, stačí dvě vyděračská slova, jež v dané situaci nedávají smysl, a princ s princeznou se vzdávají, aby kolotoč chatrně vystavěných událostí mohl ještě chvíli pokračovat.

Záhada strašidelného zámku trochu legračně pracuje i se samotným napětím mezi skutečnými kouzly a sehranými triky, jakkoli to je zároveň její nejsilnější stránka – že umí dětem předat jisté okouzlení čímsi mezi nebem a zemí, aniž by po většinu děje musela operovat se souboji pomocí magie.

Jde o pohádku spíše obyčejnou a staromilskou, přitom důstojnou. Škoda, že taková zůstává především v celkovém naladění, ale jinak opovážlivě vypravěčsky klopýtá.

Vrcholným „vtipem“ je, když se v závěru odhalí, proč se filmem celou dobu pohybuje tvor, jenž se nezdá být lidskou bytostí, aniž by jeho přítomnost kdokoli komentoval. Zřejmě kvůli německé koprodukci a z toho pramenícího castingu, jak se ukáže. Nakolik je to scenáristická lenost a nakolik roztomile neohrabaný žert, těžko říci.

Nová štědrovečerní pohádka je zkrátka taková princezna koloběžka, ani dobrá, ani zlá. A vždycky když k ní divák začne mít náklonnost, hodí mu nějaký ten klacek pod nohy.