Recenze: Doják o hendikepované mámě. Jiří Strach jen lacině ždímá emoce

V televizi běží dobový estrádní pořad. Jiřina Bohdalová říká svému kolegovi Vladimíru Dvořákovi, že nejlepší je začít písničkou. A tento moment z pozdní scény filmu Máma jako by si vzal k srdci i jeho autor, režisér Jiří Strach.

Bohužel jeho novinka o mentálně postižené matce a její dceři, kterou v neděli večer odvysílala Česká televize, začíná scénou plnou burácející muziky jako reklama na louku. A to ještě divák netuší, že nesnesitelně vlezlý hudební leitmotiv ho bude provázet takřka neustále. Otravný je do té míry, že když asi ve dvou třetinách filmu zazní v hospodském zařízení Nonstop od Michala Davida, působí skoro úlevně.

Jiří Strach natočil před Mámou v tandemu se scenáristou Markem Epsteinem dva – různými způsoby nepovedené – snímky s Jiřinou Bohdalovou. Zdařilejší Klec byla nedotaženým pokusem o psychologické drama či thriller, Svatá pak představovala eticky tak problematický počin, až bylo nutné si položit otázku, jestli má Česká televize podporovat podobné projekty, mimo jiné diskreditující práci novinářů a posilující nenávistné přesvědčení, že v rámci boje proti komunismu je v pořádku využít jakékoli prostředky včetně lží.

Při sledování Mámy si však divák rychle uvědomí, že oba předešlé snímky alespoň těžily z herectví Bohdalové, ze které v novince zbyla jen scénka z televarieté. Což je paradoxně jeden z mála momentů, kdy se ve filmu objeví cokoli živoucího.

Eticky není Máma tak problematická jako Svatá, esteticky však oba autoři překonávají sami sebe v tom, jak diletantsky lze natáčet o „velkých tématech“.

Stálá tvůrčí dvojice Epstein a Strach pro televizi opakovaně zpracovává potenciálně důležité látky. Tentokrát si vybrali motiv mentálního postižení a toho, k jakým důsledkům vedl v Československu 80. let.

Na začátku malá Malvína sedí se svou matkou Lilian na stromě. Užívají si vzájemnou blízkost, které není velkou překážkou, že matka je mentálně na nižší úrovni než její zhruba desetiletá dcera. Ale chvilky nabízející se intimity Strach už tady devalvuje lacinou reklamní estetikou, kamera se doslova pase na krajině či hrdinkách skotačících uprostřed přírody.

Přichází první střih do doby o pár let pozdější, kdy Malvína získává občanský průkaz a kdy už věci zdaleka nejsou tak zalité sluncem. Dříve žily obě ženy u pěstounky, která se stala Malvíninou babičkou, ale po její smrti se každá ocitá v jiném ústavu, kde musejí snášet příkoří spojená s podobnými typy institucí.

Snímek poté pravidelně prostřihává na dění v obou liniích. V první se matka s dcerou ocitají na útěku a užívají si po smrti babičky poslední společné chvilky kdesi v lesích. V té druhé už je Malvína protřelá dospívající dívka „z děcáku“, která svůj vzdor okolí dává najevo mimo jiné pankáčskou „sichrhajckou“ zapíchnutou v uchu. Jediným důvodem prolínání obou linií je přitom zachycení emočních kontrastů. V té první navzdory útrapám probíhá spiklenecké dobrodružství dcery s matkou, poháněné četbou Vinnetoua. V té druhé už je místo jen pro zmar.

Malvína nemůže vidět svou matku, která evidentně trpí kdesi v psychiatrické léčebně. A tak se ji pokusí navštívit za cenu útěku z dětského domova, což protagonistku může přivést do pasťáku.

Epstein se Strachem trochu tlumí negativní vykreslení institucí, v nichž se děj odehrává, když například Malvíně přihrávají do cesty postavu dobrácké doktorky, která jí dovolí tajně s matkou v ústavu pobýt. Co na tom, že to příliš nedává smysl, neboť by si pro ni nejspíš z dětského domova záhy za asistence Veřejné bezpečnosti přijeli. Jenže on je celý film vystavěný tak, že se tu jednotlivé scény dějí jen podle toho, aby docházelo ke kýženým citovým proměnám. Jiný účel než ždímat donekonečna z diváka dojetí to nemá.

Je otázka, proč se do titulní role tohoto kýčovitého díla zapojila tak kvalitní herečka, jakou je Elizaveta Maximová. Teoreticky to může být výzva, Maximová se na roli až metodicky připravovala, když několik měsíců docházela na bohnickou psychiatrii. Jenže v tomto snímku žádný herecký prostor pro dalšího „Rain Mana“ není, postava matky zde funguje pouze jako pasivní zesilovač emocí. Jakkoli lze ocenit její výkon v některých scénách uprostřed lesů, není to typ role, který by šlo pojmout subtilně a nuancovaně.

V americké parodii Tropická bouře od Bena Stillera padne při debatě o hereckých kariérách pravidlo: „Never go full retard.“ Tedy trochu korektněji přeloženo, nikdy nehraj postavu s vážným mentálním postižením. Možná se zdá nevhodné používat při argumentaci toto nedoceněné a dnes neprávem popotahované dílo. Jenže navzdory enormní nadsázce a nekorektnosti v mnoha ohledech bylo trefné.

Maximová, či lépe řečeno tvůrci snímku, se této maximy nedrželi a navíc se rozhodli téma zneužít k pouhému lacinému dojímání publika. Pokud je něco nevkusného, je to rozhodně spíš tento přístup než dobře mířené špílce z parodického filmu.

Motiv mentálního postižení nevede v Mámě vůbec k ničemu. Je to jen součást zprávy, že v institucích – ať už komunistických nebo současných – se lidé neměli dobře a že u „babičky“ doma bylo oběma ženám lépe. Ale nakonec vlastně ani s těmito motivy se příliš nepracuje.

Malvínin příběh nelze číst jako obraz dospívání a vyrovnávání se s ranami osudu, neboť neprochází žádným vývojem, počíná si zcela nahodile. Lilian pak je ryzí oběť, jejíž nešťastný osud podtrhuje, že byla znásilněná a Malvína se stala plodem tohoto odpudivého skutku.

Pocit řítícího se citového kolotoče umocňuje neohrabané přepínání mezi oběma dějovými liniemi, většinou vedené jen potřebou kontrastu. Ale aby nedošlo k mýlce, Máma je opakem dynamického vyprávění. Navzdory těmto prostřihům „tam a zpátky“ jde o dílo uondané, u něhož převládá pocit, že se mechanicky vyplňují patřičná místa podle příruček typu Jak napsat dobrý scénář. Jenže se zapomnělo na to, že k tomu nestačí trefovat zvraty ve správné stopáži, ale je dobré mít o čem vyprávět a také mít postavy, které by ten příběh dovedly naplnit.

Elizaveta Maximová na tento tvůrčí přešlap jistě brzy zapomene, navíc ona dělá, co může. S režisérem Jiřím Strachem a scenáristou Markem Epsteinem už je to horší. Neboť jediná otázka, která se při sledování jejich nejnovějšího počinu nabízí, zní, zda jde o výsledek nereflektovaného neumětelství hnaného „správnými“ důvody, nebo prostě jen o cynické spoléhání na vděčná témata a přežilou televizní machu. Těžko říci, co je v tomto případě horší.