Tajila, že je žena. Díky tomu pomohla umělcům, jako byli Picasso či Matisse

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ta drobná, na konci výstavy zavěšená karikatura od španělského kreslíře Césara Abína mluví za vše. Abín na ní zachytil galeristku Berthe Weillovou, kolem které jako její děti postávají a posedávají dobové malířské hvězdy: Pablo Picasso, Marc Chagall, André Derain, Fernard Léger a Georges Braque. Je to jen hrstka z těch, jimž Berte pomohla prodejem obrazů či přizváním k výstavě.

Karikatura je součástí přehlídky pařížského Musée de l’Orangerie, které takto ve velkém přibližuje pozapomenutý osud židovské galeristky a obchodnice s uměním Weillové (1865 - 1951) vůbec poprvé.

Výstava, která potrvá do 26. ledna, diváky provádí od přelomu 19. a 20. století, kdy dcera z chudé židovské rodiny začala díky svému bratranci Salvatoru Mayerovi pronikat do pařížské umělecké scény a do zákonitostí byznysu s uměním. Zalíbilo se jí to, a tak si po bratrancově smrti v roce 1896 na strategickém místě kousek pod uměleckou čtvrtí Montmarte otevřela obchod se starožitnostmi. Do veskrze mužského byznysu se pustila s obrovskou vervou, očekáváním a touhou riskovat.

„Na začátku jsem měla jen padesát franků a na otevření obchodu jsem si musela půjčit. Jasně, že situace nebyla ideální, ale nemohla jsem jinak. Co nejhoršího by se bývalo mohlo stát? Maximálně bych to nezvládla. Ale to jsem si nepřipouštěla,“ napsala ve své autobiografické knize. Citace z knihy výstavu lemují.

Pak přišel zlomový rok 1900. Pedro Maňach, dealer, který v Paříži propagoval španělské umění, jí představil jistého Pabla Picassa. Bylo mu devatenáct a do Paříže právě přijel z Barcelony. Berthe Weillová jeho post-impresionistické malby zakoupila a ještě před jeho první pařížskou výstavou jich patnáct prodala. Několik Picassových obrazů z té doby je k vidění i na pařížské výstavě.

Krátce po nákupu Picassa se Weillová odstěhovala z domu rodičů do prostor za svým obchůdkem. Na začátku prosince roku 1901 na jeho místě otevřela galerii s názvem Galerie B. Weill. „Zkratka jejího křestního jména měla zcela jistě zakrýt fakt, že Berthe byla žena,“ poukazuje na komplikovanou dobu jedna z kurátorek výstavy Marianne Le Morvan.

V té době se Weillové podařilo prodat také první obrazy Henriho Matisse, zásadní postavy dynamického uměleckého směru, který v roce 1905 dostal podle dravých šelem název fauvismus, a uzavřela celoživotní přátelství s Matissovým žánrovým souputníkem Raoulem Dufym. Jeho obraz 30 ans ou la Vie en rose kurátorky zvolily jako hlavní vizuál výstavy a svými divokými odstíny růžové a fialové barvy přitahuje pozornost i v samotném výstavním sále.

Začátek 20. století přinášel do umění nová jména i styly a Berthe Weillová u nich byla vždy o trochu dřív, než jim na chuť přišla podezřívavá a konzervativní veřejnost. V roce 1904, rok výstavou Salon d’Automne, na níž si fauvistům začalo říkat fauvisti, proto zařídila, aby předmluvu k výstavnímu katalogu napsal jejich fanoušek a vážený sběratel Roger Marx. Podobně srdnatě se od začátku pouštěla do výstav všech důležitých kubistických autorů. Jako první například uspořádala roku 1914 sólovou výstavu Diegu Riverovi, který tehdy také propadl kubismu a kterého svět později znal i díky bouřlivému vztahu s Fridou Kahlo.

Obchody a sázky na nové umění se Weillové samozřejmě nevydařily pokaždé. Svůj byznys dotovala z prodeje starožitností a dál se dívala směrem vpřed. Půjčila si peníze, přestěhovala se do větších prostor a v roce 1917 uspořádala historicky jedinou sólovou výstavu malíře a sochaře Amedea Modiglianiho. Na čtyřech z dvaatřiceti pláten zachytil nahé ženy, což k Berthině galerii přitáhlo davy zvědavců. Policie však žádný skandál nedovolila a galeristce nakázala, aby „všechnu tu špínu odstranila“. Výstava skončila fiaskem, navzdory tomu si ale Weillová pět Modiglianiho obrazů zakoupila do soukromé sbírky.

Pařížská výstava nasvěcuje i vztah Weillové k ženským autorkám, celoživotní přátelství ji pojilo například s malířkou Suzanne Valadonovou. Veřejnosti o sobě dávala vědět krásně vypravenými bulletiny, o kterých bych se dnes dalo mluvilo jako o newsletterech. Od roku 1924 pořádala pravidelně skupinové výstavy spřátelených umělců a kulaté narozeniny její galerie oslavovala velkým maškarním bálem. Příležitost dávala umělcům, kteří do Francie přišli z Evropy i ze zámoří a aktivně se snažila bojovat proti všudypřítomnému „dobrému vkusu“, kterým ovšem Pařížané jen maskovali maloměšťáctví, antisemitismus a xenofobii.

Krize třicátých let donutila Weillovou prodat soukromou sbírku, druhá světová válka pak galerii nadobro zavřela: poslední dokumentovaná výstava proběhla na jaře roku 1940. Vedením obchodu s uměním pověřila svého nežidovského kamaráda a sama musela nějaký čas strávit v nemocnici kvůli zlomenině krčku stehenní kosti. Později se před nacismem skrývala u malířky Émile Charmyové, která úzce spolupracovala s okruhem okolo Henriho Matisse.

Po válce si Berthe Weillová vybrala všechno to, co během několika desítek let do pařížské umělecké scény vložila. Její přátelé z malířských kruhů totiž uspořádali dražbu obrazů a výtěžek poslali na Bertino konto. Na prahu osmdesátky se jí dostalo i oficiálního uznání, stala se rytířkou Řádu čestné legie. Krátce poté v pětaosmdesáti letech zemřela.

Procházka mezi obrazy umělců, s nimiž se Berthe Weillová přátelila, je jako výlet po dějinách umění první poloviny 20. století. Jen těžko se dá ale uvěřit, že tenhle mikrokosmos spojuje jediná osoba. Umění svůj život Weillová zcela podřídila. Jak ale píše ve své autobiografii, byl to dobrý život.

„Zařídila jsem si to tak, jak jsem chtěla a jak se mi to líbilo. Párkrát jsem se zklamala, ale taky jsem prožila hodně radosti. Měla bych si asi myslet, že jsem měla štěstí. A taky že jsem ho měla.“