Článek
V mnohém lze váhat, zda jde o chaos nebo úkaz hlouposti či nevyzrálosti. Anebo zda nejde o nějaký hlubší záměr.
V české politice padají výroky, které jsou v rozporu s rozumem a vědou - příkladem budiž popírání klimatické změny ministrem Petrem Macinkou. Probíhají i personální čistky, které se halí do hesel o úsporách, reorganizaci nebo systemizaci. A přitom stavíme nové a prokazatelně zbytečné ministerstvo „na míru“ Borisi Šťastnému, který potřebuje dělat ve vládě to, v čem má byznys.
Vrcholem, trochu bezprecedentním, je inkviziční zlomení generála-ministra Jaromíra Zůny. Ten musel nahlas opakovaně popírat, co před tím záměrně veřejně řekl nejen na podporu Ukrajiny, ale i na obranu úsilí a nemalých daňových prostředků vložených do naší bezpečnosti předchozí vládou.
Jaromír Zůna se musel veřejně ztrapnit a podřídit požadavku svého adoptivního stranického guru. Ten ho k tomu nejen pobízel, ale nechal ho potupně natáčet na video. Voliči SPD se očistili smíchem nad politickou sepukou generála, který dostal ideologický rozkaz vyválet se v bahně sebepopření.
Historicky žádná novinka
Pamětníci si mohli připomenout, že stejnou útrpnou procedurou sebedestrukce prošly miliony občanů po sovětské okupaci Československa. Tehdy museli okupaci a svržení vlády schválit jako nutnou bratrskou pomoc před prověrkovou komisí na svém pracovišti. Aby neztratili práci a postavení.
První šli logicky komunisti, vládnoucí strana. Kdo okupaci za pomoc neoznačil, letěl, ze strany i z práce. Letělo jich nemálo, mezi nekomunisty ještě více. Leckdo raději položil svou pozici a práci, protože si nechtěl zlomit páteř, ke tři sta tisícům raději odešlo ze země. Většina se ale poddala.
Zda se Tomio Okamura při destrukci generála inspiroval husákovskými čistkami a lámáním páteře celého Československa, nebo se inspiroval ještě hlouběji v historii například po mnichovské kapitulaci, či jinde, se časem zjistí. Generál Zůna bude s tímto stigmatem ve vládě dělat statistu. Navíc dostal zákaz vyjadřovat se k obraně a bezpečnosti země.
Ukrajinské reminiscence
Stejným směrem mířila i „systemizace“ na ministerstvu zahraničí. Ta „vyčistila“ a zlikvidovala především bezpečnostní odbor ministerstva, informační obranu a reorganizovala je ve prospěch větší podpory „ekonomické diplomacie“. Patrně vůči zemím, na které dávaly pozor bezpečnostní odbory a jejich vrchní ředitelé.
Náhoda? Nikoli, jde zřejmě o předem ohlášený konec „havlovské politiky“ lidských práv, což je jen krycí název odbourání obranné spojenecké politiky.
Vzpomněl jsem si při té příležitosti na vývoj bezpečnostní politiky, který popisovali ukrajinští zpravodajci v Kyjevě o stavu obrany pod exprezidentem Viktorem Janukovyčem.
Ten vedl jednání s EU o asociační dohodě a obsah jednání obratem předával tajně do Moskvy. Dohodu s EU pak odmítl na podzim 2013 podepsat, čímž vyprovokoval protesty Ukrajinců na Majdanu. Následně nechal do demonstrantů střílet.
Ukrajina tehdy neměla žádnou obranu směrem k Rusku. Zpravodajské služby byly penetrované ruskými agenty, armáda slabá, ministerstvo zahraničí čile spolupracovalo s Kremlem. Ukrajinu kompletně pokrývala ruskojazyčná dezinformační média a v parlamentu seděla silná prokremelská politická frakce, která podporovala protizápadní směřování a spolupráci s Moskvou.
Prokremelský politický proud na Ukrajině sice později prohrál volby a Janukovyč během Majdanu uprchl do Ruska. Následky tohoto vývoje, kterým země získávala kontrolu nad svou bezpečností a geopolitickou orientací, ale vidíme čtyři poslední roky.
Ruská vedlejší kolej
Musí to tedy být jen projev hlouposti a nekompetence, co vidíme dnes u nás?
Nic na politikách EU nevadí Kremlu tolik jako redukce spotřeby fosilních zdrojů energie mířící proti klimatické změně, což je základ ruských příjmů a existence. Exponenti těchto zájmů u nás proto logicky musí klimatickou politiku popírat a ničit.
S klimatem v Kremlu může v nepopularitě soutěžit jen vojenská, materiální a politická podpora bránící se Ukrajiny. A i tu nyní brzdíme a zastavujeme. Nejen sundáváním ukrajinských vlajek, ale přímou snahou zastavit muniční iniciativu a blokovat spolu s Orbánem a Ficem finanční zdroje pro ukrajinskou obranu a přežití.
Diskreditace generála v čele ministerstva je potupou nejen jeho, ale důstojnické cti a armády obecněji. Znovu a chronicky se ozývá zmar naší obrany v duchu Mnichova i roku 1968. Vojáci také museli po ruské okupaci nahlas schvalovat to, že jsme byli obsazeni bez výstřelu. I tento stín případ generála Zůny opět zpřítomnil.
V jaké kondici tedy vstupujeme do roku 2026? Jako společnost, která si volbami vybrala geopolitický obrat?
Může to tak skutečně být. Ale opravdu chceme tuto změnu, patřit do toxického maďarsko-slovenského protievropského společenství? Je smyslem této vlády ničit společné evropské politiky nebo modernizovat stát a zajistit naši bezpečnost?
Zatím to vypadá na to první, a nazvat to můžeme sebedestrukcí. Pokud ji tato vláda hodně rychle nezastaví, zmizí i prostor na to všechno, co možná chtěla původně jako to hlavní, než vstoupila do koalice s proruskými extremisty.
