Článek
Již čtyřikrát se opakovalo alibistické a nesolidární rozhodnutí nové vlády Andreje Babiše, týkající se války na Ukrajině a úsilí demokratických zemí o zajištění bezpečnosti Evropy. Lze tedy mluvit o novém trendu v naší zahraniční politice.
Nejdříve jsme na prosincovém summitu EU odmítli převzít záruky za financování další obrany a rekonstrukce Ukrajiny buď využitím zmrazených peněz Ruska nebo půjčkou EU. Po Novém roce jsme se neúčastnili zásadní schůzky evropských koordinátorů národní bezpečnosti v Kyjevě, kde se projednávaly podstatné detaily možného ukončení konfliktu a smluvní struktury bezpečnostního zajištění Ukrajiny, včetně termínu jejího případného přistoupení do EU.
Tento týden jsme pak v Paříži na schůzce mezinárodní koalice explicitně odmítli vojensky participovat na zajištění možného příměří spolu s dalšími spojenci. A náš podpis se neobjevuje ani pod zásadním prohlášením evropských spojenců v NATO k podpoře Dánska ve sporu o Grónsko, ačkoli toto prohlášení podepsalo například i Polsko.
Takto se dá popsat pozice černého pasažéra evropské bezpečnosti a obrany.
Novou situaci je třeba podrobně diskutovat, protože jde o zásadní změnu nejen oproti postupu předchozího kabinetu, ale i vůči celému vývoji a našemu úsilí posledních tří a půl dekád. Může to mít vážné důsledky, které historicky známe v negativních dopadech i v krocích, jimiž jsme tyto dopady pracně překonávali.
Nežádoucí míra izolace provázela celou historii meziválečného Československa, jehož bezpečnost se jak T. G. M., tak později prezident Edvard Beneš snažili zajistit bilaterálními smlouvami napříč Evropou. Po mnichovské katastrofě a kapitulaci naším rozhodnutím nebránit se, jsme ztratili nejen suverenitu, ale i stát. Vojáci s identifikací neexistujícího Československa na uniformách, museli bojovat ve Francii, nad Londýnem, v Tobruku a v Karpatech, domácí odboj krvácel na politicky motivovaných aktech, jako byla poprava Reinharda Heydricha. Nakonec jsme v Jaltě stejně propadli do sovětské sféry a prožili jsme čtyři dekády nesvobody.
Vyproštění přinesl teprve rozpad sovětského impéria. Následovala složitá demontáž vojenského paktu Varšavské smlouvy a pracný vojenský návrat mezi západní spojence. Naši vojáci šli obnovovat důvěru země do bojových misí v osvobození Kuvajtu, mírových jednotek IFOR a SFOR v bývalé Jugoslávii. Chemický prapor se účastnil mezinárodní mise v Kuvajtu a Iráku, významně jsme se zapojili do americké operace v Afghánistánu.
Členství v NATO nestálo jen na diplomacii a demokratických změnách. Bylo podloženo aktivní vojenskou participací. Teprve následně jsme získali členství v Evropské unii. Poslední čtyři roky jsme nekompromisně podporovali napadenou Ukrajinu a podíleli se na vzniku silné západní koalice a její spolupráci. Jakkoli jsme objemem financí spíše pokulhávali, naše nehmotná pomoc (uprchlíci, diplomacie, organizace a spolupráce) byla významná a oceňovaná.
Zvykli jsme si a málo vnímáme
Naše dnešní prosperita a bezpečí stojí především na základech kolektivně garantované bezpečnosti, a to podstatně více než na síle naší armády a výši obranných výdajů. Nedělejme si iluzi, že lze obojí udržet bez další aktivní a solidární účasti na celé architektuře mírových kroků směřujících k ukončení krvavé války na Ukrajině — natož bez participace na rozhodování při následné rekonstrukci. Rostoucí izolace Bratislavy a Budapešti, nevyjímaje jejich vnitřní kvalitativní propad, indikuje důsledky. A to zdaleka ještě nemluvíme o případných astronomických nákladech na samostatnou a úplnou vlastní obranu, kterou bychom patrně neufinancovali.
S nesolidárností postupu české vlády tedy nemizí závazky, jež v NATO a EU máme dnes a které ještě vzniknou při ukončení války. Samozřejmě nelze vyloučit, že Andrej Babiš odmítl účast vojáků i s jasnou vidinou případného hlasování Poslanecké sněmovny o jejich vyslání. Čeká nás však jednání a ratifikace případných přístupových dokumentů týkajících se Ukrajiny. V zásadních otázkách, které bude premiér projednávat v Radě EU, potřebuje mandát Sněmovny nebo Výboru pro evropské záležitosti rovněž. Mnohé bude záviset na rozhodování v NATO na summitech, kam nejspíše pojede prezident.
Změna zahraničně-politické orientace Česka je zatím sice jen politická, ale v rozhodování uvnitř EU a dobrovolné koalice již je faktická a přítomná. A je otázka, zda ji budeme bez dalšího akceptovat, nebo ji budeme považovat za nepřirozenou výchylku vyvolanou přítomností extrémistů v současné vládní koalici. Důvěryhodnost a s ní i bezpečnost ovšem erodují velmi rychle a v důsledcích může výkyv trvat mnohem déle nebo dlouhodobě.
Ale nalejme si čistého vína, bez našeho volebního rozhodování by tato koalice nevznikla. Nabízí se otázka: Nehlasoval/a jste v minulých volbách o významném geopolitickém odklonu od evropské spolupráce k izolacionismu a propadu do středoevropské geopolitické oscilace a nesolidárnosti?
