Pod čarou: Vraťme se do roku 2016. Dobře už bylo

Kdybyste se mě ještě před časem zeptali, co jsem dělal v roce 2016, jistě bych nějaké zábavné vzpomínky vypotil, nicméně by mi daný letopočet nepřišel nijak významnější než třeba léta 2015 či 2017. Ostatně pořád se něco děje.

Proto jsem zpočátku kroutil hlavou, když se na začátku ledna na sítích zvedla vlna nostalgického vzpomínání a sdílení fotek a zážitků z údajně zásadního a přelomového roku 2016. Rozhodně nejde o marginální trend. Jen na TikToku stoupl první lednový týden počet vyhledávání pojmu „2016“ o stovky procent. Objevily se závěje nostalgických videí, virální móda se přelila i na další platformy a staré snímky začali v mém okolí sdílet i lidé, kteří ve virálních trendech rozhodně běžně nejedou.

Už na první pohled bylo zjevné, že jde o zajímavý dvougenerační fenomén. Vzpomínání zachvátilo jak stárnoucí mileniály ohlížející se za ztraceným mládím, tak i mladší ročníky z řad generace Z, která začíná mileniálskou kulturu znovu oprašovat.

Pořád to ale neodpovídá na otázku, proč se lidé rozhodli velebit zrovna rok 2016, a proč se ohlížíme jen do relativně nedávné minulosti – vždyť deset let přece není zase taková doba. A i když nakonec jistě najdeme zajímavé kulturní a politické milníky, ke kterým došlo zrovna v daném roce, odpověď možná leží úplně jinde. Od roku 2016 se totiž změnila nejen kultura, politika i množství šedin v mileniálských vlasech, ale hlavně digitální prostory, ve kterých běh dějin prožíváme a diskutujeme.

Pomyslný návrat do roku 2016 z jistého úhlu není vůbec překvapivý trend. Jde jen o další variantu vlny tzv. mileniálského optimismu, která se na sítích zvedá už dlouhé měsíce. Úzké džíny, účesy s pěšinkou na stranu, „analogové“ instagramové filtry, obstarožní memy, ikonický seriál Girls a jiné mileniálské rekvizity byly mladšími ročníky ještě před pár lety považovány za trapný cringe (jako ostatně všechny sotva odplynulé kulturní fáze), ale pak začaly nepozorovaně být znovu cool a vracejí se jako móda – ovšem už s nutným přívlastkem retra a nostalgie.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Pokud už nepatříte ani k mileniálům, natož ke generaci Z, může vám to připadat poněkud neuchopitelné, ale je tu potřeba brát v potaz psychologii různých životních etap. Pokud se v pětadvaceti díváte zpět na své patnáctileté teenagerské já, neleží mezi vámi deset let, ale pocitově celá věčnost. Relativně nedávné události tak rychle nabývají zlatavý pel idylické a ztracené minulosti – a konkrétní dobové zvraty pak tento pocit ještě umocňují.

Důležitý je tu právně ten optimismus. Řada dnešních dvacátníků a teenagerů (generace Z bývá definována ročníky 1997-2012) má zjevně dojem, že éra mládí jejich mileniálských předchůdců (tedy lidí narozených cca v letech 1981-1996) byla mnohem veselejší, lepší, opravdovější a bezstarostnější. A i když jim to mnoho pamětníků vyvrací s tím, že ani desátá léta 21. století rozhodně pro mladé nebyla rozpustilou idylou a měli bychom vzpomínat i na temnější stránky té doby, do jisté míry je nostalgické ohlížení důvodné.

Samozřejmě záleží na tom, ve které zemi žijete. Na obecné rovině nicméně platí, že rozevírající se příjmové nerovnosti, krize bydlení, geopolitické otřesy, politická radikalizace a kulturní války, tlak na výkon, dozvuky pandemie a další faktory činí životy generace Z těžší, než tomu bylo u stejně starých lidí před deseti a více lety. Jistá nostalgie či dokonce závist je tu proto namístě, a k ní se pochopitelně přidává standardní obsese retrem, která definuje globální popkulturu už také celé dekády.

Aktuální trend „2016“ má však oproti zmíněnému všeobecnému mileniálskému optimismu jeden zvláštní aspekt navíc. Zatímco dosud šlo hlavně o trend tlačený generací Z, staré fotky teď začali sdílet i samotní mileniálové a posedlost desátými lety tak začíná dostávat mezigenerační charakter.

Jednoduše řečeno, mileniálové zestárli, a rozhodně to není banalita. V roce 2023 jsem v Pod čarou psal o tom, jak je jedním ze specifických rysů mileniálů právě jejich zarputilý odpor ke stárnutí. Byla to první generace, která si musela pečlivě budovat mladistvou cool image na sociálních sítích. Ve střetu se staršími „boomery“ (přesněji tzv. generací X) byli mileniálové pyšní na svou digitální gramotnost a zběhlost v popkultuře a trendech, k tomu se přidaly vnější ekonomické tlaky a výsledkem bylo permanentní mládí a neochota přijmout životní styl a atributy středního věku.

Nejstarším mileniálům už je teď ovšem přes čtyřicet, jejich děti jsou mnohdy teenageři a v takové fázi už mládí opravdu předstírat nelze. Pokud už nemusíte držet krok s trendy a beznadějně vám ujel vlak, najednou je nostalgické vzpomínání na mládí a „vlastní“ kulturu mnohem přirozenější. Bájný rok 2016 tak teď mohou společně velebit teenageři i čerství čtyřicátníci, byť s trochu rozdílnými motivacemi.

Proč ale zrovna rok 2016, a ne třeba 2017 nebo 2011? Pro Američany to bylo poslední léto Obamovy éry před prvním nástupem Trumpa, Britové zaveleli k brexitu a také tak svou zemi poslali do kytek. A pak jsou tu samozřejmě všechny ty věci, které se staly potom, a kvůli kterým mohou mít lidé ve většině zemí světa pocit, že uplynulá dekáda sice měla nominálně deset let, ale ve skutečnosti mnohem víc.

Není to ostatně poprvé, kdy se s „pouhým“ desetiletým odstupem zvedla podobná vlna retra. Skvělým studijním materiálem může být film George Lucase American Graffiti, který bývá označován za jeden z prvních případů takto razantního vytěžování generační nostalgie v moderní popkultuře. Lucas v něm v roce 1973 vzpomínal na vlastní divoké dospívání v roce 1962. I když jej tedy od oné údajné zlaté éry dělila také jen dekáda, americká kultura a společnost se za tu dobu změnily k nepoznání a dojemné ohlížení najednou působilo mnohem pádněji – a samozřejmě bylo velmi atraktivní pro diváky nejen ze stejné věkové kohorty.

Letopočet 2016 lze brát také jako zástupný symbol celé dekády. Mnohé rekvizity, které dnes na sítích mladí i starší oprašují (třeba zmíněné úzké džíny či instagramové filtry) už v té době byly za zenitem či léta v kurzu, jiné ještě na scénu nevtrhly naplno, ale lidská paměť je děravá a komplexní vývoj jedné dekády nám snadno splyne do zjednodušeného obrázku jednoho typického mileniálského roku.

Nepřesné datování některých specifických trendů může mít i technologické příčiny. Popkulturní reportér Ryan Broderick nedávno spekuloval, že teenageři dnes mileniálské trendy datují nepřesně (zpravidla o pár let později), protože jsou zvyklí na jiné mediální prostředí, kdy se aktuální novinky na sítích a streamovacích platformách odrážejí takřka v reálném čase – a nechápou proto, že například seriál Girls byl sice vysílán v letech 2012–2017, ale zachycoval o pár let starší módy, protože rozsáhlá televizní série se na rozdíl od tiktokového videa nenapíše a nenatočí za den.

Tato zdánlivě nepodstatná technická kuriozita je indicií, která může pomoci odhalit skutečné jádro celého trendu. Někteří komentátoři dnes diskutují o tom, že rok 2016 byl údajně posledním, kdy ještě existovala sdílená masová kultura (tedy třeba globálně populární seriály z dílny velký kabelových televizí), ale to není úplně přesné. Nějaká forma univerzálního mainstreamu jistě pořád existuje, ale dynamika kulturního provozu se zásadně proměnila, a nepříliš překvapivě za to mohou sociální sítě.

Ty největší zlomy v roce 2016 možná nepřišly v oblasti politiky, hudby či módy, ale zcela jinde a zprvu nepozorovaně. Není náhodou, že v roce 2016 přešel Instagram od chronologického feedu na algoritmický a zároveň byl spuštěn TikTok. Sociální sítě v tu dobu už sice existovaly dlouhá léta a měly za sebou nejrůznější etapy a kauzy, ale přibližně do roku 2016 lze datovat počátek zásadní změny, nástup éry skutečně profesionálních influencerů a tzv. ekonomiky tvůrců.

Sociální sítě se samozřejmě do dnešní podoby neproměnily přes noc a šlo o pozvolný proces (který řádně nakoply také pandemické lockdowny), ale s trochou zjednodušení můžeme skutečně vzpomínat na rok 2016 jako na dobu, kdy ještě internet (tedy především sociální sítě) vypadal výrazně jinak.

Když se znovu blíže zaměříme na to, co přesně na roce 2016 dnes lidé na sítích obdivují, zjistíme, že ve výčtu retro artefaktů nefigurují jen kapely, seriály, účesy a móda, ale z velké části právě různé aspekty sociálních sítí.

Vogue píše o tom, jak tehdy frčela selfíčka v koupelnových zrcadlech a ve feedech na sítích jsme viděli fotky od kamarádů a nikoliv jen od velkých značek. New York Times se přidávají se vzpomínkami na zlatou éru Snapchatu, Pokémon Go či aplikaci Vine. Web Vox podotýká, že jsme tehdy ještě skutečně žili na sítích a nekysli jen v soukromých group chatech. Kdekdo si vybavuje tehdejší memy a virální kauzy typu gorily Harambe a všichni se stále dokola vracejí k oněm zrnitým instagramovým filtrům, které na fotky z dovolené plácal kdekdo.

Vzpomínky na rok 2016 netaháme z paměti nezprostředkovaně, ale vybavujeme si, jak jsme v té době život a svět vnímali optikou sociálních sítí. Jinými slovy nevzpomínáme na skutečný rok 2016, ale především na tehdejší internet.

Právě proto je aktuální trend „2016“ v některých ohledech tak zvláštní. Je to totiž poprvé, kdy lidé kolektivně a globálně vzpomínají nikoliv jen na pouhou hmotnou minulost, ale zároveň na dávno mrtvou podobu tehdejšího online světa.

Nostalgické vlny vzpomínek na „starý internet“ tu sice byly i dřív, jenže např. v 90. letech se na tehdejším dřevním webu pohybovala jen hrstka nadšenců. V roce 2016 už byl ale na sítích každý a stesk tak nabírá na síle – zejména když se k němu přidá smutek a rozhořčení ze současného úpadku sítí, které často čelí exodu aktivních uživatelů.

Znovu se ukazuje, že online svět je stejně reálný jako ten „analogový“ a ve skutečnosti mezi nimi není žádná jasná hranice. Sociální sítě jsou tu s námi již velmi dlouho. Vystřídalo se na nich několik generací uživatelů (portál YouTube ostatně loni slavil 20. výročí) a naše životní, generační zkušenost je neoddělitelná od dějin a vývoje digitálních platforem.

Nevzpomínáme jen na zlatou éru mileniálů, kteří zestárli a z centra pozornosti je vytlačila generace Z, ale zároveň na dávno zmizelý mileniálský internet, který už také pohltil čas a na jeho místo přišel v mnoha ohledech horší či prostě jiný internet dospívajících „genzetů“.

Najednou se objevují zcela nové, nečekané otázky – žili jsme tehdy skutečně víc odvázaně a opravdově, nebo jsme to jen na sítích víc bezstarostně sdíleli? A možná je to jen neřešitelné dilema vejce a slepice, protože sítě pořád do velké míry vytvářejí jejich uživatelé a naše životy se v nich, byť pokřivenou formou, výrazně odrážejí.

I při současné posedlosti rokem 2016 platí stejné pravidlo jako při všech ostatních vlnách nostalgie – v malém množství může být lékem a ve velkém jedem. Záleží hlavně na tom, jak kriticky se na minulost díváme. To, že jsme přišli o spontánně sdílené fotky z večírků, upnuté džíny a polaroidové filtry možná není zase taková škoda. Ale pod nánosem digitálního zprostředkování by nemělo zaniknout, že život dřív skutečně nejen pro mladé jednodušší byl.

Pokud dnes mladí (údajně) žijí spořádaněji, osaměleji a smutněji, nemůže za to jejich vyměklost nebo proměna digitální krajiny, ale reálné ekonomické a politické tlaky, které jejich existenci učinily objektivně horší. A když se dojímáme nad deset let starými fotkami, nemělo by nám být smutno po těsnějších kalhotách a méně prořídlých vlasech, ale hlavně po nižších nájmech a bezpečnějším světě – protože to jsou věci, ke kterým je (na rozdíl od mizerné módy a ztraceného mládí) možné a vhodné se vracet.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.